Archiv článků: leden 2010

29. 01.

Nač je vlastně věda???

Klára Samková Přečteno 4786 krát Přidat komentář

Toto téma hýbe i blogy na aktuálně – naposledy dnes v „Pověrách a pomluvách kolem vědy“ od Milana Mareše. Tyto úvahy píší povětšinou vědci, často takoví, kteří se angažují v základním výzkumu. Rozebírají různé nuance a aspekty, proč a jak je věda důležitá – ovšem pro ně, pro vědce…. možná trochu pro společnost… Stále však postrádám odpověď na otázku, kterou vznáší prostý nevědecký lid, ke kterému se počítám. Ano, díky vědě si ohřejeme párky v mikrovlnce, jezdíme autem a děti i rodiče kontrolujeme mobilem. Je TOHLE účel vědy??

Sama jsem vyrostla v rodině se dvěma vědci, zabývajícími se celoživotně základním výzkumem: dědeček byl botanik, táta je historik umění. Od dětství mi vrtalo hlavou, proč se tak strašlivě a za pár šupů dřou s něčím, co evidentně zajímá jenom pár lidí a na první pohled to nepřináší vůbec žádný efekt.

Neříkám, že moje teorie o „smyslu vědy“ je vědecká, leč dovolím si ji předložit p.t. publiku ke strhání či podpoře, jak je komu libo….

Moje předchozí blogy, trefující se do nevalného způsobu výběru studentstva zejména na humanitní obory, se nesetkaly s příliš kladným přijetím. Prostě humanistické obory jsou vnímány jako veskrze k ničemu jsoucí a je dobře, že se uchazeči o jejich studium protřepou alespoň scio testy, aby se alespoň ty nejméně technicko-matematické mozky ze studia vyloučily.

Tato praxe je dle mého názoru naprosto zhoubná a povede k fatálním důsledkům. Právě humanitní vědy jsou totiž ty, na nichž může v nejbližší době záviset nejen vývoj lidstva, ale jeho samotné přežití. Technicko-matematický způsob myšlení nemůže či alespoň nemusí přinést kýžené výsledky, totiž jejich rozvoj. Dovolte mi tuto úvahu rozvést:

Dle mého osobního názoru kromě rozvoje v oblasti počítačů (a možná Hubbleova teleskopu) naše věda ustrnula na úrovni konce šedesátých let 20. století. Nedávno připomínané výročí přistání člověka na Měsíci nám také připomenulo, že za uplynulých čtyřicet let nedošlo k žádnému dalšímu grandióznímu podniku, který by lidstvo posunul ať vesmírným, tak pozemským směrem. Ano, raketoplány jsou nepravidelně a s obtížemi vypouštěny na oběžnou dráhu Země. Měsíc byl však opuštěn, mise na Mars je ve stejných stádiích příprav jako před čtyřiceti lety. Již padesát let nás vědci ujišťují, že zprovoznění tokamaku je otázkou nejpozději třiceti let. Když se ale jadernou fúzi podaří udržet více než pár minut, referují o tom i tiskoviny typu „Blesk“ a „Spiegel“. Otázka energetické potřeby lidstva tak zůstává nevyřešena, začíná se zvrhávat v brutální politický boj o surovinové a energetické zdroje.

Mohli bychom se ptát, proč je vesmírný program a vyřešení energetických potřeb lidstva tak důležité: je to enormně důležité, a to pro přežití. Bez vyřešení těchto otázek totiž nemůžeme přežít my ani naše planeta.

V historii planety Země došlo k několika situacím, kdy život z povrchu Země téměř vymizel. Stalo se tak vždy na základě dopadů velkých meteoritů, které ovlivnily meteorologické podmínky na Zemi. Zdá se, že těchto zásadních impaktů bylo celkem třináct (K témuž tématu doporučuji: Buffetaut, E. Tak jako dinosauři – hromadná vymírání druhů a život na Zemi. Nakl. Dokořán a Argo, Praha 2005.) V době před cca 500 miliony lety na základě této vesmírné pohromy vymizeli trilobiti a životní formy se zredukovaly o 90%. Před 65ti miliony lety došlo k poslednímu velkému pádu meteoritu, jehož následkem vymizeli v povrchu zemského velcí ještěři. Celkově meteority dopadly na Zemi v době před cca 540, 500, 435, 410, 355, 295, 250, 203, 180, 130, 90, 65 a 20ti miliony let. Z četnosti je zřejmé, že lze důvodně očekávat, že se k Zeměkouli již opět vbrzku přiblíží těleso, jehož dopad by byl schopen přežití nejen lidstva zásadním způsobem ohrozit. V roce 2009 informoval např. časopis Vesmír o případu, kdy relativně velké těleso, jehož pozůstatky byly následně nalezeny, objevil náhodně amatérský pozorovatel až těsně před vstupem do atmosféry. Kdyby to těleso bylo větší, mohlo by přinést Zemi zásadní klimatické změny. Ani takový meteorit o rozměrech pár kilometrů nemusí být zpozorován včas. A i kdyby zpozorován byl, nemáme dnes sílu, jak jeho dopad na povrch Zeměkoule odvrátit. Proti elementární hrozbě z vesmíru tedy lidstvo stojí se stejně prázdnými končetinami jako již zmínění vyhynulí trilobiti a velcí ještěři.

