Klíčové faktory úspěchu

V pátek 26. listopadu pořádala Pan-evropská společnost pro kulturu, vzdělání a vědeckotechnickou spolupráci Comenius již patnáctý ročník konference na téma "Klíčové faktory úspěchu". Bylo mi ctí se této konference zúčastnit coby panelista, ovšem panelista pouze řadový. Vedení a nekompromisního velení, se kterým nám zamáznul všechny ty pracně připravované powerpointové prezentace, se ujal bývalý premiér Jan Fischer.
A protože jsem stále přesvědčena, že heslo "Ani zrno na zmar" má i dnes svoje opodstatnění, alespoň na svůj blog umísťuji svůj pečlivě připravený domácí úkol na dané téma, se kterým jsem se na konferenci neuplatnila a naopak jsem musela svá moudra pronášet bez přípravy....


Vážení přátelé, dámy a pánové,

mám zde promluvit o „klíčových faktorech úspěchu“, což se mi jeví ve vztahu k mé osobě velmi paradoxní. Mám hovořit o úspěchu – já, která snad nesplňuji žádné z kritérií, které je obvykle s představou úspěchu spojováno. Neboť co je to vlastně úspěch? Jaká jsou jeho kritéria? Soudím, výraz úspěch je pojem relativní – a také do značné míry stupňovitý – především pak jeho obsah je nejméně dvojí: úspěch osobní, řekněme jakýsi privátní a úspěch společenský, tedy veřejný. Úspěch v osobním životě a úspěch v profesi, tedy „v práci“.
V duchu tématu dnešního setkání si tak kladu otázku: které jsou to ony „klíčové faktory úspěchu“? Jak to, že se někomu daří a někomu ne? Jak to, že někdo je dnes v tomto sále a někdo jiný zůstává tak říkajíc „v podhradí“? A přitom i ti „dole“ disponují kvalitami, které je mohou opravňovat k oné uznávané úspěšnosti. I oni totiž mohou být nebo jsou úspěšní, ovšem „jen“ jaksi osobně, ve vlastních cílech, ve svých očích, v pohledu svých blízkých. Jejich úspěch je na veřejnosti snad málo viditelný, neboť za skutečný úspěch – a nevím, zda plně oprávněně – se obecně považuje převážně onen úspěch společenský, patrný na veřejnosti, ve společenském uplatnění – v podnikání, stejně jako na poli politickém.
Pokud tedy zůstanu v poloze úspěchu jako věci veřejné, kladu si otázku: Jak těchto obecně uznávaných faktorů úspěšnosti dosáhnout?
Obvykle se tvrdí, že vzděláním a tvrdou prací. Úspěch se rovná dřina a nadání. V tomto ohledu si však neuvědomujeme, jak moc jsme ovlivněni křesťanskou a zejména protestantskou morálkou, kdy vnější úspěch je důsledkem toho, že dotyčnému Bůh prostě přeje. Z bohatství a z úspěchu si pak takto úspěšný jedinec jakoby automaticky také generuje oprávnění na vyšší podíl moci ve společnosti. V tomto vzorci jsme podvědomě obsaženi všichni a vůbec si neuvědomujeme, jak moc se všichni mýlíme.
Jsem přesvědčena, že k tomu, abychom měli úspěch potřebujeme několik daností, jejichž ovlivnění je mimo náš dosah.
Především to je funkce takzvaného pákového efektu. Ten nevynalezli CEO z hedge fondů, jak by se mohlo zdát, ale jeho znalost je spojená s lidstvem od pradávna. Již v evangeliu svatého Matouše je totiž psáno:

„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.

Výchozí podmínky, ta startovní čára je tak neuvěřitelně důležitá, že pokud někdo má mimořádný úspěch bez těchto výchozích podmínek, tak zbytek světa na něj hledí jako na zázrak a Forbes s Fortune se předhánějí, kdo bude mít jeho portrét na titulní stránce první.

To, že jsme se někam narodili, někam patříme je umocněno faktorem zvaným náhoda. Je to náhoda, která nám navíc přihrává grandiózní možnost získat mimořádně cenný produkt – totiž zkušenost.
Názorným příkladem budiž životní příběh jednoho z neúspěšnějších lidí naší doby, Billa Gatese.
Jeho startovací čára byla více než slušná, neboť to byl synáček úspěšného právníka a matka byla dcerou bohatého bankéře. Rodiče dali Billa do soukromé školy a řízením náhody se stalo, že na základě rozhodnutí Klubu matek – tedy v podstatě našeho SRPŠ – škola ve sklepě instalovala počítačovou učebnu vybavenou tehdy velmi kvalitním přístrojem, totiž terminálem s přímým telefonním spojením na mainframe. Takže čistě náhodou se Bill Gates dostal k programování v reálném čase jako osmák. Dál vyskočily další příležitosti jak se dostat zadarmo k programovacímu času – třeba v noci či o víkendech ve firmách, které v těchto dobách počítačový čas nevyužívaly. Když Bill Gates hodil v druháku Harvard za hlavu, měl za sebou sedm let nepřetržitého programování.
Zcela stejný je příběh dalšího fenoménu naší doby – Beatles. Když nastoupili svoji cestu za slávou, měli v barech v Hamburku odehráno přes 1200 živých vystoupení. Hrávali 7 – 8 hodin kuse, sedm dnů v týdnu. 1200 živých vystoupení je více, než mívají řadové kapely za celou dobu své existence – oni však začínali.

