Příběh Marcely Urbanové se může stát každému z nás. A i když se právě nám nestane, i pro nás je její příběh příběhem se (zatím) špatným koncem.


Začnu odprostředka protože kdybych měla začít od začátku, tak server na aktualne.cz praskne přetížením a nedostatkem kapacity.

V polovině července mi takhle jednou k půlnoci připinknul na obrazovku majlík od jisté Urbanové, prý jestli bych ji nemohla zastupovat. Vznesla jsem dotaz proč že já a bylo mi sděleno, že jsem byla progooglena skrze „lidská práva“. Následovalo několik zajímavých schůzek, kterými se jako červená niť táhla jedna věc: v podstatě jsem se od klientky nebyla schopna nic kloudného dozvědět.
Advokátka: Pod jakým číslem jednací se to šetří??
Klientka: Já nevím.
Advokátka: Kdy jste tam byla vypovídat?
Klientka: Asi tehdy….
Advokátka: A co jste tam vypovídala?
Klientka: No pokud se pamatuji, tak tohle….
Nikde ani kousek papíru, který by bylo možno pěkně založit do šanonků, rozparcelovat, rozanalyzovat a který by umožnil aplikaci mého oblíbeného advokátského bonmotu, že spor nevyhrává ta strana, která má geniálnějšího právníka, leč ta, jejíž advokát má menší borgas ve spisech.

Místy jsem začala podezírat klientku, že si snad ze mne utahuje a příslušné dokumenty si štosuje někde pod kavalcem. Skutečně tomu tak nebylo. Jedny z mála papírů, které mi moje klientka předat mohla, byly její písemné žádosti na různé součásti Policie ČR, aby jí tento orgán činný v trestním řízení dal k disposici alespoň její VLASTNÍ výpovědi. Všude, kde měla postavení svědka, byly její žádosti zamítnuty. Uspěla pouze v jednom případě, kde měla status poškozené. Aby to bylo ještě pikantnější, tak v případě, kdy jí jistý Roman Vaškůj přišel nabízet miliony úplatků, aby držela ústa v kauze Čunek, jí status poškozené sice nejdřív byl přiznán, ale posléze policie usoudila, že vlastně poškozená není. Co na tom, že strávila asi týden na policii svými výpověďmi a ztrátou času, co na tom že byla obtěžována ve svém domově lidmi s velmi pozoruhodnou minulostí, co na tom, že byla sváděna k trestnému činu, který zavčasu ohlásila na policii tak, že vše mohlo být dokonale zdokumentováno?? No Bóže, tak neměla čas umýt nádobí a udělat si manikúru, řekli si pravděpodobně orgáni, sdělili jí, že je pouhým svědkem a z jejích výpovědí jí nedali nic.

O tom, že situace je zoufalá nikoliv však zlá, jsem se přesvědčila osobně na dnes již legendárním výslechu 26. 7. 2007, který trval sedm hodin a který měl jednu sice zcela nepodstatnou, leč monstrózně medializovanou vadu v kráse, totiž voschlej punčovej řez v kavárně Arco, konzumovaný jak mojí klientkou, tak státním zástupcem JUDr. Salichovem za dozoru dvou dalších advokátů, snažících se vyrazit z místního personálu Colu skutečně chlazenou, nikoliv jen nenahřívanou. (JUDr. Hartmann s tímto požadavkem mimochodem neuspěl, takže JUDr. Brůna, kterému měla být Cola přinesena, vostrouhal a i nadále musel popíjet stejně odporně teplou slazenou minerálku jako my teplou Colu.)

Skutečně podstatnou vadou v kráse byl fakt, že když jsem hned na začátku výslechu požádala o stejnopis výpovědi mojí klientky, sdělil mi vyšetřovatel, že mi nic nedá, neboť trestní řád to neupravuje. Následně se rozvinula poměrně obsáhlá debata, v níž si my, teoretizující právníci tak pěkně libujeme. Síly byly rozloženy spravedlivě 3 ku 1, kdy tři právníci – Brůna, Hartmann a Salichov tvrdili, že nemáme právo dostat nic, já jsem tvrdila, že právo na protokol vlastní výpovědi máme.