Z hlediska odpovědnosti za lidský druh i za celou biosféru planety Země je zásadní, aby lidstvo v nejkratší možné době našlo ochranu před tímto nebezpečím. Proč se to nedaří? Proč věda stagnuje? Protože věda je dle mého názoru zabrzděná lidskými problémy psychologického, politologického, sociologického a právního charakteru, kterým lidští jedinci ani společnosti nejsou schopni čelit. Dochází tak k obrovskému plýtvání energie a intelektuálního potenciálu, který na straně přírodních a technických věd zoufale schází.

Ukázkou ekonomických ztrát, ke kterým dochází na základě nezvládnutí psychologického problému jedince, budiž rozvod.

V České republice se v roce 2004 rozvedlo 33.060 manželství, z toho na návrh ženy 22.117 manželství, tedy 66,9%. Z celkového počtu bylo 20.805 rozváděných se manželství, tedy zhruba dvě třetiny, s nezletilými dětmi. Rozvodovou situací s opatrovnickým soudem prošlo 32.121 dětí. Do výchovy matky bylo svěřeno 28.942 dětí, tedy 90,1%, do výchovy otce bylo svěřeno 2.286 dětí, tedy 7,1%, do společné a střídavé výchovy bylo svěřeno 764 dětí, tedy 2,14% a jiné osobě bylo svěřeno 129 dětí, tedy 0,4%. I v následujících letech nebyla situace jiná a je stále možno říci, že v ČR se ročně rozpadá zhruba 30.000 manželství. V matčině péči končí i nadále přes 90% dětí. Není statisticky evidováno, kolik otců žádá dítě do své výlučné péče, kolik žádá do společné péče a v jakém procentu případů otcové rezignují na svoje právo účastnit se na výchově svého dítěte. Jediné, co je možno vysledovat, je, že v České republice se nachází významná skupina mužů, kteří se o svoje děti starat chtějí, chtějí se s nimi vídat a chtějí ve vztahu ke svým dětem plně emancipované postavení. To ovšem znamená, že tito muži postupují často mnohaleté soudní spory o výchovu svých dětí.

Přiřaďme k těmto statistickým číslům ekonomické údaje za následujících předpokladů:
a)Každý z rodičů je schopen vyprodukovat za hodinu své práce hodnotu ve výši 100,- Kč.
b)Každý z rodičů věnuje pro řešení problémů se stykem s dětmi jednu hodinu týdně (což je dle mých zkušeností rozvodové advokátky silně podhodnocený údaj)
c)Předpokládejme že cca ½ rozvádějících se párů je schopna se dohodnout na styku otce s dítětem nebo otec rezignuje.
d)Soudní jednání vztahující k dětem po rozvodu a styku dítěte s rodičem obvykle trvají dva až tři roky, což se tedy vztahuje na polovinu rozvádějících se manželství s dětmi, tedy asi 10.500 manželství ročně.

Lze tedy snadno vypočíst hodnotu, která nebyla vytvořena pracujícími rodiči kvůli jejich psychickým neschopnostem řešit svoje partnerské vztahy a následně neschopnosti dohodnout se na výchově dětí:

52 týdnů x 1 hodina x 2 rodiče x 100,-Kč/hod. x 10.500 rozvádějících se manželských párů s dětmi x 3 roky soudních sporů, to je = 327.600.000,- Kč, tedy slovy tři sta dvacet sedm milionů šest set tisíc korun, které nebyly vytvořeny. Připočtěme škody ve stávající práci rodičů, platby advokátům, náklady na provoz soudů a mzdové náklady na soudce, technický soudní personál, soudní znalce, pracovníků péče o děti…. A to jsme, prosím pěkně, jen v malinké české kotlince… Pokud mi je známo, tak v podobné situaci se nachází otcové i na mnoha dalších místech zeměkoule a jedná se o masivní problém euroamerické kultury.

K těmto obrovským ekonomickým ztrátám dochází proto, že schází obecná úroveň psychického zdraví a psychologických znalostí v populaci tak, že by tyto škody byly eliminovány. Kdyby vlády místo investičních pobídek nespolehlivým zahraničním investorům investovaly do psychického zdraví svého národa, na hrubý národní produkt by to mělo podstatně příznivější dopad než existence všech průmyslových zón dohromady.

