Brány (tajnosnubná úvaha o prezidentské volbě)

Lidé se radují z nejrůznějších věcí a snad každý je nějak úchylný. Já ujíždím na branách – na těch, co nikam nevedou a co se dají obcházet dokola. Mám návrh na „zokolojdění“ další z nich.
Klasickým případem mé milované brány je Písecká brána pod pražským letohrádkem. Původně prý vedla k Písku, vybíralo se v ní mýtné byla obdařena takovými těmi boudičkami s ozbrojenými mužskými hlídajícími potravinový kontraband. Již řadu let byla brána odbraněna, hradby okolo ní zbourány, takže bylo možno ji vesele obkružovat – pravda, občas také jí i projít. V poslední fázi byl vchod do brány utemován a jejích útrobách vznikla půvabná hospoda či restaurační zařízení. Branou projet nelze, leč dobrého alkoholu popít je možno. Nastal ideální branní stav….. žádná brána totiž není.
Sedávala jsem na pálavských kopcích nad Mikulovem, za zády tušení růžových rozkvetlých jabloní zrcadlících se v temných vodách Novomlýnských nádrží, u nohou zplaněné narcisy a plané kosatce, tváří obrácenou do nížiny, z níž jakoby přilétaly zvuky vídeňských zvonů. Brána nebyla. Byl obrovský tlustý pichlavý kroucený drát a malilinká škvírka dvířek, kterou, jak jsem slýchávala, se občas někdy někdo protáhnul. Já ne.
Dráty padly a vznikly brány. Spousta bran. Tam, kde nikdy nebyly, tam, kde kdysi byly a byly zazděny. Brány se závorami, ale dalo se jimi projít. No príma. Moc fajn, moc príma…

Pak se stal ten zázrak a já jsem prošla takovou vznosnou konstrukcí na jejímž průčelí byl nápis „EU Citizens“. Brána tak široká, že kdo by se namáhal ji obcházet. Oturbanělý had pasažérů India Airlines jsem nechala daleko za sebou a z Heathrow se stalo v podstatě předměstí Prahy. Ach – skvělé….
A pak jsme takhle na Vánoce jeli na Slovensko, autovlak beznadějně vyprodán, takže jsme museli autmo po kolečkách. Chudinka Makov! Tých stodol, co tam stojí pustých a prázdných, bran, kterými si můžete projíždět, objíždět, proplétat se……jak je ctěná libost. Nikde ani značka s přikázaným směrem jízdy. Brána, která ztratila smysl. Zařadila jsem zapět a bez zastavení projela parkoviště dříve zaplácané tiráky. Jsme v Schengenu.

Za pár let, doufám, že skutečně jen za pár, padne další brána, tedy takový ty trapný dveře, co je nad nimi napsáno „change“ a mně se konečně přestanou plést po kapsách slovensko-česko-evropské drobné. Už aby, už aby, až aby to bylo. (A jestli je stará dobrá Anglie happy, že si vyhrává se svými puntíky, je to její problém, však ono ji to taky jednou přestane bavit, stejně jako ji přestaly bavit i jiné věci).

Nu, a zbude poslední brána. Je na Hradě a jmenuje se Matyášova. Kolem ní je vysokááánský železný plot a nad ní se tyčí Herkules a tváří se, že sejme každého, kdo by ten plot, nedajbože, chtěl nějak upajcnout a bránu tak zobchodnit. Odkud a kam ta brána ale vede?? Na Hrad, že ano. A co na Hradě?? Kam vede brána na Hradě?? K panu králi. Králi čeho?? Kotliny obkroužené horami (co je za Větrným Jeníkovým se nepočítá, však to jsou beztak tajnosnubný Rakósy). Kotliny plné osaměle stojících bran, které odnikud nikam nevedou. Bran, kterými lid může obcházet odkud a kam chce, pletla v kytku rozmarýnu. Není utíkat odkud, kam – a přes obecně vzatou „blbou náladu“ hojně přiživovanou českým lamentarismem, není vlastně ani proč….
Navrhuji ten plot okolo Matyášovy brány dát do starého železa. Po Nerudooce dolů kromě zimní sjezdovky navrhuji na léto instalovat tobogán a na Malostranském náměstí kašnu, ve které by se dalo čochtat stejně krásně jako v té na Trafalgáru.
Sídlo vládce české kotliny navrhuji proměnit na nějakou bohulibou instituci obdobného charakteru jako je ta, co se uhnízdila v Písecké bráně. O pravomoci slavného úřadu, tam dříve (tedy rozuměj nyní) sídlícího, si mohou střihnout zbylí představitelé regionálních institucí nazývaných z nostalgických důvodů Parlament či Vláda.

Podle mého názoru není co řešit. Jediné, co by měl či snad mohl člověk za dnešní situace udělat, je užít si poslední královskou korunovaci, ke které se (možná – snad) neodvratně schyluje se vším všudy. Bude Libuša. Budó fanfáre a ekumenická mše v katedrále, jejíž vlastnictví není záhodno rozebírat. Budou proslovy, budou slavnostní přísahy a pěkní mladí chlapci stále ještě navlečení do Pištěkových uniforem budou umně pochodovat. Prápory budou třepotat ve větru a možná bude i lidová veselice. No řekněte – nebude to krása?? Další brána pozbude svého původního smyslu. Užívám si to…..