Souhrnně řečeno, Billu Gatesovi i Beatles se dostalo něčeho, o co se vůbec nezasloužili, totiž příležitosti k tréninku, k procvičování. Dostali možnost realizovat to, co psychologové nazývají „pravidlem deseti tisíce hodin“. Co toto pravidlo obnáší? K tomu, aby se dostavil skutečný úspěch, je třeba být bravurní. K dosažení bravury je nutno – jako ve sportu – cvičit a ovšem také mít k cvičení příležitost.
Možná si říkáte, že váš životní příběh není příběhem Billa Gatse a nejste Beatles, že vás se to netýká … Určitě týká! Když se totiž jeden každý z nás zamyslí, určitě objeví náhodný faktor směřující k bodu zlomu a posléze k úspěchu. Mimochodem, i já umím tento bod zlomu, tuto příležitost k procvičování vedoucí k bravuře, přesně identifikovat i u sebe. Když jsem tuto svou příležitost potkala, vypadala zcela banálně.

Dále k oné startovní čáře, k náhodě a tréninku řadím dále intuici.

Nezanedbatelné je totiž to, co cítím, co mi říká moje podvědomí, kterému se dostal zkušenostní výcvik, a mohu se tak spolehnout nejen na racionální složku svého uvažování, ale zejména na emocionální posouzení věci. A emoce, vážení přátelé, ty tady byly miliony let před tím, než nám narostla ta zvláštní houba, které se říká neocortex a než ta houba začala produkovat racio. Emoce dávají řešení 24x rychleji než rozum – pakliže jsou k tomu ovšem vycvičeny.

Existuje ještě jeden faktor úspěchu, který zde chci zmínit: jím je tak zvaná „příhodná doba“. Znáte jistě ta lidová přísloví jako: „visí to ve vzduchu“, nebo „ k tomu musí nazrát čas“. Kolik příležitostí, vynálezů a objevů bylo zmařeno jen proto, že přišly v nepravý čas. Věděli bychom o genialitě Leonarda da Vinci, kdyby tento geniální vynálezce nebyl zároveň geniálním malířem, tedy, řečeno slovy dnešního marketingu, neměl obecně srozumitelný a žádaný produkt, k němuž mohl své vynálezy přibalit jako bonus? Téměř zcela určitě bychom o něm nevěděli. Téměř zcela určitě by byl jen dalším z řady šílených vynálezců, plnících i dnes archivy patentových úřadů bez toho, aby jejich myšlenky kdy kdo uvedl v život.

-●-

Vraťme se však k otázce faktorů úspěchu. Jak plyne z předchozího, základní jsou čtyři: talent,
píle,
příležitost daná náhodou,
příhodný čas.

Z těchto faktorů můžeme ovlivnit pouze jeden – totiž svou píli. Být pilný je pro existenci úspěchu podmínka nutná, nikoliv však postačující.
Talent můžeme rozvinout nebo jej zanedbat, ale v zásadě je nutno se opět odvolat na lidovou moudrost která praví, že „komu není shůry dáno – v apatyce nekoupí“.
Příležitosti můžeme jít pílí a za užití talentu naproti – s odkazem na další lidové rčení že „náhoda přeje připraveným“. Ale zda ta náhodná příležitost přijde nebo se s ní náhodou mineme, to ovlivnit nemůžeme.
Ještě méně můžeme ovlivnit čas, do něhož jsme se narodili a který přijímá či nepřijímá naše myšlenky, naše vize světa.

Tedy závěrem: tři ze čtyř klíčových faktorů úspěchu nemůžeme ovlivnit.
Proto, vážení přátelé, nezbývá než si znovu položit tu otázku: Co je to, co nás dělí od toho, že teď nejsme „pouze“ těmi v podhradí?
Na naší cestě životem zřejmě vyvstalo také něco, co je mimo nás – mimo možnosti být námi ovlivněno.
Pokusme se proto na úspěch dívat právě těmito očima: očima toho, komu se poštěstilo, kdo dostal nezasloužený a nevysloužený dar.

Pokusme se alespoň občas hledět na svět očima „těch z podhradí“. Jak málo stačilo k tomu, aby oni byli dnes zde a my byli na jejich místě!

Jestliže tento pohled na svět přijmeme, možná lépe pochopíme jeho nesmírnou složitost a členitost, jeho fraktálovitá uskupení času, prostoru i vzájemných vztahů.

Jestliže se nám povede v pokoře takto vnímat svět, je pravděpodobné, že dostaneme i další velmi náhodně rozdělovaný bonus: budeme totiž ještě úspěšnější.

„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.

ERNIE !!!!

