Narážky padly pod několika mými blogy, ale u toho posledního o osmašedesátém se prostor diskusí zaplevelil na dané téma úplně: mám seknout s právničinou a začít psát. Jen nějaké trefné téma, napsal Runcaje, a jsem v balíku. Nevím, jestli tím náhodou neprofláknul svoji pravou identitu, totiž že je Václav Kadlec, ředitel nakladatelství Computer Press, který mne k literárním nemravnostem rovněž ponouká, honoráře navyšuje, priority slibuje…..

Jak to ale je skutečně s tím psaním, s tou literaturou??

Bývávaly doby, kdy jsme s maminkou jezdívaly k Balatonu, ona s sebou brala Jiráska (toho našeho s ex librisem pradědečka, v kůži vázaného, těžkého .....) Řvala jsem jako tur, číst, ba i poslouchat jsem to odmítala, byla hotova se v půlmetrovém Balatonu kvalifikovaně utopit. Od té doby, poplatna dětským asociacím, mám Maďarsko v nelásce. Byla tedy zvolena jiná taktika a knížky byly „troušeny“ bytem, že když, jak praví klasik, už ta knížka upadne a stánčička se otevře, tož aby to jeden přečetl…..občas jsem tak i učinila. Faktem je, že zkoušku z finančního práva jsem udělala díky tomu, že při otázce „přechod k monetárnímu systému“ jsem vzpomněla na barona Danglara a hrabě Monte Christo to ukecal za mě…..

Jistěže v době mého dětství neměla kniha vážnější konkurenci: knižní čtvrtky (nebo to byly úterky??) s frontami před knihkupectvími na novinky jsou jedním z aspektů let do Velké Sametové, které formovaly povahu doby. Báječný svět obrazů a fantazie nahrazoval šedou realitu dnů, ve které bylo deformováno vše: i ta láska, i to vzdělání – snad i to slunce….

A dnes?? Diskutující Tomáš Smutný mi napsal, že píšu hezky, ale do jiné doby, protože ta doba, kdy lidé četli poezii a knižky vůbec, je pryč. Neví kdo tomu dnes porozumí. Vznikla Euroangličtina, to je bez členů a dalších zbytečností, SMS - ština, to je bez mezer za čárkama, bez zbytečných písmen a pod. Říká, že když někdo chce dnes napsat „Miluji tě“, napíše SMS "mljte". Takže prostě neví komu to píšu. Prostě už není cílová skupina, možná jen mezi zamindrákovanejma puberťačkama a věčnými poety. Těch je podle něj ale hodně málo, což je prý škoda.

Na to se spoludiskutujícímu se ozval BigJirka s dotazem, zda je on sám zamilovaná puberťačka či věčný poeta, což řadu dalších diskutujících osob obveselilo.

Jak to ale s námi tedy je: jsme všichni zamilované puberťačky a šoupáme do sebe Harlekýny nebo věční poetové a scházíme se po etapách u Máchy??

Situaci mohu posoudit ze tří hledisek. Jako konzument knih, jako osoba píšící a jako matka, která by též ráda (ale možná to dělám jen ze sentimentu) aby její dítě četlo.

Začnu odzadu tím dítětem. Darinka totiž v zásadě číst odmítá. Do ruky nevzala ani jednu moji dětskou knížku, pohádky ji nebaví a nikdy nebavily. Snad chvíli tak okolo pátého roku. I když probírám velmi kvalitní produkci dětských knížek ( a i taková je, jen se nesmíte ptát na ceny) není příliš mnoho věcí, které ji zaujmou. Sís – možná. Jinak ale sahá po literatuře, kterou čtu já a manžel a raději se dožaduje vysvětlení tisíce věcí, než by se otravovala s tím, co má v knihovničce ona. Její přístup mne přiměl vzít dětské knížky znovu do rukou. Svatá matko sedmibolestná – četli jste někdy v poslední době Gabru a Málinku, hit mého dětství?? Anticikánský rasismus tak každou čtvrtou kapitolu. „Černoušek Paví očko“ totéž v bledě modrém a zásadní kniha mého dětství „Huria hledá cestu do nebe“ je prostě katastrofa. Co ji to nutím číst?? Jiráska…..
Zvolila jsem taktiku „vyber si“ a Darinka odchází na mnohahodinové výpravy s tatínkem do Luxoru, kde se oba šťastně potloukají mezi regály. Ekonomické škody bývají následně značné, ale pořád je to lepší, než když Veselý ulítne na dalším výprodeji u Salamandrů a přitáhne si domů dvoje nové lakovky, bez kterých nemůže být. Knížky se alespoň neošlapou..