Je zřejmé, že vyřešení jednoho v podstatě velmi úzkého segmentu života společnosti by znamenalo výrazný ekonomický přínos, který by opět mohl být využit pro rozvoj vědy, takže by mohlo dojít k potencování jejího působení. Za dnešního stavu je ale zřejmé, že vláda nemá žádné pochopení pro potřeby vědy, a to zejména pro humanitní vědy.

Jsem přesvědčena o tom, že primárním úkolem lidské vědy je

ZABEZPEČIT PŘEŽITÍ LIDSKÉHO DRUHU A S NÍM I CELÉ PLANETY A OSTATNÍHO ŽIVOTA, KTERÝ SE NA NÍ VYSKYTUJE.

NIKDO JINÝ TO ZA NÁS NEMŮŽE UDĚLAT, PROTO TO JE JEN NAŠE ZODPOVĚDNOST
.

Tento základní důvod existence vědy, který stále nebyl naplněn, však zcela sešel ze zřetele politiků, prostých lidí a velmi často mám dojem, že i vědců samotných.

Lidský druh, stejně jako všichni ostatní, jsou tady „na psí knížku“. Každý rok, každý den běžíme závod s časem, zda vynalezneme takové zdroje a vyřešíme svoje pozemské a lidské problémy takovým způsobem, že budeme schopni čelit i eventuálním katastrofám, které se na nás mohou přiřítit z vesmíru.

Ano, já vím. Určitě spousta čtenářů mi doporučí studený obkládek na hlavu a aspirin, doporučí zákaz četby sci-fi literatury a koukání se na béčkovou holywoodskou produkci.

Já však trvám na svém. Lidstvo si musí vyřešit svoje psychologické, politické a právní problémy, následně vrhnout svoji veškerou sílu do technických a přírodních věd a jen tak může uspět.

Je bytostným posláním vědy hledat – a co nejrychleji najít – řešení vzniklé situace, která alespoň v mých očích ze všeho nejvíc připomíná „štronzo“ z dětských her na sochy. Řešení zcela jistě nebude jednoduché. Žijeme ve složité době, řešíme složité otázky a nelze důvodně očekávat, že složité problémy půjdou vyřešit jednoduše. Albert Einstein svého času prohlásil, že je zpozdilé očekávat, že když budeme stejné věci dělat stejně, dostaví se jiné výsledky. Per analogiam není důvodné očekávat, že k vyřešení složitých věcí je možno dospět pomocí jednoduchých nástrojů. Avšak dnešní věda přece umí vypočítat i složitost tohoto řešení, lze odhadnout zdroje potřebné k řešení a lze optimalizovat rozložení nákladů na toto řešení. Pokud však vím, nikdo - a to nejen naše vláda - se samotným výpočtem složitosti problému, což je standardní matematická operace, nezabývá. Nezdá se, že by se vůbec někdo byť namáhal takovýto výpočet vůbec zadat.

Říkat, že řešení jsou příliš složitá, příliš pracná a příliš drahá, nemůže obstát. Jakákoliv řešení, ať ta sebenáročnější, sebepracnější a sebedražší, mohou být pořád ještě velmi jednoduchá a levná oproti tomu, co by mohlo nastat, kdyby věda tato řešení nehledala a v posledku nenašla…. Pak nám totiž nezbude nic jiného, než se jít obtisknout na Barrandovské skály. Bezpečně totiž dopadneme jako ti trilobiti…

26. 01.

Filipika proti Scio testům

Klára Samková Přečteno 9604 krát Přidat komentář

V první části své úvahy o úloze vzdělávání jsem tepala do PISA testů. Dnes si vezmu na řadu dalšího „oblíbence“, totiž dle mého názoru zhoubné "scio testy". Učiním tak i přes to, že jejich autor, provozovatel a majitel firmy www.Scio.cz je také blogerem na aktuálně. Spřízněnost duší se v tomto případě nekoná.

Národní srovnávací testy

Ti, kdo se hlásí na vysokou školu, mají před sebou stále častěji povinnost projít dvěma druhy testů: testy obecných studijních předpokladů a všeobecného přehledu.

Zdálo by se, že tyto testy mohou být objektivní a skutečně zaručit, že se na vysokou školu dostanou ti nejlepší. Opak je pravdou. |je to zhoubná metoda fungující na základě lotynky a křížovkářských znalostí. Ve svém důsledku likviduje to, co je na každé vysoké škole to nejvzácnější: osobitý přístup k řešení té které problematiky.