Jak se posléze ukázalo, pravdu (prozatím) měli oni, ovšem i tak byli přistiženi při tom, že si nejsou jisti. S právním rozborem jsem totiž ještě jednou zaútočila na všechny policejní složky i na jihlavské státní zastupitelství a znovu všem požádala o protokoly z výslechů svojí klientky. Nevyměk´ jenom vyšetřovatel v kauze Vaškůj, který setrvale tvrdil, že Urbanová poškozená není, tudíž svědkovi protokoly nevydá. Věc však šoupnul o patro vejš a nadřízení se nám doposud neozvali, tož ještě možná uvidíme. Ostatní poslali. K mému absolutnímu údivu dokonce i jihlavský státní zástupce (zbaběle zřejmě využivše dovolené Salichova) zaslal onen protokol z 26. 7., nad kterým jsme se tak pěkně právně servali. Naúčtoval mi za to 68,50 Kč k úhradě do kasy Nejvyššího státního zastupitelství, což jsem jménem klientky promptně uhradila, protože nekupte to za ty peníze. Když se pak otevřela kauza „dortík s Urbanovou“ a chudákovi Salichovovi, kterému bylo bezpochyby stejně horko a měl stejný hlad jako my všichni ostatní, za to začala být myta nadřízenými hlava (jako kdyby se od té doby výrazně neochladilo), dovolila jsem si vznést ve věci inkriminovaného protokolu zdvořilý dotaz, zda p.t. zastupující jihlavský státní zástupce jednal omylem, v náměsíčnosti či při plném vědomí, a zda tedy držíme onen dokument historické ceny Kumránských svitků právem či neprávem. Odpověď doposud nedorazila.

Co ovšem dorazilo, bylo odmítnutí mojí stížnosti Ústavním soudem, na který jsem se obrátila se zhruba následujícími dotazy:
1) má svědek právo dostat svoji vlastní výpověď?
2) má moje klientka jako svědkyně právo dostat svůj vlastní psychologický posudek, když se podrobila znaleckému zkoumání v rámci své role svědka?
3) Bylo přenesení vyšetřování ze státního zástupce v Přerově na státního zástupce v Jihlavě poprávu??

Odpovědi Ústavního soudu, jmenovitě soudce JUDr. Jiřího Nykodýma, který moji stížnost odmítnul, byly pro mne katastrofální a zněly:
AD 1) – nemá
AD 2) – nemá
AD 3) – Urbanová se nemá ani co ptát, protože je svědkyně a té nepřísluší práva vůbec žádná.

Jen chabou nálepkou útěchy byla pro mne úplně poslední věta, kterou jeden můj ctěný kolega, kterému jsem to dala číst, charakterizoval jako takovou pěknou obrácenou úlitbu bohům: v antických dobách se nejdřív z poháru bohům ucmrndlo a pak bylo dovoleno se zpít do němoty, zde se vylilo nejdřív bohům vše a potom žíznícímu v poušti byl laskavě ponechán půlhlt na svlažení hrdla. Ta věta totiž zněla:

„Současné Ústavní Soud poznamenává, že shora uvedené závěry o nepřípustnosti stěžovatelkou podaného návrhu neznamenají, že se Ústavní soud ztotožnil se všemi napadenými postupy orgánů činných v trestním řízení.“

Pokud je můj překlad z právničtiny do češtiny správný, pak tato věta zní:

„Tak sakra ať nám to sem podá někdo, kdo má právo si stěžovat, a my to všechno rozšviháme na hadry!“
(Omlouvám se p.t. Ústavnímu soudu za nepregnantní formulace, leč pro právníky k výkladu Usnesení odkazuji dále na: Otto Weinberger, Norma a Instituce, Hans Kelsen, Všeobecná teorie norem, eventuelně Tatiana Machalová, Tradice a perspektivy racionalistického právního myšlení – ale obávám se, že u čtenářů aktuálně.cz by tyhle prameny neprošly).