Čímž se dostáváme k pro změnu prvnímu aspektu, totiž ke čtenářstvu všeobecně. Čtenářstvo objektivně existuje a to v rozsahu širším než jen puberťáci a snílci. Důkaz podala jako na dlani neviditelná ruka trhu, se kterou si pravidelně potřásám. Dosáhla, potvora, všude, i do velmi zapadlých míst naší republiky. Můžete mi prosím říci o JEDNOM městečku, kde by na náměstí NEBYLO knihkupectví?? Mohu kvalifikovaně prohlásit, že alespoň co se okresních měst týká, neplatí to ani o jednom: dlouhá léta je totiž šmíruju. Co mimopražské soudní jednání, to návštěva náměstí a knihkupectví. No jo, někdy to je až kousíííííček za náměstím. Třeba knihkupectví Modrý slon v Písku. V Děčíně taky až kus vedle – ale na hlavní třídě. V Litoměřicích jeden skvělý knihkupecký kousek na náměstí přímo. Přerov, Prostějov, Vsetín – a jezdit do Olomouce je fakt nebezpečný. Trafika v Ostravě – Svinově je zavilá, protože tam trafikant dospěl k názoru, že když lidi kupují tlusté časopisy, budou kupovat i tlusté knihy a začal je prodávat. Jeho počínání jsem sledovala rok, když jsem učila právo na Vysoké škole báňské. Sortiment byl sice úzký, avšak obměňovaný. A on, potvora, pořád mizel…… plat učitele jsem probendila na nádraží….. A potom existují giganti jako Kanzelsberger, Luxor, knihkupectví Academia. Neříkejte mi, že to jsou lidumilné organizace typu „Levné knihy“ – a propos „levné knihy“ – viděli jste tyto obchody někdy prázdné?

Summa sumárum: lidi čtou. Jestli si někdo myslí, že málo, je to jeho problém. Českým standardem je, že čtení patří k životu. Dobrá, jsou tací, co čtou Blesk a harlekýnky. No a?? To jsou lidé, kteří by za „normálních“ okolností nečetli vůbec. Pokud je Blesk a romány pro ženy udržují při gramotnosti a schopnosti abstrahovat informace z psaného slova, good luck…. Protože jsme různí, čteme věci různé. Jsou tací, kteří mají rádi i toho Jiráska… (prý).

Otázka literatury z hlediska jejího původce, tedy autora, toť něco jiného. Já sama mám pochopitelně velmi malou zkušenost na tomto poli, protože jsem napsala pouze dvě útlé knížky. V roce 1994 došel vydání můj cestopis po USA „Moje cesta za Scarlett“, který pochopitelně zapadnul a již se nikdy neobjevil. Dostala jsem za něj nikdy nevyúčtovanou zálohu 25.000,- Kč, což ani tehdy nebylo nic moc. Nakladatelství zkrachovalo.
„Létající Kohout“ - příběh o falešném asistentovi jsem psala pravda asi tři týdny čistého času, ale celková záloha pro oba autory byla 60.000,- Kč, což vychází na krásných 178,- Kč/hodinu – nepočítaje ovšem práci na korekturách. Když jsem dostala první nabídku k napsání knihy o případu Marcely Urbanové, dospěla jsem k odměně 30,- Kč/hod. Pochopitelně mne to příliš nepovzbudilo, neb moje hodinová sazba advokátky má o dvě nuly na konci více. Z toho je zřejmé jedno: buď musíte literaturu mydlit „jako Baťa cvičky“ nebo být o chlebu a vodě – ale spíš jen o té vodě. Mydlit nehodlám. Druhým Vieveghem českého literárního trhu se stát též nehodlám. Obávala bych se totiž, že bych přišla o to, kvůli čemu SKUTEČNĚ píšu: totiž o své vlastní soukromé potěšeníčko kladení slov do řádků.

Takže nezbývá než jedno: stoupnout si (zatím) do zákaznické fronty před pult knihkupectví a koupit si třeba paní Legátovou. Začala psát až někdy v osmdesáti, takže je dobrou inspirací, jak být „začínajícím autorem“. Potěšení bude dvojí: jednak z toho čtení, jednak z té fronty příjemných lidí, kteří v tom knihkupectví budou stát se mnou. Ti snílci, puberťačky, BigJirkové a taky jak se obávám, dokonce i Pepa Řepa, ČochtyČochty, Charlie, Monika, Marcel Derian a pokud se proberou z diskusní letargie, alespoň v antikvariátu se objeví Hawk a Cart. Úplně vzadu bud plundrovat sklady knižních velkoobchodů Stejskal. A bez šance nás vymazat. Heč.

P.S. Právo a literatura má k sobě blíže než by se zdálo. Doporučuji níže uvedenou stránku s právními rozbory literárních děl.
http://www.bsos.umd.edu/gvpt/lpbr/special/legalfiction.html