Scio - testy jsou stejného kadlubu jako testy PISA. Zkoumají existenci určitého způsobu myšlení (zejména matematického) a zkoumají znalost určitých jednotlivých informačních jednotek. Bohužel o způsobilosti adeptů ke studiu na vysoké škole pro vědeckou práci, o tom, jak si tito uchazeči osvojili kreativní a zejména kritické myšlení, které by mělo být podstatou způsobu myšlení vysokoškolsky vzdělaného člověka, se z nich nedozvíme nic.

Testují znalosti, které se NEUČÍ na školách. Zároveň se ale dají na učit. Stačí si zakoupit sady firemních testů a cvičných materiálů, a to za nemalé peníze. Kromě toho společnost pořádá po celé zemi stovky přípravných kurzů, na kterých studenti dostávají oproti několikatisícovému poplatku další verze testů. Zaměstnanci společnosti, kteří, jak uvádí webové stránky společnosti, jsou „…. přímými tvůrci testů….“, předávají frekventantům kurzů informace o tom, jakým způsobem jsou testy tvořeny, jaké jsou jejich nástrahy, jaký je jejich logický konstrukt, jak se má postupovat při jejich řešení. To všechno jsou vědomosti, které jsou v rámci výuky na jakékoliv střední škole nedostupné a jsou to vědomosti, kterými vládne výhradně tvůrcovská společnost testů. Za kurzy a materiály lze běžně utratit 5 – 15.000,- Kč. A čím více testů nakoupíte, tím větší pravděpodobnost, že se na školu dostanete: Přijímací test coby soubor konkrétních otázek není předem znám: počet jednotlivých otázek a jejich kombinací však je nade vší pochybnosti počtem konečným. Jednotlivé otázky z „cvičných“ textů se prokazatelně vyskytují i v otázkách přijímacího řízení. Při absolvování dostatečného množství „cvičných“ testů je tedy uchazeč schopen se vybavit a procvičit si prakticky všechny testové otázky, které dostane. Výsledek testu tedy záleží nikoliv na schopnostech uchazeče, ale jednak na míře času, který je ochoten přípravě na zkoušky obětovat, jednak na uchazečových finančních možnostech. Tomu říkám rovnost příležitostí ke studiu!!!

Kdo ty prachy nemá, má smůlu. Prostě nemá nacvičeno a na školu se nedostane….

Tímto způsobem společnost www.Scio.cz s.r.o. zároveň vyřazuje jakoukoliv konkurenci z trhu, totiž případné další společnosti, které by se zabývaly sestavováním podobných testů, avšak které nejsou pověřeny tou kterou fakultou k organizování a hodnocení zkoušek. S jejich otázkami se u přijímacího testu setkat nelze, proto jsou svým způsobem pro uchazeče o studium bezcenné.

Pozoruhodné je, že tento stav vůbec nikomu nevadí – dokonce ani ombudsmanovi, který se divil, proč se starám, když přece já osobně diskriminovaná nejsem a hold že studium je drahé, to přece vědí všichni….

Ačkoliv tendence poskytnout vysokoškolské vzdělání co nejširší vrstvě uchazečů stále sílí, je zřejmé, že vysokoškolského vzdělání dosáhne vždy jen určitá minoritní část populace. Měla by to být ta část populace, která je k vysokoškolskému vzdělání nejzpůsobilejší. Právě do ní jsou totiž vkládány veřejné prostředky. Činnost těchto osob po dosažení vzdělání by měla zajistit nejenom jim osobně vyšší společenský status a lepší finanční ohodnocení, ale absolventi vysokých škol by se měli podílet vyšší měrou na tvorbě HDP. Výběr co nejlepších uchazečů je tedy bytostným ekonomickým zájmem státu. Je proto nutno zkoumat, zda jsou skutečně vybíráni ti nejlepší a zda je tak s veřejnými prostředky nakládáno skutečně co nejefektivněji.

Výběr uchazečů o studium pomocí scio testů však naprosto nezaručuje, že se opravdu dostanou na školy ti nejlepší. Ukazuje to už zavádějící pojem „národní srovnávací zkoušky“. Tyto zkoušky a výsledky testů se totiž nevztahují k žádnému národnímu průměru, eventuálně k národnímu vrcholu. Výsledky testu jsou srovnávány mezi jednotlivými uchazeči o ten který studijní obor v daném školním roce na té které fakultě, katedře.