Protože však, pokud mi je známo, JUDr. Vesecká nehodlá spáchat profesní sebevraždu a p. Čunek si nechce jít sednout, není „oprávněné osoby“, která by návrh na Ústavní soud podala…..nezbylo mi tedy nic jiného, než mít z odmítnuté stížnosti dva dny depresi, ignorovat manželovo dožadování se oběda či večeře, dceřina dožadování se všeho ostatního, psova dožadování se venčení a tiše ty dva dny sténat právní bezmocí.

Potom jsem našla odvahu si to rozhodnutí přečíst ještě jednou. Opětovně jsem dospěla názoru, že JUDr. Nykodým to napsal v podstatě geniálně, že má v p o d s t a t ě pravdu a že jsem to já, kdo v p o d s t a t ě jen neoprávněně prudí. Ovšem mimo podstatu vyplynuly z toho to Usnesení II ÚS 2126/07 ze dne 5. 9. 2007 mimořádně závažné závěry. Ty vyplývají z následujících formulací, obsažených ve zdůvodnění Usnesení. V tom je uvedeno:

„ V posuzovaných případech vystupovala navrhovatelka v pozici svědkyně, která byla na základě zákona podrobena povinnosti svědčit a znaleckému zkoumání duševního stavu. Jakkoliv nebyla navrhovatelka v pozici svědkyně bez práv, byla omezena v legitimním veřejném zájmu na svých osobnostních právech. Její svědecké výpovědi nebo znalecký posudek týkající se její osoby, slouží na základě zákona k úředním účelům, a proto nepodléhají ochraně osobnosti.Tato úprava je zcela v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nedotknutelnost osoby může být omezena v případech stanovených zákonem……… Takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Je tedy ústavně legitimní, aby zákonodárce stanovil podmínky, za nichž jsou občané povinni spolupracovat k naplnění účelu trestního řízení. …… Přítomnost svědka u vlastního výslechu není právem, ale vynutitelnou povinností.

Když to zase přeložím do srozumitelného jazyka (a jestli to vykládám špatně, tak mne prosím opravte, budu jen ráda) tak to v podstatě znamená:

Svědek je totéž co databáze, cár papíru, pouhé nic, které může být exploatováno bez jakékoliv garance svých vlastních práv. Po použití je možno jej odhodit jako kterékoliv jiné nepotřebné smetí.

Není proti tomu žádná obrana.

Jediná obrana, která by proti tomu eventuelně existovala je, že svědek odmítne vypovídat úplně, a to s poukazem na eventuální možnost svého vlastního trestního stíhání, když kvůli ničemu jinému, tak kvůli stále existující možnosti obvinění z křivého svědectví.

Protože orgány činné v trestním řízení – tedy Policie – pochopitelně při odmítnutí výpovědi nebudou vědět, co by svědek vypovídal, kdyby vypovídal, nemohou ani odhadnout, zda jeho tvrzení o možném vlastním stíhání je relevantní či nikoliv. Jediné, co by mohli udělat by bylo, že by odmítli dát svědkovi protokol s jeho výpovědí o tom, že odmítnul vypovídat.

A závěr?? Mám báječný nápad, jak konečně pořádně ušetřit na státním rozpočtu: Poj´dme rozpustit policii a celé státní zastupitelství taktéž, potažmo trestní složku justice. Když svědkové nebudou ochotni vypovídat – a to bych jim po zážitcích svojí klientky skutečně vřele radila – mohou to jmenované složky totiž rukou společnou a nerozdílnou zabalit. Nebude koho vyslýchat, nebude koho soudit. Tak nač by se struktury měly udržovat? Uleví se Langrovi, uleví se Pospíšilovi, Čunka ani třeba nebude. Dědici Mrázka s Krejčířem a Koženým budou dobrovolně a rádi přispívat dobrovolnými dary do státní kasy, se Seychelami
uzavřeme novou federaci a všem nám bude hej.

P.S. Pro vážné zájemce je úplný text podání Marcely Urbanové k Ústavnímu soudu a Usnesení Ústavního soudu II ÚS 2126/07 z 5. 9. 2007 na www.lawyers.cz – důležité případy.