Ve čtvrtek odvysílala DVTV rozhovor, ve kterém se střetli primátor Prahy Zdeněk Hřib s lidoveckým zastupitelem Janem Wolfem. Přeli se o vlajku LGBTQ komunity (pan Wolf ji nesprávně považuje za vlajku festivalu Prague Pride, jde ale o symbol, který se používá globálně již přes 40 let) na budově Nové radnice. Primátor Hřib ji tam slavnostně vyvěsil v pondělí, kdy začal týdenní festival Prague Pride. "Je potřeba se zasadit o to, aby všichni měli stejná práva a příležitosti a nebyli diskriminováni pro svou sexuální orientaci," řekl při té příležitosti.

Nesouhlas s činem primátora vyjádřil Wolf nejprve skrze svůj účet na Facebooku. Vyfotografoval se pod vlajkou v tričku s kresbou rodiny a nápisem “My jsme tu taky”. Zároveň kritizoval, že Hřib porušil pravidla, když duhovou zástavou nahradil vlajku Evropské unie. “To ho asi moc v Bruselu nepochválí,” komentoval. Zřejmě si nevšiml, jakým směrem se Unie profiluje. Duhové chodníky v Bruselu, duhové vlajky na budovách evropských institucí. Otevřená podpora menšině. Wolf fotkou naznačuje, že rodina je přehlížena, nemá svou vlajku na budově magistrátu, “trpí” na úkor menšiny. Opravdu?

V rozhovoru dále říká, že Prague Pride je marketingová akce, jejímž cílem je v letním období, kdy se podle něj nic neděje, vytáhnout z movitých účastníků peníze. “Stále nevím, proč bych měl podporovat festival Prague Pride, co Praze přinese” říká. Zřejmě nepochopil, o co akci (pride = hrdost) jde. Ráda to přiblížím. O toleranci, o snahu upozornit na problémy lidí, kteří se necítí ve společnosti přijati a připadají si více či méně utlačováni. V tom jednom srpnovém týdnu jsou v centru pozornosti, mohou mluvit o svých trápeních, potkat se s lidmi, oslavovat. V sobotním průvodu, který je vrcholem Prague Pride, mohou naplno vyjádřit svoji kreativitu (nejde o to být polonahý, jak naznačuje Wolf), být svobodní, aniž by se museli obávat přílišné pozornosti a odsouzení druhých, protože jsou “mezi svými”. A tím nemyslím pouze lidi s jinou než heterosexuální orientací, ale všechny, kdo jsou otevření a tolerantní k odlišnostem.

Útoky na protestující a zavražděná aktivistka
Festivalu, který loni v Česku navštívilo na 90 tisíc lidí (bez ohledu na sexuální orientaci), se po celém světě účastní každoročně miliony lidí. Vyjádření názoru a podpory touto cestou má smysl, protože i když žijeme ve 21. století a máme pocit, že jsme velmi svobodní, část lidí stále trpí proto, že jsou jiní. V některých evropských zemích jako Polsko nebo Rusko jsou podmínky pro LGBTQ komunitu nepříznivé. V polském Bialystoku například skupina extremistů napadla poklidný červencový pochod, jehož účastníci nesli duhové vlajky a transparenty "Láska není hřích" a "Za genderovou rovnost". V ruském Petrohradě byla na konci července brutálně zavražděna LGBTQ aktivistka Jelena Grigorjevová poté, co se její fotografie objevila na homofobním webu. Podmínky, v jakých žijí homosexuálové v jiných koutech světa, jsou oproti Evropě ještě extrémnější. Píšeme rok 2019, ale ve 12 státech světa stále hrozí homosexuálům trest smrti.

Lidé s jinou sexuální orientací “tradiční rodinu” nijak neohrožují. Ta má ve společnosti své pevné místo po staletí. Pocit jistoty a bezpečí si ale zaslouží nejen ti, kdo odpovídají “normě”, zvykům. Ve společnosti, kde se lidé s lepší pozicí zastávají těch méně šťastných, se žije lépe. Nebo už nemáme považovat za samozřejmé, že se lidem, kteří to potřebují, vyjadřuje podpora?

Hezký duhový Pride týden všem!