Otázka míry úspěšnosti a požadavků, respektive dosažené úrovně výsledků testů, je předmětem bedlivého zkoumání každého uchazeče a zásadně ovlivňuje, kam se který uchazeč přihlásí. Přihlásí se pochopitelně tam, kde je skóre nejpříznivější, kde jsou požadavky nejmenší, kde je možno vyniknout s co nejmenším úsilím. Každý matematik zabývající se teorií her dovede jednoduše vypočítat, jak se při takovéto strategii budou chovat jednotlivé systémy: budou to systémy budou velmi nevyrovnané, nestabilní. Převedeno do problematiky výběru studentů přijímaných na jednotlivé obory to znamená, že pro tu kterou katedru prakticky nelze nastolit nějakou linii, politiku či koncepci, prostě vybrat si studenty, kteří svým založením, badatelskými zájmy, osobnostními předpoklady a představami o svém dalším profesním uplatnění naplňují nějakou koncepci té které fakulty, té které katedry. Tom, co činí vysokoškolská učiliště zejména humanitního typu tak cennými, totiž zakládání různých názorových škol, jde ve psí. Jednotlivá vědecká pracoviště na místo toho, aby si vlastní kádry vychovávala již od dob studií si absolventy navzájem prostě kradou. Způsob výběru studentstva prostřednictvím scio-testů se jeví pro koncepční vědu jako kontraproduktivní.

Tato kontraproduktivnost vnikne ještě více, pokud se zaměříme na přijímací zkoušky, které je nutno složit pro přijetí na některý z humanitních oborů. Zde se na řadě fakult zkoušky skládají z dvou druhů „scio - testů“, totiž testu „Obecných studijních předpokladů“ a testu „Základů společenských věd“.

Ale do nesmyslnosti obou těchto „zkoušek“ se pustím až příště.

26. 01.

Jen takhle při úterku....

Klára Samková Přečteno 3394 krát Přidat komentář

Je to něco přes rok, kdy jsem dala k dobru na Silvestra "do placu" sbírku svých právnických vtipů. Kdo se nestačil zasmát, tak jsou tady:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/klara-samkova-vesela-.php?itemid=5506


Inu, a od té doby se pídím po dalších.... ne na ne na žádný nový narazit - to jsou poměry, už ani z právníků si lidi neutahujou!! A představte si, že zrovinka včera mi dva čerstvé dorazily: přidávám je do původní sbírky nakonec, aby byla všechna kuřátka pěkně pohromadě a kromě toho vám je tady posílám. Konec konců, všude je zima, zase sněží (a u Muzea jsou sněhu centimetry čtyři, takže kalamita jak na Sibiři, jak praví píseň) a radovánek vezkrze mnoho není. Tož hlavu vzhůru:

Č. 1
Přišel takhle chlápek do obchodu se vším možným. Zaujala ho krásně zpracovaná mosazná krysa, opravdu umělecké dílo. Zeptal se prodavače a dohodli se na ceně. Prodavač jej upozorňuje: "Pane, nebereme žádné reklamace. Jak si to jednou
odnesete, je to vaše a nevezmu si to zpátky za žádných okolností." Chlápek souhlasí, zaplatí a nese si krysu domů. O pár bloků dál si najednou všimne, že za ním po ulici cupitá živá krysa. A najednou další, a další, za chvilku jsou jich stovky, všechny jej trpělivě a klidně sledují. Brzy je celá ulice zaplavena krysami. Chlap zpanikaří a rozběhne se, krysy za ním. Bylo jich už nepočítaně.
Chlapovi došlo, že jdou po té sošce. Doběhl tedy k řece a šup sošku do vody. A celé to procesí krys se nahrnulo do řeky za soškou a utopilo se. Chlápek se otočil a došel zpátky do krámu. Hned jak vešel, prodavač na něj: "Pane, říkal jsem vám, že reklamace neberu!" - "To je v pořádku. Já se chci jen zeptat, jestli byste náhodou neměl mosaznou sošku právníka."

Č.2
Jeden barman si byl tak jist, že je široko daleko nejsilnější, že lákal k návštěvě podniku sázkou. Vezme do jedné ruky citrón a vyždímá z něj všechnu šťávu. A když někdo z toho, co z citrónu zbude, vymáčkne ještě jednu kapičku šťávy, vyhraje sto liber. A přicházeli zápasníci, přicházeli vzpěrači, arm-wrestleři, karatisté a různí anabolikoví nafoukanci a nadutci. A nikdo ani kapičku. Až jednou přišel takový svraštělec, brejličky na nose, aktovku v podpaždíčku, třtina větrem se klátící. Dal si panáka, a jak mu opadla mlha z brýlí, rozhlédl se po baru, uviděl nápis - a že jde do té sázky. Štamgasti dostali záchvat smíchu, vyhodili kopyta do luftu, spadli ze stoliček a zůstali tak. Pro barmana je ovšem zákazník jako zákazník - a tak si plácli, barman vyždímal citrón a podal ho tomu skřečkovi. Štamgasti přece jenom zpozorněli - a nevěřili svým očím. Z té malé pěstičky vytekla jedna kapička, dvě - nebyla to náhoda! Šest kapek šťávy vymačkal ten zagroškudla ještě z citrónu. Barman mu vyplatil sto liber a s respektem se zeptal: "Uznávám, že nevypadáte ... ale co tedy děláte? Dřevorubec? Artista? Nebo co?" Mužíček trochu zrozpačitěl: "Nic ztoho. Já jsem jen právník……"

Tak vzhůru do práce a hezký den všem.

