byla jsem oslovena, abych v kratších či delších odstupech, jak je libo, přispívala na blog Aktuálně.cz, což dnes tedy poprvé činím. Přemýšlela jsem dlouze, čím bych vás mohla zaujmout. A je-li vás vůbec dost.

Tedy takových, které bych zaujmout mohla, což budou po zdlouhavém škrtání, které mi probíhalo pár dní v hlavě, vlastně jen ti, kteří se v té záplavě událostí a novinek chtějí koncentrovat jen na výtvarné a slovesné umění. Protože o čem bych já tak mohla jiném psát? Nedá se svítit, bude to zkrátka výhradně o umění. A začnu aktuálně – jak bych taky mohla jinak na Aktualně.

Včera, tj. v úterý 26. 10., v pražské galerii Peron začala výstava Karla Balcara, malíře, který své vzdělání před zhruba deseti lety ukončil na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana. Na jeho práci je to víc než znát: dnes patří k hrstce takových, kteří nejen že používají, ale dokonce i excelentně ovládají, hyperrealistickou malířskou techniku s využitím šerosvitu a hry valérů, jakými disponovali barokní mistři. Je to ode mě jako od teoretičky umění přízemní a nesofistikované, přesvědčovat čtenáře, aby šli na jeho výstavu pouze z tohoto důvodu. Ale co naplat, když se stále potýkám s dotazy, zda to či ono ještě je umění a kam se z něj vytratil obsah slova „umět.“

Tak moji milí milovníci umění, tady nad takovou otázkou bádat nemusíte. Na Balcarově výstavě znovu zalapáte po dechu a nestihnete ani svým ratolestem zakrýt oči. Neřekla jsem ještě, že jeho tvorba evokuje jinou otázku, než zda to je či není umění? Ano, zní: je to erotika nebo je to už pornografie? Osobně jsem nepokládala za nutné si tuto otázku zodpovědět, nicméně pro téměř osm set návštěvníků Výstavní síně v Chrudimi, kde autorova výstava proběhla na začátku tohoto roku, bylo klíčové zjistit právě tuto odpověď. Nicméně pokud byste plánovali výstavu navštívit v rámci nedělní rodinné procházky, najděte si nejdříve Balcarovy webovky a zjistěte, jestli byste děti neměli poslat na chvíli na zmrzlinu do stánku naproti galerii.

A literatura? Ano, také aktuálně. Minulý víkend se v Lipsku uskutečnilo setkání autorů ze zemí Vysegrádské skupiny. Bylo to fantastické. Sjelo se nás osm z Poznaně, Wroclavi, Budapešti, Brna a Bratislavy a měli jsme se v Literaturhausu pokusit zodpovědět -diskusí či prostřednictvím své tvorby- otázku „Sind wir Ost oder West?“ Osobně jsem si ji nikdy nepoložila, protože jsem nejprve předpokládala, že přece všichni vědí, že Česká republika, potažmo Praha, je srdcem, čili centrem Evropy. Když jsem začala jezdit po Evropě (s výstavami či výletně), zjistila jsem, že normální Evropan nezaznamenal rozpad Československa, potažmo si Česko spletl s Čečnou. Každý máte jistě podobnou zkušenost. Nicméně já ji mám poslední dobou řidší a řidší, a co se profesních výjezdů týče, začíná být méně a méně podstatné, odkud přesně pocházíme, protože ať v Budapešti nebo v Mnichově nebo v Lipsku, stejně všichni mluvíme anglicky a spojuje nás to, že víme, kdo získal letošní Turnerovu nebo ManBookerovu cenu, přičemž o místních cenách Chalupeckého nebo Magnesii Liteře víme houbelec.

Jsme východ nebo západ? Nevím. Děsí mě ale (a nemůžu popřít, že zároveň jako literátku i těší), že jsme součástí něčeho globálního, co sice unifikuje naše projevy a myšlení, ale zároveň nám umožňuje i z malé jazykové oblasti oslovit zbytek Evropy. Směrem na západ i na východ. V podstatě. Řekněme, že v Lipsku se nám to podařilo, i když oslovených zůstalo až do konce celkem OSMNÁCT, z čehož tři byli organizátoři a dvě manželské dvojice si přišly zavzpomínat na dovolenou na Balatonu. No, ale aspoň přišly a nenechaly se odradit demonstrací neonacistů, která blokovala centrum Lipska a zabránila tak zcela určitě ostatním zájemcům o otázku pocitů členů V4 obsadit zbylých šedesát prázdných židlí.