V Praze na Václavském náměstí vyrostla novostavba, která mne inspirovala k této úvaze. Ano, přiznávám se hned úvodem, jsem podjatá, dlouho jsme totiž s kolegy z Klubu Za starou Prahu a dalšími přáteli usilovali o to, aby dům, nazvaný s velkou nadsázkou Květinový a později přejmenovaný na The Flow Building, nikdy nevznikl, a na rohu Opletalovy ulice zůstal stát onen dům, který tam už stál.

Nebudu se pokoušet o žádnou novou definici kýče, to by byl velmi nesnadný úkol. Spokojím se s konstatováním, že za kýč je všeobecně považován pokleslý výtvor lidských rukou či lidské mysli. Jeho pokleslost spočívá v tom, že je vytvářen s manipulativním úmyslem zalíbit se na první pohled, být roztomilý až srdce usedá či krásný až se tají dech, případně dokonalý až vám spadne brada, ale velmi často dojemný tak, že slzu neudržíte. Se suvenýrovými, obrázkovými, trpaslíkovými a dalšími tradičními kýči se setkal jistě každý, ale tím působnost kýče v našem světě nekončí. Možná to pro někoho bude překvapivé, ale kýč se nevyskytuje jen ve výtvarných disciplínách, ale vstupuje nám do života doslova horem dolem přes některé televizní seriály, bulvární média, všudypřítomnou reklamu, politický populismus a další skryté i zjevné zdroje. Povahu kýče může mít totiž cokoliv, co děláme, co vytváříme, můžeme se kýčovitě chovat, můžeme tak přemýšlet i snít. Někteří bláhoví jedinci se dokonce snaží kýč žít.

Nelekejte se, nepokouším se zde o mravokárné ponaučení, ani o teoretický traktát. Chtěla jsem jen naznačit, že i architektura, byť se vůbec nepodobá trpaslíkům, či roztomilému štěňátku realisticky vyvedenému v pastelu, může být kýčovitá. Pojďme si na příkladu nově dostavěného Květinového domu (zůstanu u toho názvu) popsat, podle jakých příznaků kýčovitost rozpoznáme, a nevylučuji, že tyto charakteristiky lze úspěšně vztáhnout i na jiné lidské produkty.

Podívejte se zde.

Na počátku každého kýče stojí požadavek líbivosti budoucího díla. To není ještě nic špatného, kdo by nesnil o tom, že dílo, které tvoří, se bude lidem líbit! A když se to povede a dílo se líbí, ještě to nemusí být kýč. Ale i naopak, dílo neoblíbené nemusí být dílem kvalitním. Architekt a investor Květinového domu, o kterém mluvím, jistě neměli v úmyslu postavit kýč, to se jim povedlo až kouzlem nechtěného, toužili jen postavit budovu nepřehlédnutelnou, pěknou, ne-li přímo krásnou, která sama přitáhne oči diváků, a ty na ní spočinou s radostí a potěšením. Jak toho ale dosáhnout, když vkus nejširších vrstev veřejnosti přijímá nové moderní budovy s tradiční nedůvěrou a často je označuje opovržlivě za “skleněné peklo” či “betonové krabice”? Musíte najít takové formy a výrazy, které budou pro diváka jednoznačné a srozumitelné jako dětská říkanka. Však se také autoři Květinového domu inspirovali, nebo se nás o tom snažili přesvědčit, tím, co každý dobře zná: tvarem nerozvinutého poupěte či plamenu svíčky. Jak prosté, jak milé, jak půvabné! Jak podbízivé!



I ten člověk, který by v životě viděl jen jednu jedinou stavbu, a tou byla perníková chaloupka na obrázku, musí pocítit uspokojení, že této nové stavbě na první pohled dokonale porozuměl, protože na ní není nic, nad čím by se musel zamyslet. Porozumění pak přináší sympatii, sympatie zalíbení a zalíbení obhajobu před kritiky. Aby k tomu ale skutečně došlo, divákovi musí před očima defilovat pravidelnost, opakované a přehledné prvky, jen žádný vizuální hlavolam! Architektura také nesmí diváka vyděsit organickými tvary, ani mu zamotat hlavu asymetrií, nesmí nechat jeho oči zmateně bloudit po velkých plochách betonu, nebo skla. Výborně se osvědčuje dekor v oblých vlídných tvarech, jen nic komplikovaného, nic špičatého. Dekor změkčuje dojem, zmírňuje (českou) přísnost. A máme to! Jen žádné rozvíjení stylu, žádné atakování slohových hranic, žádná nečekaná invence, žádná přehnaná originalita, to by byl debakl! A nahoru dejte takovou malou korunku jako pro princeznu z pohádky. Dokonalé! To je krása… Podprahové asociace působí, jihnete. Už chybí jen trocha třpytu, světelných a barevných efektů. I ty budou, dočkáte se.

A v pohybu zde.

Když si poprvé večer koncem června trubice zkusmo zablikaly, někdo pouťově světélkující dům natočil na video a vyslal na sociální sítě. A byl z toho poprask. Kýč překročil snesitelnou hranici. Pražané nechtějí mít na Václaváku Matějskou. Památkový odbor magistrátu ve spolupráci s investorem veřejnost ujistil, že dům bude svítit výhradně bíle a že barevné svícení byla prý jen zkouška. Zkouška na co jako? Na to, že barevně svítit nebude?

Jsem na tu stavbu příliš přísná? Kdepak, obávám se, že jsem ještě příliš shovívavá. Když jsem Květinový dům viděla poprvé dostavěný a s jednotvárnou toporností obložený trubicovým mřížovím na obou fasádách, můj podprahový dojem byl: ten rastr mi něco silně připomíná… Ale co? Přemýšlela jsem a přemýšlela, až jsem na to přišla: přece antistresové omalovánky! Mít to na papíře, to by se to vybarvovalo.



Další ještě trefnější příměr dekoru Květinového domu vymyslel architekt Tomáš Vích, taky přemýšlel a přemýšlel, co mu ta struktura připomíná a vzpomněl si na síťku na mýdlo. Pamatujete? Plastové síťky zavěšené na umyvadlech ve školách, na záchodcích restaurací… Dokonalý příměr. Kam jsme se to od plamene svíčky a poupěte květiny dostali, že?

Dělám si z toho legraci, ale veselá nejsem. Již dlouho pochybuji o tom, že tam, kde se rozhoduje, jak bude naše hlavní město vypadat, seriózní architekturu od kýče vůbec rozeznají.