18. 01.

O vědě a vzdělání I.

Klára Samková Přečteno 4610 krát Přidat komentář

V poslední době se v médiích - a to i na blozích aktuálně - opakovaně diskutují témata, která spolu zdánlivě nemají mnoho společného. Týkají se organizace vysokoškolského vzdělání včetně přijímacího řízení pomocí tzv. „scio-testů“, financování vědy grantovým systémem a způsobu hodnocení vědy pomocí citačního indexu zejména v impaktových časopisech. Jsem přesvědčena, že tato témata mají společný jmenovatel, a tím je otázka významu primárního výzkumu zejména ve společenských vědách.

Tato otázka dostala skutečně tragický rozměr v kauze „plzeňská práva“, kdy právní věda byla deklasována na cosi, co se dá získat podvodem za pár týdnů a co vlastně vůbec ani věda není. Osobně si vůbec nedovedu představit, jak se právní věda tohoto příšerného stigmatu bude zbavovat.

Snad by k tomu mohlo přispět i pár mých úvah na obecná témata, která bych zde chtěla na několik pokračování nadhodit.

Problémy organizace vědy se týkají nejrůznějších institucí, počínaje českým základním školstvím a konče Českou akademií věd. Věda je vnímána nejen laickou veřejností, ale často i sama sebou, jako utilitaristická záležitostí. Věda ztratila ze zřetele svůj filosofický přesah, který bezezbytku její existenci nejen „ospravedlňuje“, ale dodává její existenci primární význam.

Věda a vzdělávání v současné době procházejí v evropském prostoru pokusy o unifikaci a standardizaci. Ty by měly přinést sjednocení kriterií vzdělávání a vědeckého bádání tak, aby tyto procesy byly v jednotlivých zemích EU v zásadě kompatibilní. S těmito procesy, které jsou ve své podstatě chvályhodné, se však začalo šířit takové pojímání vědy a „znalostní společnosti“, že dle mého názoru je tento standardizační proces zcela devalvován. Dosavadní výsledky nastoleného trendu jsou pro vědu i vzdělávací systém devastujícího charakteru. Pouze slabou útěchou je fakt, že tento negativní dopad současného přístupu k vědě není českým specifikem, ale že jej zaznamenala i řada jiných zemí (K tomu na příklad: Liessemann, K.P., Teorie nevzdělanosti – omyly společnosti vědění. Academia, Praha 2008)


Prvním „na ráně“ je problém tak zvaných „Národních srovnávacích zkoušek“ , které souží jako kriterium pro výběr uchazečů o studium.

K souvisejícím problémům lze krátce podotknout následující:

V oblasti podpory vědeckého výzkumu pomocí grantových agentur dochází k soustavnému přeceňování administrativně technické stránky grantových projektů na úkor kreativně-badatelských aspektů. Platí to zejména v oblastech, které nejsou spjaty s aplikovaným výzkumem, ale jedná se o „neužitečný“ primární výzkum. Několikanásobně to platí pro výzkum v oblasti společenských věd, které jsou přírodovědci často vnímány jako prakticky neverifikovatelné, z hlediska administrátorů vědy jako neschopné přinést faktický ekonomický efekt.

Stejným druhem problému je i otázka využitelnosti „citačního indexu“ zejména v „impaktových“ časopisech, který je velmi snadno zneužitelný – a rovněž zneužívaný – různými „citačními bratrstvy“ tak, že přestává být schopen zobrazit skutečný význam dané práce.

Charakteristikou dnešní situace je, že mezi budoucí vědce se dostávají lidé na základě pochybného výběru, rozvoj vědy je podporován na základě diskutabilních kriterií a jeho výsledky jsou hodnoceny diskutabilním způsobem. Není divu, že za těchto okolností věda ztrácí svoji prestiž a její existence přestává být vnímána jako opodstatněná.

PISA testy – špatný začátek

PISA znamená „Programme for International Student Assesment OECD“ a tyto standardy určují, jaké způsoby myšlení mají mít lidé, kteří se v budoucnosti mají zabývat vědou. Těmito testy jsou také imputovány způsoby hodnocení výsledků, které jsou nejdříve dosahovány hodnocenými žáky, posléze studenty a následně vědci.

