Tak prý máme jednu z deseti nejkrásnějších dívek na světě. Taky jsme měli už tu úplně nejkrásnější. A víte co?? Já na to…. Vyhlašuji soutěž o chlapa roku. A představuji hned prvního kandidáta. V životě jsem jej neviděla. V životě jsem s ním nemluvila. Do mého života vstoupil v okamžiku, kdy mne facebook vyzval, abych „potvrdila přítele“. Potvrdila jsem jeho ženu a takhle to dopadlo:
Desetiletý Patrik byl normální kluk, který hrál na dvorku fotbal, míč mu spadnul na střechu vedle stojících garáží, on tam vlezl, merunu odkopnul kámošům zpět a při tom spadnul ze střechy té garáže na hlavu tak, že když se po řadě týdnů probudil z umělého spánku, tak.... no…. nemluví…. nehýbe se - moc…. ale je…. Jestli si chcete tenhle příběh přečíst celý, tak jděte na http://www.sos-patrik.cz, ale upozorňuji předem, že to je pro tvrdé nátury a doporučuji panáka k ruce, zvláště pak doporučení platí pro matky s dětmi….
Osoby tohoto dramatu jsou poměrně prosté:
Patrik….. bez naděje na zlepšení…. Ale to jeho mamince říkali už v momentě, kdy se Patrik probudil… a vlastně se neprobudil, protože mezi bdělým stavem a umělým spánkem nebylo co se aktivity mozku týká příliš velký rozdíl. Dnes už to rozdíl je.
Maminka: zázračná žena, která se nevzdala. Svoji osobní tragedii tak zvaně obyčejné, velmi málo vzdělané a prosté ženy přetavila nejen v péči o hluboce postiženého syna, ale v síť známostí, kontaktů, aktivit a vlastního osobnostního růstu, který ji bezpochyby dovádí tam, kam by za tak zvaných „normálních okolností“ nikdy ani nepohlédla. Mnohé jiné, nacházející se v obdobných a LEPSÍCH situacích, také nepohlédly. Prostě se na to….. etc. Ona nikoliv. Hledá souvislosti a nalézá je. V rámci naší korespondence se mnou hluboce nesouhlasí a samozřejmě říká, že by dala všechno, cokoliv za to, kdyby byl její syn zdravý. Pochopitelně. Ale kromě toho, když vidím, co ze svého strašného neštěstí získala pro svoji duši ona, ptám se, jestli její osud není trošičičku…. záviděníhodný????? (Jo, já vím, teď mě můžete všechny matky a všichni rodiče postižených dětí mlátit, co se do mě vejde, protože moje dítě je zdravé….. ale…. jak říkal klasik – vemte Bibli, tam to všechno je….)
Otec: no – právě…. Naposledy spatřen poblíže restauračního zařízení nevalné pověsti, v jejíž blízkosti se nacházel i v době, kdy Patrik z té střechy padal…. no…. jen ať proboha zůstane tam, kde je, v tomto směru každá změna k horšímu – a to i směrem k Patrikovi….
Mladší bráška Kubík. Napůl bráška, kterému bylo kolik… dva tři roky, když se „to stalo“ .
ON: můj kandidát. Otec Kubíka. Muž. Pardon. MUŽ. V podstatě přišel o svou ženu, protože ta se už do konce života bude starat o svého nemohoucího prvorozeného syna, který není „jeho“. Maminka je s ním tu v lázních, tu na rehabilitacích, tu s ním jezdí do speciální školy (cha, cha… povinná školní docházka…) tu shání peníze pro jeho rehabilitaci, kterou sama s Patrikem provádí. Schválně – kdo u těch bolestivých cviků pláče víc?? Máma nebo Patrik??
A vedle stojí ON. Stará se o jejich mladšího syna, o domácnost, o svou ženu, o živobytí. Sám s druhým synem bez ní taky měsíc, dva… Nenápadně přikládá ruku k dílu a ví, že tak bude činit do konce života svého a života své ženy. Že vždycky bude na prvním místě určovat život rodiny – no, já to slovní spojení, užívané tehdy, když si dotyčný myslí, že jej nikdo neslyší, řeknu: NEMOHOUCÍ MRZÁK, dítě které není jeho.
A on jen tak JE. Je oporou. Neutíká, neodchází, nevymlouvá se a nežehrá na osud….
Jestli máte lepšího kandidáta na titul CHLAP ROKU, dejte vědět.
Já si ale myslím, že na jeho hlavě bude korunka prince sedět nejlépe. Doufám, že mu paní Maláčová nějakou pěknou přichystá.
Politické strany šturmujou s obsazením kandidátek a kupodivu i s volebními progamy. To, že ještě někoho zajímá, co politické strany slibují a politické strany pociťují ještě potřebu vůbec něco slíbit, je všeobecně potěšující.
Ve svém posledním blogu jsem byla nařčena, že opisuji - ačkoliv jsem deklarovala již v záhlaví, že se jedná o převzatý text. Tak POZOR, toto je můj původní text, který je URČEN k opisování.... teda, kdyby třeba ňáká ta partaj ráčila.... Já vím, že každý má svých odborníků dost a já určitě nejsem odborník. Kromě toho si svoje vlastní věci musí Romové spravovat sami. Ale třeba i jim pomůže předložení myšlenek zformulovaných, které se rozcupovávají podstatně lépe, neboť jsou konkrétní, než myšlenek nezformulovaných...
VOLEBNÍ PROGRAM STRANY..... K ROMSKÉ TEMATICE
Nevím jak Vy, ale já to podepisuju.... už mám těch pravolevých soudruhů plný.... neděkujeme, odejtěte.... pražská defenestrace... nebyl to roztomilý zvyk??
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických.
Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ roční plat.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic. Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce.
Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni stejní“ případně „tihle budou ještě horší“.
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu znich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem.
Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.
Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“ Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat.
Můžete to poslat dál. Jiřina Šiklová, Praha 1. Klimentská 17- e-mail jirina.siklova@ecn.cz
Několik vět 2009 - chcete-li to podepsat, prosím, odešlete to i s podpisem na e-mail
viktor.parkan@gmail.com.
Díky. Jiřina Šiklová
Vydáno 02. 08. 2009