Nejsem psycholožka, ale vidím, slyším, vnímám. Mohu se jistě mýlit, ale v politickém angažmá bývalých top manažerů (majitelů podniků, generálních ředitelů a jiných velkých šéfů), které je dnes často přetřásaným mediálním tématem, nevidím problém jinde než v nich samých.

Úspěšná šéfovská praxe je pro jakoukoliv veřejnou politickou funkci nepochybně dobrou průpravou. Schopnost rychle rozhodnout, vsadit na intuici a zkušenost, trochu si zariskovat, to je pro top manažera denní chleba. Takové schopnosti se tříbí léta a v byznysu se vyvažují zlatem. Na jednom takovém člověku může stát (i padat) celá firma.

Proč ale úspěšný velký šéf zamíří do politiky? Je to hra? Chce zdolat vyšší level?



Nedivme se mu. Ve firmě už má pod kontrolou všechno, ale pouhý metr za její bránou začíná svět založený na chaosu, kterému se říká demokracie. Zmítá se a dusí v množství protikladných názorů, ekonomických, filozofických, politických, které se vzájemně drží v šachu či periodicky přebíjejí. Je to bordel, který potřebuje srovnat do latě. Fakt tam ale není nikdo, kdo by to dokázal? Ptá se s údivem top manažer, který je zvyklý bezpečně vědět, co je správné, bezpečně rozpoznat nejvhodnější a nejvýhodnější řešení, který je zvyklý věřit svému rychlému úsudku jak písmu svatému. Proč se ti hlupáci politici probírají tak bezbřehým balastem zbytečností, proč kolem sebe tančí ty zdlouhavé mazurky a menuety, proč tolik váhání a nesmyslných ohledů na nesmyslné okolnosti? Než se rozkoukají, než se dohodnou a rozhodnou, než pracně zformulují ten svůj konsensus, který je pak stejně bezzubý a neúčinný, mají tombolu rozkradenou. Chovat se takhle ve firmě, nepřežili by jediný pracovní den. Chtělo by to všechno přetřídit, udělat v tom pořádek. Princip „má dáti, dal” a prosperita jako kritérium úspěchu přece musí platit analogicky v řízení státu jako v řízení firmy. Je třeba všem ukázat, jak se to má dělat.

Top manažer je z podstaty hráč a tohle je velká výzva!

To, co jsem výše napsala, není kritika, jen líčím svou představu o tom, co motivuje velkého šéfa, aby usiloval o zasednutí do poslanecké lavice, nebo dokonce do ministerského křesla. Ostatně každý odněkud přišel, byl-li poslanec dříve top manažerem, není to duševní ani tělesná vada, ale dost jasná výhoda. Až na ten jediný detail...



Šéf je totiž zvyklý být šéfem, lídrem, hybatelem a zvyk je železná košile. Jeho šéfovské manýry v chování jsou často zcela podvědomé, on možná ani neví, že jsou to šéfovské manýry, chová se jako šéf, aniž chce, aniž to odpovídá jeho novému postavení. Je zvyklý mluvit, kdy chce, říkat, co chce, a dělat, co chce. Je zvyklý rozhodovat sám a už vůbec není zvyklý ani ochotný respektovat názory, s nimiž nesouhlasí. I když se o to bude sebevíc snažit, pokorný být neumí. Proto do politiky přece nešel, aby se podřizoval druhým, šel do politiky naopak proto, aby ji usměrnil podle svého nejlepšího přesvědčení. Dovede vystřihnout sólovou akci, zodpovědnosti se totiž nikdy nebál a nebojí, a na chvíli vhodnou k hrdinství má čich.

A teď, babo raď, je to špatně, nebo dobře? Baba tu zrovna žádná není, drze odpovím za ni. Top manažer v politice, zcela ovládán svým sebevědomím, suverenitou a ambicemi, je nevyzpytatelný jako přírodní živel, může být prospěšný i nebezpečný jako velká voda, může skvěle roztočit mlýnské kolo i nechtěně zbourat mlýn. Proto je třeba permanentně hladinu hlídat, a jakmile voda nebezpečně stoupne, hned stavět hráz. Taky suverénně, taky bez pardónu!

Dovětek: Tento text vypadá, že je psán na míru Andreje Babiše, no ano, samozřejmě, ale netýká se jen jeho.

(Hlášky o šéfech jsou převzaty z internetu, do koláží upravila autorka blogu)