Co však ve skutečnosti hodnotí PISA – testy? Je to snad míra autonomie, sebevědomí, duchovního proniknutí do podstaty světa, radosti z učení a poznávání? Ne, jsou to konkrétní znalosti, respektive, je to tautologická míra úspěchu, s jakou je obstáno v PISA testech konkrétních znalostí a zejména konkrétních vědomostí. Pouze velmi malou část tvoří testy obecně použitelných schopností, jako na příklad schopnost získávat informace z psaného textu. Cílem pedagogů se pod tlakem PISA testů stává nikoliv duševní a duchovní (po druze jmenovaném ostatně dnes už ani pes neštkne) rozvoj žáků a jejich osobností, ale cílem se stává nutnost obstát v PISA testech. Pakliže dojde ke zhoršení pořadí, nastane na MŠMT velká lamentace a přisupí další školská reforma. Jejím výsledkem je možná sice zlepšení PISA testů (a pochopitelné „odšoupnutí“ jiného partnerského státu a jeho studentů o pár stupínků níže), ale zároveň je jím i další nárůst četnosti fachidiotů s akademickými tituly, neschopných kreativního myšlení, neznalých a neschopných dosažení toho mimořádně cenného emocionálního nastavení mysli, které nelze popsat jiným slovem než „hloubání“.

Zarážející je obecně známý fakt, že do první třídy základní školy snad nenastupuje dítě, které by se do školy v zásadě netěšilo. Po několika letech – či spíše měsících – je ze zvídavého a učení dychtivého dítka převálcovaný jedinec, který je ochoten vynaložit téměř jakékoliv úsilí k tomu, aby se školní docházce v y h n u l. V řadě případů dokonce nastupují psychosomatická onemocnění. Rozvoj tohoto postoje je tak rozšířený přes všechny sociální vrstvy a věkové kategorie dětí, že jej není možno svádět na „pubertální vzdor“ nebo lenost dětí. Je nutno si konečně připustit, že děti obecně nevnímají školu jako přátelské prostředí, které má sloužit k rozvoji jejich osobnosti, ale jako instituci všeobecně nepřátelskou. Ad extremis je tento postoj vidět u romských dětí, které českou školu vnímají nejen jako nepřátelskou, ale jako osobně nebezpečnou, a proto na docházku do ní společně se svými rodiči rezignují a volí raději docházku do školy zvláštní. Tento jejich postoj je pak českou společností pokládán za nevůli Romů ke vzdělání.

Celkově je možno říci, že jako „rozvoj osobnosti“ a skutečných schopností žáka jsou často vnímány „zájmové kroužky“. Ty se přizpůsobují povaze a zájmům dítěte a přebírají tak úkol, který má být hlavním úkolem základní školy: přivést děti k radosti z poznání tak, aby je děti samy akceptovaly jako normální životní postoj. Kroužky se tak stávají skutečnou školou a škola se místo radosti z poznání stává redundantním místem, jehož úkolem je zorganizovat výuku tak, aby děti obstály v PISA testech……

Co z takových dětí vyrůstá, je zřejmé: osoby zvyklé plnit excelové tabulky a vyhýbající se kreativnímu myšlení.

Já vím, mnozí z vás teď řeknou, že to je nebezpečný oslí můstek, po kterém se vydávám, ale řekněte upřímně: lze si představit vhodnější druh voličstva?? Pěkně nemyslící, do tabulek hledící… jako ten jeden dotyčný z tuším druhého dílu „Básníků….“ – všechno pěkně v grafu: v roce 1 svatba, v roce 3 auto, v roce 4 první cesta do Jugoslávie….. Předpokládám, že v PISA testech by tento dobrý muž uspěl perfektně…. Jde ovšem o to, kde by s takovými „poklady“ byla dnes věda, kdyby to byli oni, kdo ji mají pohánět. Zdá se mi, že možná tak u ruchadla bratří Veverků – v nejlepším případě….


07. 01.

Romská koncepce

Klára Samková Přečteno 10560 krát Přidat komentář

Ing. Karel Holomek uveřejnil na svém blogu kritické připmínky k nově přijaté vládní koncepci na řešení tzv. "romské otázky". Reagovala jsem na jeho názor v diskusi, ale tak mi přišlo, že by si to možná zasloužilo pár samostatných poznámek. Zde jsou:

1) Skutečně je největší chybou, že k romské koncepci není veřejná diskuse, a to ani ze strany Čechů, ani ze strany Romů. Případné připomínky a kritické hlasy ze strany Romů jsou dlouhodobě umlčovány. Kdyby nebyly, nebyl by na příklad takový odpor proti znovuzavedení nějakých ubohých 20ti minut televizního magazínu "Romale", připravovaného samotnými Romy tak, jak tomu bylo v 1. polovině 90. let. Tento komunikační prostředek měl pro romskou komunitu zásadní význam a každému, kdo jen trochu ovládá teorii médií musí být jasné, v čem ten význam spočíval.
Ze strany vlády není zájem o skutečné partnerství. Protože partnerstí, to znamená spolunesení zodpovědnosti. A spoluzodpovědnost se nedá nést bez sdílení moci. A o to jde.... Vláda raději dopustí, aby "romskou otázku" zprivatizoval Člověk v tísni a jeho lidé v Agentuře, raději připustí totální neúspěch, než aby dovolila Romům skutečně participovat na moci.
Proto stávajícími prostředky a stávajícími "koncepcemi" nemůže být "romský problém" nikdy vyřešen - a taky nebude.