Byli dva, co ve federálu chodili v ... ehm... domácí obuvi. Jan Sokol chodil v papučích a Ernest Valko chodil v takových těch odporných umělohmoných trepkách s dvěma pásky křižmo. Spolehlivě se o ně přizabíjel. Myslím, že je nosil schválně, aby zakryl svou pardálí chuůzi. Protože Ernest B Y L pardál. Měl pardálí chůzi karatisty. Každý den cvičil, tvrdě trénoval. Trénoval až do posledního dne. K tréninkům se vrátil i poté, co měl před asi osmi lety ...autonehodu, že, jak bývá v kraji zvykem, a dlouho nosil ochranný podpěrný krunýř na krk.

Proto jej taky jeho vrah zastřelil, a pěkně zdálky. Všichni věděli, že kdyby se Ernest dostal k útočníkovi na vzdálenost svých paží, pistole nepistole, vše by dopadlo jinak.....

Světlezelený sako - bylo fakt příšerný..... tlusté hranaté obroučky brýlí a skla jako popelníky. Nikdy mi nějak nenapadlo se jej později zeptat, co si s těma očima nechal udělat - asi totéž co já, nechal je ojet lejzrem. Konec konců, kdo by se ptal po očích, když důležitý byl obsah slov, obsah sdělení, obsah myšlenky, právní názor.... proto jsme si taky s Ernestem telefonovali. Jó, jó, jó, musíme se sejít, jasně, ... se to dějou strašný věci, že jo,.... hele a co říkáš tomuhle ústaváku, jó, jasně....uvidíme se, tý vado...... spravedlivě jsme se dělili o dementní roaming, vzrůstající našim hovory do velmi nepříznivých výšek, a to jen proto, že zde blíže nespecifikované osoby se dohodly, že stát je vhodné rozdělit. Spousty lidí se na to pozapomněly tyhle postavy našich dějin zeptat - třeba nás dvou.... My jsme byli proti.


Mydlili jsme to v ústavněprávním výboru, co se dalo... a velmi často se toho moc nedalo, i když já jsem táhla, Václav Benda strkal, Zdeněk Kessler nás utěšoval, že bude líp a Ernie to rozetnul. (jasně, nechci se vyvyšovat a zapomínat na jiný... třeba Karel Novosád, který neunesl tíhu úspěšného budování kapitalismu v Čechách a raději odešel sám...ale často to takhle prostě bylo.) Fakt je, že Ernie toho měl doopravdy hodně. Když jsme přišli do federálu, byli v celé této bohulibé instituci 3 (ano, slovy t ř i) legislativci. A to teda kvalitka nic moc, i kdyby chtěli, protože to prostě nešlo.... takže to běžně byly taky šestnáctky - nene, pánové, to nebyla životabudičná podpora nezletilými, to byla pracovní doba ústavněprávního výboru Federálního shromáždění. A Ernie táhnul.... a pak taky to předsednictvo, co začalo pravidelně ve chvíli, kdy my, poslanecký plebs, jsme se vypařili od strojů k teplým domovům, což v případě Ernesta byly po dlouhou dobu šílený hotýlky pronajímaný Federálem, posléze neméně šílená ubytovna na Jižňáku, mající pouze tu jednu výhodu, že zde bylo možno lze požívat alkoholické nápoje s mandátem spolupostiženými jedinci až do úrovně totálního smáznutí stranických rozdílností.
Ovšem Ernest byl po celý život prakticky abstinent, takže zatímco někteří jiní se uvolňovali s pomocí C2H5OH, on se uvolňoval pomocí právnických textů.

Vypadávaly zcela chaoticky z jeho zcela chaotické obrovské brašny, která bývala, nemýlím-li se, rovněž vixlajvantová. Nepamatuji, že by se mu kdy ji podařilo dopnout. Proto ji nosil pod pazuchami a lejstra tak skrápěl potem svého podpaždí.

Byl to pardál. Byl to buvol. Rozjetý nosorožec. Tank, který nebylo možno zastavit.

Všichni hořekujou, že zavaždili Valka.

Ale svým způsobem to je pro něj pocta.

Je to konečný a absolutní důkaz toho, že ho nebylo možno ani podplatit, ani zastavit, ani zastrašit. Prostě s tím člověkem jste proti jeho přesvědčení nemohli udělat VŮBEC NIC.
Aby ho zastavili mohli ho jen zavraždit - což také udělali.... (Ovšem mám takové tiché našeptávání, že jak znám Ernesta, tak určitě udělal již zavčasu řadu opatření pro jakékoliv případy, takže představa, že jej někdo zastaví jeho vraždou, je pouhá iluze. Řekla bych, že teprve teď začnou ze sejfů vyskakovat zlaté rybičky.)

Tím, že jej zavraždili, definitivně potvrdili, KÝM BYL.

A kým oni nikdy nebudou, i když budou mít co chtějí prachů, směnek a boh vie čoho ďalšieho.

Protože on byl Valko a oni jsou a navždy budou jen a jenom sráči.
HOWGH

Více »