P.T. spolubloger Jiří Havel se rozepsal o nedotknutelnosti vlastnictví, povětšinou z pohledu ekonoma. Zajisté promine, že takovou nahrávku na smeč si právník dá těžko ujít (zvláště při probíhajícím okurkáči). Otázka vlastnictví coby „panství nad věcí“ je totiž (pravděpodobně) posledních 2000 let jednou z vůbec nejdůležitějších právních otázek euro-amerického prostoru. Pohleďme na tuto problematiku blíže….

O tom, že ochrana majetku pojednává mimo jiné Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a to Dodatkový protokol č. 1, přijatý již dva roky po Úmluvě samotné. Dřív se členské státy na textu tohoto článku prostě neshodly a zalekly se příliš tvrdé úpravy článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv, který zní:

„1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.“

I v západní Evropě byly myšlenky socialismu živé a úvahy o kolektivizaci a znárodňování majetku státem se zdály být legitimní. Otázka proporcionality mezi ochranou soukromého vlastnictví a možností tento majetek soukromému vlastníkovi odebrat byla vykládána tak zvanou teorií „veřejných statků“. Podle ní mohl stát vlastnictví omezit. Do jaké míry je k tomuto omezení stát oprávněn, bylo velkou právní otázkou první poloviny dvacátého století. V právní teorii se otázka liberálního konceptu vlastnictví traduje již od doby Johna Locka. V první polovině dvacátého století se tato liberální teorie dostala do konfrontace s legislativní praxí, která začala tvrdit, že přerozdělování statků v zájmu veřejného blaha je nejen ospravedlnitelné, ale přímo nutné. Byl to americký plán „Nového údělu“ presidenta D. Roosevelta, který rozhodl, že je v zájmu ekonomicky znevýhodněných stran, aby určité statky byly redistribuovány. Tento jeho názor narazil na tvrdý odpor amerických soudů. Vlastnictví majetku bylo totiž soudci původního Nejvyššího soudu USA ztotožněno s uchováním politických svobod, což se podařilo Rooseveltovi posléze vyřešit tím, že Nejvyšší soud „politicky ošetřil“ a zvýšil počet jeho soudců.

Spojené státy americké byly založeny na myšlence soukromého vlastnictví a na jeho absolutní ochraně. Zakladatelé USA vycházeli z toho, že je to právě vlastnictví, co umožňuje jednotlivcům a organizacím vykonávat jejich další práva a využívat svobodu, kterou majetek nabízí. Nový úděl přinesl nesmírné množství restrikcí, různých „povolovacích režimů“, jejichž efektem bylo, že vlastníci mohli začít užívat svůj majetek, jen pokud jim to bylo povoleno vládou. Státu byla dána ohromná a často svévolná moc a bylo na vlastnících, aby se pomocí řady nákladných procesů opětovně domohli plného užívání svých vlastnických práv. Tento proces obnovy plného vlastnictví stále není u konce.

S dědictvím amerického Nového údělu se musela vyrovnat i poválečná Evropa a dlužno říci, že ve formě judikatury Evropského soudu pro lidská práva se s tímto dědictvím vyrovnává dodnes.

Právo na ochranu majetku, respektive na pokojné užívání majetku, je v Úmluvě charakterizováno naprosto jinak než jakákoliv jiná práva. Právo pokojně užívat majetek negarantuje žádné osobě, že je oprávněna vůbec něco vlastnit nebo že musí vlastnit alespoň něco: je jí zaručováno, že pokud něco vlastní, tak je jejímu vlastnictví přiznána alespoň jistá minimální ochrana. Vlastnické právo, jak je zakotveno v Úmluvě, tedy není žádným sociálním právem tak, jak to interpretují zejména levicově orientovaní právníci ( a ekonomové:-)

Ideje různé míry ochrany vlastnictví majetku jsou stále živé i dnes. Fundamentálním dílem je z tohoto hlediska rozdělení vlastnictví dle ochrany, která má být dle názoru autora této teorie vlastnictví udělena, do čtyř kategorií. Stalo se tak v zásadním článku H. Schemerse z roku 1988. Ten rozdělil vlastnictví do těchto kategorií:

a) Vlastnictví nutné k uspokojení soukromého života. Autor uvádí, že vláda v žádném případě není oprávněna zasahovat do soukromého vlastnictví, které každá osoba potřebuje k rozvoji svého soukromého života. Co je „rozvoj soukromého života“ je ovšem relativní pojem. Zatímco v evropských končinách jsou lednička a televize považovány za naprostou nezbytnost, v některých afrických zemích se takovéto vybavení může jevit jako luxus a takovému vlastnictví může být ochrana přiznána či odejmuta.

b) Výdělek a úspory pocházející z práce. Lidé, kteří omezují svoji současnou spotřebu pro zajištění stáří a pro svou budoucí spotřebu, nemají být státem za svoje odpovědné jednání penalizováni. Tato část jejich vlastnictví má rovněž požívat absolutní ochrany.

c) Dědictví je lidským právem testátora nakládat svým majetkem dle jeho přání. Zde dle autora studie neexistuje důvod, proč by právo dědiců na dědictví mělo být základním lidským právem. Dědictví bývá obvykle tak zdaněno, že můžeme mluvit o jeho částečné nacionalizaci. Toto jednání vlády je dle autora plně legitimní právě proto, že se nejedná o základní lidské právo.

d) Příjem a úspory pocházející z kapitálu, takže nejsou přímo spojeny s prací. Takovémuto majetku může být ochrana vlastnictví odepřena.

