Maminka mi kdysi kladla na srdce: “Nikdy nesmíš hájit pravdu a přitom urážet lásku!” Celý život se snažím to pravidlo vzorně dodržovat, jen dnes mám doplňující otázku: “A urážet právo hájením lásky se může?”

Praha dostala darem pomník. Snad to byl upřímný dar “z lásky”. Dárcem byla britská komunita žijící v Čechách, která chtěla tím bohulibým darem vzdát zasloužený hold českým letcům RAF. Jenomže se ukázalo, že darované dílo není uměleckým zázrakem, a proto jej pražští památkáři (NPÚ i MHMP), jejichž vyjádření je v takovém případě ze zákona rozhodující, nechtěli nakvap a nekoncepčně umístit v pohledově exponovaném místě centra města. Ale zároveň nechtěli urazit “lásku”, tedy emoční rovinu daru, a tak se chystali dárci navrhnout několik z jejich pohledu přijatelných variant umístění. Rozhodně nebyly nedůstojné, ale problém byl v tom, že s památkáři nikdo v předstihu oficiálně nejednal. O přáních a názorech dárce se dozvídali jen zprostředkovaně či z médií.

Dárce si navíc přál pomník instalovat a odhalit v předem daném termínu 17. června 2014, který se kvapem blížil, a vhodné místo - park na Klárově - si už taky vybral, tak o čem se dál zbytečně dohadovat, ne? Žádost o obligátní závazné stanovisko dorazila na magistrátní památkáře až koncem dubna, a to kupodivu nikoliv od Britů, ale od Prahy 1. Na řádné projednání ovšem pozdě. Starosta první Městské části Oldřich Lomecký se však rozhodl na nic nečekat, na nic se neohlížet, ignorovat pravidla i zákony a stavbu pomníku si prostřednictvím stavebního úřadu Prahy 1 nakonec povolil sám.

A v tu chvíli se “láska” zvrhla v truc a na frak dostalo právo. Tato situace, domnívám se, zprošťuje pravdu zdrženlivosti. Dejme jí tedy slovo.


Kýč jak bič

Nejednou zaznělo v souvislosti s návrhem pomníku v podobě realistické figury okřídleného lva, díla britského sochaře Colina Spoffortha, že má jasné znaky kýče. Ne, jistěže to není zahradní trpaslík, nebo líbezné porcelánové koťátko s mašličkou, ale do kategorie kýče nepatří jen infantilní výtvarná témata.


V anatomii lvích křídel se nevyznám, ale tyhle vypadají jak od létajícího ševce.

Filozof a estetik Tomáš Kulka v knize Umění a kýč (Torst, Praha, 2000) klade pro bezpečné rozpoznání kýčovitého díla tři nezbytné podmínky. Pojďme lva podrobit této zkoušce:

1. Téma, které kýč zobrazuje, musí být všeobecně považováno za krásné, nebo mít silný emocionání náboj.

Ano, není sporu, lev je krásné zvíře, silné, hrdé a všemi obdivované. Vidět ale lva - krále zvířat - strádat, je bolestné a člověku to trhá srdce, zvláště, když je v roli heraldického symbolu naší země. Pomník v tomto duchu přináší patetickou emoci jak hrom: raněný lev - hrdina - se nevzdává, ale bojuje z posledních sil za svoji těžce zkoušenou vlast, tak jako za ni bojovali, strádali a umírali hrdinní českoslovenětí letci působící v RAF. Obdiv, slza, dojetí.

2. Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.

Ano, není sporu: Dvouocasý lev = heraldický symbol Čech (Československa); křídla = lítání, letci; vyceněné zuby = odhodlání; pokleslý zadek a napnuté svaly = příprava ke skoku (k útoku); rozcupovaný ocas = důkaz o předchozích lítých šarvátkách. Všichni velmi dobře víme, o co jde, my starší jsme viděli a milovali film Nebeští jezdci, ti mladší si k němu mohli ještě přidat Tmavomodrý svět. Hrdinství a přátelství až za hrob. Hlavou nám letí filmové sekvence, slyšíme motory letadel. Slza, dojetí.

3. Kýčovité dílo neobohacuje naše smysly, nepřináší vyšší umělecký zážitek, než pouhá popiska.

Odhalený pomník na Klárově není ničím víc, než trojrozměrným piktogramem. Divák možná věří, že se mu socha líbí pro její estetické vlastnosti, ale to, co na něj ve skutečnosti působí, je polopaticky vyjádřený sentimentální obsah zobrazeného. Pomník sám tu emoci nevytváří, jen ji v nás spouští. Realismus a realistické prvky se v soudobém sochařství používají spíše výjimečně jako metafora, nadsázka či karikatura, ale vážně míněné polopaticky realistické dílo s epickým obsahem je dnes anachronismus nebo obchodní artikl.

Tomáš Kulka v knize píše: Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí; první slza říká, jak je to krásné, druhá slza říká, jak je krásné být dojat spolu s celým světem.
Já k tomu dodávám: Není pochyb, lev zkouškou prošel.


Nedůstojná situace pro čestné muže

Viděla jsem v televizi dojemnou slavnost odhalení pomníku. Stařičtí veteráni v uniformách, česká státní reprezentace, zástupci britské komunity, vnuk premiéra Churchilla, britská vojenská hudba, přelet historického letounu Spitfire nad hlavami. Všichni jsme mohli mít spolu s veterány pocit, že tohoto slavnostního dne, této státní pocty a historického zadostiučinění stálo zato se dožít.

Nechci nikomu ten silný emocionální zážitek kazit, nechci nikomu brát jeho dvě slzy. Ale ve skutečnosti všichni, kdo upřímně a s láskou vzdali hold českým letcům RAF, všichni účastníci a diváci této dojemné podívané odhalovali místo důstojného uměleckého pomníku kýč a ten je navíc černou stavbou.

Kdo je vinen tím, že se čestní mužové stali nechtěně a bezelstně součástí nelegální frašky? Jednoznačně současné vedení MČ Praha 1 v čele se starostou Lomeckým. Snad chápal akci jako příspěvek k předvolebnímu boji a chtěl se zalíbit svým voličům z Prahy 1. Nechce se mi totiž věřit, že britská strana by byla ve výběru místa a termínu tak neoblomná. Věděli vůbec dárci, že jejich pomník nemá “papíry v pořádku”? Nebo byl tento detail pod jejich rozlišovací schopnost?

V Praze teď v posledním roce bují nápady na nové pomníky jak houby po dešti (pomníky Žofie Chotkové a Marie Tereziie v Praze 6, pomník K. M. Rilkemu v Letenských sadech, pomník generála Švece na Pohořelci a další). Proběhne-li řádná soutěž a schvalovací řízení dle zákona, nelze nic namítat. Ale diktát šlechetných dárců a partyzánštinu ambiciózních starostů si naše město nezaslouží!