2) Dospěla jsem k závěru, že je v zájmu VŠECH politických stran majoritní společnosti, aby v ČR existovala masa těch cca 100.000 voličů, kteří by se měli dát vždy koupit za nějaké sociální výhody. Protože 100.000 hlasů - to je rozdíl mezi vyhranými a prohranými volbami. Je to skutečně legrační, ale o tom, kdo a jak bude v této zemi vládnout, rozhodují (mohou rozhodovat) - nazvu to "majoritně" - Cikáni....
Z této úvahy plyne, že systémově nemůže existovat upřimná snaha vlády romskou otázku a romský problém vyřešit.... to by to vypadalo úplně jinak... A proto také je možno opět konstatovat: stávajícími prostředky a stávajícími "koncepcemi" nemůže být "romský problém" nikdy vyřešen - a taky nebude.

3)AD vzdělání: Nikdy v životě jsem nezažila romskou komunitu a svoje romské přátele tak pobavené jako nad kauzou "plzeňská práva". Prostě o toto vzdělání (a je otázka, zda takovou "malou Plzní" není pro Romy v podstatě veškeré majoritní společností prezentované vzdělávání se svými "boloňskými procesy" a scio-testy, podobnými ze všeho nejvíc testům z "chcete být milionářem") Romové nemají zájem a nikdy mít nebudou. Tuhle hru nehrají a to, že si ji hraje na př. Řápková, která se Romům se svojí "morální převahou" snaží mýt hlavu, to je zdrojem vskutku nekonečného romského obveselení.... Zhoubný dopad kauzy "plzeňská práva" doposud nebyl zhodnocen ani pro právo jako vědu. Pro poměr Romů ke vzdělávání to nikoho, jsem si téměř jista, hodnotit ani nenapadlo...

4) Koncepce?? Existuje propočet, že vyřešení VEŠKERÉHO problému romské komunity by přišlo na cca 1,5 miliardy. Mistrovství světa v lyžování v Liberci stálo tento stát 2 miliardy. I poslednímu romskému idiotovi s IQ 60 je zřejmé, kde má stát priority: v dovážce sněhu.... tak ať Strana a Vláda nedělá z Romů ještě větší pitomce tím, že předpokládá, že si to Romové nedají dohromady. Samozřejmě si to dohromady dali. A i oni pamatují na to biblické "Po ovoci jejich poznáte je".

5) Přesto existuje naděje. Podle mého názoru je spousta Romů v podstatě v ilegalitě. Nejsou vidět. Nejsou slyšet..... ale... mluví romsky. Cítí se být Romy. Nemají hluboko do kapsy, ať jsou jejich zdroje příjmů legální, ilegální, někdy je to tak, jindy onak. Zachovávají si kritický romský odstup od majoritní společnosti i od "romských aktivistů". V podstatě mlčí. Ale jsou. Bohu díky za ně.... díky nim romský národ (OPĚT) přežije.

P.S. Čochtane a další obdobně fundovaní diskutující: jděte už do ....... Houbeles tomu rozumíte, tak alespoň důstojně mlčte.
(Pane Stejskale, buďte tak laskav a můj názor nemažte. Jedná se seriozní příspěvek, alespoň ve srovnání s Čochtanovými debilními plky pod Holomkovým blogem.)

P.P.S. Na přímou a nekompromisní žádost Libora Stejskala u m á z a v á m anatomicky přesně určenou partii, kam jsem Čochtana poslala. Pan Stejskal je toho názoru, že Čochtanovi a podobným již není pomoci, tak nač radikalizovat ten zbytek čtenářstva. Podle mého názoru to jsou humanistické, či spíše preudohumanistické kecy. Čochtan a podobní svádí všechny problémy Česka a skoro i Zeměkoule na Romy. Vytrvářejí tak kouřovou clonu. Jejich příspěvky vůbec nejsou o Romech, tím méně o nějakém řešení romské otázky, ale o moci, demagogii a zneužití moci právě ve prospěch demagogie. Romové jsou jen chabou zástěrkou. Pokud se to nezačne říkat už konečně na plná ústa, nápravy se nedočká ani česká společnost ani Romové.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy