Andrej Babiš čas od času vytáhne kartu nízké porodnosti. Ponechme teď stranou první "problém" - a to, že se v posledních letech v ČR porodnost spíše zvyšuje. Způsob, jakým opakovaně zvedá toto důležité téma, by se totiž hodil spíš někam do fiktivního Gileadu z novel Margaret Atwoodové. Nepomáhá ani to, že na tiskových konferencích k budování nových porodnických center, vystupují jen samí muži.

„V dnešní době mají ženy své první dítě v průměru okolo 30. roku. Současná medicína je na tak vysoké úrovni, že porodnické výsledky jsou i u žen ve velmi pokročilém věku na stejné úrovni jako u žen mladých. Rozdíl je ovšem v tom, že dítě starší matku značně duševně a fyzicky vyčerpává, a proto většinou skončí pouze u jednoho dítěte. A to je z hlediska naší země nevýhodné. Proto je třeba podporovat všemi možnými nástroji, aby ženy rodily své první dítě mnohem dříve, než dosáhnou 30. roku svého života (optimální je věk okolo 24. roku života ženy).“

Tohle je úryvek z posledního nedělního statusu premiéra Andreje Babiše, který se objevil na jeho facebookové stránce. Pojednává mimo jiné o tom, jak skvělá je česká neonatologie, a to zejména v souvislosti s plánem na budování nového křídla nemocnice U Apolináře, jehož oznámení se v týdnu premiér účastnil. Je to status, co mě rozzuřil.

Nerozzuřil mě jen proto, že sama patřím mezi ženy, které mají v plánu zakládat rodinu, a proto se mě bytostně týká. Rozzuřil mě také proto, že rodinné politice jsem se několik let věnovala profesně, a tak tak nějak tuším, že krásná nová budova neonatologie, jakkoliv dává smysl ji postavit, skutečně není to, co ženy motivuje k tomu pořizovat si děti více a dříve. Příčiny toho, proč lidé často nemají tolik dětí, kolik by si přáli, jsou koneckonců docela pěkně popsané třeba v platné Koncepci rodinné politiky, kterou schválila Sobotkova vláda. Ano, to je vláda, ve které bylo i hnutí ANO.

Ženy nejsou chodící dělohy
Andrej Babiš ve statusu píše, že je problém, že ženy mají děti později a že jich není tolik. To, co tomu (na rozdíl třeba od dostupných školek, bydlení nebo částečných úvazků) ale rozhodně nepomůže, je přístup, ve kterém k ženám přistupuje jako k lince na toastový chleba, nebo dobytku, co je potřeba „rozrodit“. Takové mentální nastavení, kterým rozhodně neoplývá jen status premiéra Babiše, ale není úplně nejlepším východiskem pro prosazování takové sociální a rodinné politiky, ve které bude snazší mít děti v nižším věku, nebo jich mít více.

Zopakujme si několik základních věcí – přibližně 60 % studentů vysokých škol jsou dnes ženy. Vysokou školu člověk obvykle dokončí kolem 24 -25 let. Začíná se naplno věnovat zaměstnání, když už koneckonců on sám věnoval nějaké úsilí vlastnímu vzdělání, zařizuje si samostatné bydlení, hledá člověka, se kterým by chtěl rodinu založit (pokud ji založit chce). Tady nám do úvah o „rozrodění“ žen vstupuje jeden neodbytný fakt – žena je člověk, co má nějaká přání, tužby, představy o tom, kdo je, a co pro ni mateřství znamená.

Pokud je žena člověk, co má tužby a přání, možná by nebylo od věci se podívat, co vlastně stát dělá pro to, aby mohla mít tolik dětí, kolik si přeje (a teď ponechám stranou věci, které z hlediska sociální politiky ovlivnit nelze, jako je například výběr partnera). Rodičovský příspěvek – ok, ten se zvednul, povedlo se i to, aby jej bylo možné čerpat ještě víc flexibilně. Ale že by z něj třeba jednou byl plnohodnotný mateřský/rodičovský plat, aby nebyla rodina závislá na jednom příjmu, a to ještě s přesčasy? To zase ne. Školky? Nejsou a nárok na místo od dvou let věku byl zrušen. Máme dětské skupiny a jesle – ale jen díky evropským fondům, protože jejich státní financování jaksi nebyla pro premiéra priorita. Částečné úvazky? Taky jsem si nevšimla, že by z toho Andrej Babiš chtěl udělat trhák. Úvahy o větší podpoře sdílení péče mezi rodiči? Co vás nemá. Zálohované výživné jako záchranná síť? Dostupné bydlení? Kde nic, tu nic.

Kde jsou otcové?
„Rozdíl je ovšem v tom, že dítě starší matku značně duševně a fyzicky vyčerpává, a proto většinou skončí pouze u jednoho dítěte.“ A ti otcové, ti jsou jako kde? Naposledy, když jsem se koukala, byl nejčastější model zakládání rodiny ten, ve kterém se vyskytuje otec a matka. Pokud to tedy nevnímáte spíš jako linku na toustový chleba, jak by se z premiérova statusu mohlo zdát.

Česká rodinná politika není příliš nápomocná, pokud se bavíme o podpoře sdílení péče o nejmenší děti mezi rodiči. Naopak tu stále existují opatření, které podporují spíše silnou dělbu práce mezi rodiči – například sleva na manžela/manželku s nižšími příjmy. A jakkoliv může být tradiční model dělby práce v rodině pro některé páry vyhovující, v České republice je naprostá převaha domácností, ve které jsou potřeba dva příjmy. S návratem žen do placeného zaměstnání, který mimochodem často souvisí právě s dostupností předškolní péče nebo částečných úvazků, se nicméně neztrácí jejich „druhá směna“ doma, což je koneckonců zřejmé i ze sociologických výzkumů využití času, který byl před několika lety realizován i v České republice. Můžeme se tedy ptát, jestli je to skutečně jen ten vyšší věk, co české matky fyzicky a psychicky vyčerpává.

Přestřihávání pásek k více dětem nevede
Nový pavilon v nemocnici je něco, co vypadá dobře na propagačních fotkách. Z hlediska praktického rozhodování, kdy a kolik dětí vlastně člověk bude mít, ale nehraje naprosto žádnou roli. Andrej Babiš tomu nerozumí a evidentně nemá ani dost soudnosti na to, aby si buď nechal poradit, nebo prostě jen sáhl po již existujících návrzích nebo materiálech.

Možná k tomu ani nemá důvod, jádro jeho voličů dle dostupných výzkumů leží mezi staršími lidmi, kteří zakládání rodiny již řešit nemusí, případně zastávají spíše konzervativní názory, když přijde na role mužů a žen v péči o rodinu. Koneckonců takové konzervativní názory zastává i většina zákonodárného sboru, což bylo zřejmé z debat, které se vedly třeba kolem již zmíněného nároku na místo ve školce již od 2 let věku dítěte. Jenže ani oni, ani voliči Andreje Babiše (resp. jejich podstatná část) nebudou ti, kdo přemýšlí o tom, jak a kdy si děti pořídit.

Závěrem mám jednu radu, která nic nestojí (a je tedy rozpočtově odpovědná) – co takhle přestat o ženách mluvit jako o někom, kdo rodí málo a pozdě, a začít se starat o to, aby se jim tu skutečně dobře žilo a aby tu děti mít chtěly?