Včera byl publikován rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém Česká republika opět jednou prohrála. Bylo to poprvé, kdy ve věci proti České republice rozhodnul Velký senát Evropského soudu pro lidská práva. Tiskový odbor Minsterstva spravedlnosti k tomu vydal tiskovou zprávu, kterou uveřejnil na svých webových stránkách. Přesto si žádný informační server této události nevšimnul.

Nejde jen o tom, že Romové byli v oblasti vzdělávání uznáni za diskriminované. Nejde jen o to, že to bylo poprvé, kdy tak zvaný Velký senát, tedy odvolací senát Evorpského soudu pro lidská práva rozhodoval o České republice. Jde o to, jak jsou zde "cezeny" informace. Věc, která bude ČR stát další peníze, věc, která si vyžádá zásadní systémové změny v - nyní stále neobsazeném - ministerstvu školství, prošla bez jakékoliv zmínky, bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti. Nevím, ze kterého aspektu dané situace mi má být více špatně. Inu - alespoň v tom máme všichni svobodnou volbu: můžeme si zvolit, že čeho se nám žaludek obrátí nejdřív.

Stanovisko Ministerstva spravedlnosti k dané věci zprostředkovávám níže:

Tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České republice

Dne 13. listopadu 2007 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek velkého senátu ve věci D. H. a ostatní proti České republice, ve kterém většinou třinácti hlasů proti čtyřem dospěl k závěru, že Česká republika porušila zákaz diskriminace stěžovatelů ve spojení s jejich právem na vzdělání.

Stížnost podalo osmnáct romských dětí z Ostravska nespokojených s jejich zařazením do zvláštních škol. Soud ve Štrasburku se v rámci zkoumání odůvodněnosti stížnosti zabýval otázkou, zda došlo k porušení zákazu diskriminace ve spojení s právem na vzdělání (článek 14 Úmluvy ve spojení se článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě), přičemž původně se stížnost týkala též porušení zákazu ponižujícího zacházení (článek 3 Úmluvy), porušení práva na vzdělání (článek 2 Protokolu č. 1 samostatně) a porušení práva na spravedlivý proces v řízení o zařazení do zvláštní školy (článek 6 Úmluvy); tyto aspekty stížnosti však byly po veřejném projednání věci prohlášeny za nepřijatelné již rozhodnutím Soudu ze dne 1. března 2005. Ve věci rozhodl senát druhé sekce Soudu rozsudkem ze dne 7. února 2006 v tom smyslu, že zákaz diskriminace ve spojení s právem na vzdělání porušen nebyl. Stěžovatelé podali žádost o postoupení jejich případu velkému senátu, která byla přijata. Rozsudek senátu sekce je tak nahrazen dnešním rozsudkem velkého senátu.

Stěžovatelé, opírajíce se o neoficiální statistické údaje a výzkumy různých mezinárodních a nevládních organizací, tvrdili, že mnoho romských dětí je z důvodu jejich rasy neoprávněně zařazováno do zvláštních škol, ve kterých pak romské děti převažují. Dle jejich názoru se s romskými dětmi v oblasti vzdělávání zachází v České republice odlišně než s dětmi z většinového etnika.

Soud pro lidská práva především poznamenal, že Romové z historických důvodů představují znevýhodněnou a zranitelnou menšinu, která vyžaduje zvláštní ochranu.

Pokud jde o údaje, na které se stěžovatelé odvolávají, podle Soudu je i přes jejich nepřesnost zřejmé, že počet romských dětí ve zvláštních školách byl nepřiměřeně vysoký a že romské děti představovaly většinu žáků těchto škol. To vytváří silnou domněnku nepřímé diskriminace, díky níž dochází k přenosu důkazního břemene na žalovanou vládu, která musí dokázat, že dopad školské legislativy byl výsledkem objektivních faktorů nespojených s etnickým původem.

Velký senát připustil, že zřízení zvláštních škol bylo motivováno potřebou nalézt řešení pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami. Nicméně jak dříve konstatovala sama vláda a také jiné orgány Rady Evropy, psychologické testy byly koncipovány pro většinovou společnost a nebraly v úvahu specifika romské populace. Ani souhlas rodičů těchto dětí se zařazením do zvláštních škol nelze považovat za dostatečný; jednak tito rodiče zřejmě nebyli schopni posoudit význam takového rozhodnutí, jednak se nelze vzdát práva nebýt podroben rasové diskriminaci.

Soud konstatoval, že Česká republika nebyla jediným státem, ve kterém nastávaly problémy se vzděláváním romských dětí. Česká republika se pokoušela problémy řešit, nicméně rozdíl v zacházení s těmito dětmi ve srovnání s dětmi z většinové společnosti nebyly objektivně a rozumně zdůvodněné. Soud v této souvislosti zaregistroval, že zvláštní školy již byly v České republice zrušeny.

Ježto bylo prokázáno, že česká školská legislativa měla v daném období nepřiměřeně negativní dopad na romskou komunitu a stěžovatelé jsou jejími příslušníky, nutně trpěli stejným diskriminačním zacházením. Proto také došlo v jejich případě k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení se článkem 2 Protokolu č. 1.

Každému ze stěžovatelů Soud přiznal na spravedlivém zadostiučinění částku 4 000 eur jako náhradu morální újmy a částku 10 000 eur všem dohromady jako náhradu nákladů řízení.

K rozsudku jsou připojena nesouhlasná stanoviska čtyř soudců.

Rozsudek bude přeložen a publikován na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti a po provedení jeho analýzy na něj následně bude reagováno ze strany příslušných státních orgánů.