Jak je vidět, ještě v druhé polovině osmdesátých let 20. století je v Evropě plně konformní výklad vlastnických práv v tom smyslu, že majetek pocházející z jiných zdrojů než pokud možno z fyzické práce je zavrženíhodný.
Jestliže se podíváme na dnešní spory o ochranu majetku a o oprávnění státu inherovat do vlastnického práva tak, tomu je na příklad ve sporu majitelů domů a nájemníků, je zřejmé, že se jedná o zásadní ideologický rozpor, který je posledním dozvukem velkých sociálních reforem a z toho vyplývajících pokusů o reformy právní. I když zdaleka ne všechny sociální reformy je možno považovat za neúspěšné, zásahy do vlastnického práva přinesly ve 20. století tristní následky – ekonomie, založené na znárodnění a dalších restrikcích, skončily ekonomickým fiaskem provázeným často vzestupem totalitního režimu. Z tohoto úhlu pohledu je potřeba pohlížet i na současné spory ohledně míry regulace vlastnického práva a u vědomí historické zkušenosti je třeba je pojmenovat skutečnými jmény: regulace, a to zejména regulace smluvních vztahů, je krokem do minulosti. Odklon od regulace vlastnictví – ovšem při přísném zachování všech atributů právního státu – je krokem do budoucna.

Poněkud nesourodě může na tomto místě vypadat připomenutí si tak zvané „Křišťálové noci“, při níž došlo k masovým vraždám Židů v nacistickém Německu. Naprostá většina interpretací vychází z rasového hodnocení tohoto aktu a je svorně zapomínáno na to, že skutečným důvodem masových vražd nebyly uměle implantované rasové předsudky, ale především fakt, že ani předchozí rozsáhlé „židovské daně“ nebyly schopny udržet krachující ekonomiku Velkoněmecké říše nad vodou, takže bylo nutno přistoupit k úplnému fyzickému vyhlazení vlastníků tak, aby skutečná nacionalizace, rozuměj přesun vlastnického práva ze soukromých rukou do státních rukou, byla dokončena.

Otázka vlastnictví jako „práva nad věcí“ má nejzávažnější ekonomické důsledky pro rozvoj každého státu. Kdysi jsem četla několik studií, ve kterých bylo podrobně popsáno (kolega Havel zajisté doplní přesné citace), že největším ekonomickým stimulem rozvoje každého státu je jednoznačnost vlastnického vztahu a jeho právní ochrana. Autoři poukazovali na to, že nikoliv půjčky (nejlépe Světové banky), nikoliv celní, daňová či jiná politika, ale ochrana vlastnictví – a to zejména vlastnictví nemovitého – je základem rozvoje podnikatelských aktivit a rozkvětu země. Když někde v Peru vaše rodina obdělává svoje pole 300 let (nevím, jestli Peru nekřivdím, ale uváděny byly příklady právě z Latinské Ameriky a rovníkové Afriky) a užívací právo k tomuto pozemku máte pouze po dobu, kdy je obděláváte, nejedná se o vlastnictví. Pozemek nemůžete zastavit, získat tak kapitál a pustit se do podnikání…. A přesně takto vzniká kapitalizmus, zisk, ekonomický rozkvět….. Hewlett-Packard začali ve své garáži. Halley – Davidson rovněž. České firmy Ryor a Mountfield zrovna tak.

Takže pokud chceme mít skutečně stabilní a DEMOKRATICKOU vládu, je maximální ochrana vlastnictví nutná…. Čímž není řečeno, že stát nemá být sociální a nemá se starat o ty svoje členy, kteří by ochranou vlastnických práv jiného trpěli. A též tím není řečeno, že by si stát měl nechat dát líbit zneužívání vlastnictví vlastníky a nechat se dát jimi vydírat při tvorbě svých projektů. Snad na závěr i pana Havla potěší, že se zneužitím práva si umí na příklad Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku velmi dobře poradit a dotyčného, který se pod záminkou ochrany svých práv rozhodne, že si na státu něco „trhne“, umí bezpečně od svých dveří odehnat.

České právně – ekonomické vody jsou na dané téma zatím spíše stojaté. Dovoluji si tedy váženého spolublogera jakož i vážené čtenářstvo ponouknout k další lehce neletní debatě k těmto závažným tématům, které jistě jsou vhodným doplňkem krásného léta.