Náš drazemilovaný blogvedúci nás zavčasu upozornil, že Ústavní soud má narozky, a že bychsme teda jako my, blogeři, taky měli nějakým pugétkem přispět….. Výzva byla určena asi dvaceti z nás, kteřížto máme s právem cosi společného, i bylo očekáváno, že se bude něco díti. Jo. Děla se Morava z Mělníka, tedy děl se Morava z Mělníka, čímž padnul chaos pochopitelně nikoliv do řad české justice, protože ta je, jak známo, zcela antichaotická, leč do pojmů geografických.

Protože já jsem v podstatě hodné a poslušné děvče a našemu ideologickému vedoucímu v rámci možností ráda vyhovím, vtrhlo na mne dilemmmmmma: Co se mnou?? Vyhovět či nevyhovět?? Kdybych vyhověla, pane, to by byl blog na deset stránek! Ovšem jsou jisté okoličnosti, které nasvědřují tomu, že by tento postup nemusel býti zcela úplně vhodný. Totiž, sedmnáctého poránu jsem na potítku a budu se snažiti obhájiti svoji disertační práci z oboru právní teorie…… a ve slavné komis zasedne množství větší než malé p.t. ústavních soudců a jejich asistentů… ufff… Jak to tedy s těmi narozkami udělat?? Přát nebo nepřát??

Určitě PŘÁT!!!! Ale ne Ústavnímu soudu… to je stejně jenom instituce a každá instituce se, jak známo, skládá z lidí. Z lidí, kteří ve skutečnosti jsou PRÁVĚ tou institucí.

Ve stejnou dobu jako Ústavní soud měla totiž kulaté narozeniny shodou okolností taky jistá (v komisi, podotýkám, nesedící) ústavní soudkyně… Gratulantů bylo vícero a shodli se na tom, že dotyčnou by snad mohlo potěšit pár textíků, sepsaných na její počest – odborných i osobních. Tož tady je ten, který jsem sepsala já….. A GRATULUJU…. Přeji všechno nejlepší a zejména.....hodně….. pařezů….

BALADA O PAŘEZU

Bylo to už skoro navečer, když mne Miloš Šuchma naložil do auta odpovídajícího jeho dvoumetrové výšce a sdělil mi, že se nemám starat, kam jedeme. Byl konec října 1991 a já se už měsíc nestarala vůbec o nic. Pěkně jsem si lebedila v pozvání Kanadské advokátní komory a užívala pravého kanadského podzimu, kromě barev prokládaného též vydatným pumpováním práva do mé ubohé, doposud převážně vědecko – komunistickým právem vzdělávané hlavy. V péči kanadské exulantské komunity jsem pookřívala lidsky a v péči kanadských lidskoprávních institucí též vědomostně.

I v případě nadcházejícího výletu jsem se těšila z krásy podzimního západu slunce a budoucí jistě příjemné společnosti, o které jsem ovšem nic nevěděla.

Jeli jsme daleko – na poměry české. Jeli jsme za roh – na poměry kanadské. V každém případě jsme dojeli někam, kde pozitivně nebyl nikdo jiný než my. Hluboký, hluboký les protnutý naší silničkou. Voněl houbami, které zřejmě zde, na rozdíl od bezprostřední blízkosti Ottawy, nestačili pracovníci různých ruských diplomatických a jiných sborů ubohým českým exulantům vysbírat. To víte. I v matičce Rusi se čerstvě nastolilo něco svoboděnky a Rusové vyrazili do imperialistických lesů Kanady si ji užít. Češi hořekovali, že nejdříve před nimi zdrhli kvůli tankům v osmašedesátém – a teď jim chodí už i tady na j e j i c h – rozuměj výhradně české – houby. Té nespravedlnosti ...!

Barevné stromy plály svými větvemi do padajícího soumraku. Les poodstoupil kousek stranou a vytvořil mýtinku, na které se krčil dřevěný dům. Před dům vyšla žena korpulentnější postavy s kastrolem v ruce. Odložila ho na pařez a vlídně nám pokynula.

Seznamte se: doktorka Eliška Wagnerová.

Vstoupili jsme do domu a byli přivítáni další osobou českého původu, naturelu a postavy, obdařené navíc velmi pichlavým a popichujícím jazýčkem, jistým Arnoštem. Nejen ze společného příjmení bylo zřejmé, že jsou manželé. Kdyby nebyli, musel by totiž již v kuchařské akci opět sloužící kastrol přistát nikoliv na pařezu, leč dotyčnému na hlavě. Mírně jsem se podivila, že se takovémuto podrejpávání může kterákoliv manželka dobrovolně podvolit. Ach ... vědoucí úsměv soucitného nadhledu, s jakým necháváme dítě, aby si ničilo svoji oblíbenou hračku, mi byl odpovědí ... Je přece otázkou základních lidských práv, aby každý vyjádřil svůj respekt ke svému okolí způsobem, který jemu samotnému vyhovuje – pakliže ovšem nedochází k šumu v komunikaci, což zde nedochází. Aha. Šum komunikace a lidská práva aplikovaná v manželském soužití – to vypadá na zajímavý večer.

A byl.

Pánové se věnovali svým tématům a dámská sekce skončila před domem. Požitky, kterých mi doposud Kanada dopřávala v oddělené formě, totiž spřízněnosti lidských duší a profesních hostin, se slily a soustředily do jediné osoby sedící na pařezu, jejíž obrysy se rýsovaly oproti stále temnějšímu nebi, doprovázeny občas výraznými gesty. Zasedla jsem blízké klády a poslouchala. Lidská práva. ...jaká by měla být práva??? Jaké by mělo být právo vůbec??? A co je to právo??? A jaké by mělo být právo tam u nás, u nás skutečně doma, kde je už možno zase jít svobodně na houby nevysbírané poskytovateli bratrské pomoci. Poslouchala jsem a při vzpomínce na ty desítky a stovky hodin promarněných při studiu různých „práv socialistických zemí“ mne jímal vztek. Byl tlumen jenom snahou nepropást nic z toho, co bylo řečeno nyní a zde, pod temnou kanadskou nocí, z níž se začal snášet mrholivý déšť.

Vrátily jsme se do srubu a posléze se celá společnost vytratila do civilizace zvané Ottawa.

Dál jméno E.W. probleskovalo českým právním nebem a já jsem sledovala jeho záři stojíc uctivě opodál. A pochopitelně probleskovalo i jinde. V kuloárních drbech a na diplomatických večírcích, po parlamentních chodbách, ve foyer Španělského sálu. Na různých kolokviích, tvářících se odborně i odporně. Bože můj, jak mohla ...! To snad není možný ... se úplně zbláznila ... a teď mohla dokázat prezidentovi, že není taková, za jakou ji považuje ... a to se dalo zařídit ... a to se nedalo zařídit ...je úžasná… politicky neprůchodné … Rychetského zaprodankyně ... nezaprodankyně ... nepochopitelné ...

Pravoleví sčítači hlasů Ústavního soudu sčítají hlasy a nevychází jím to. Nalevo, napravo, nalevo, napravo ...

Na pařezu, dámy a pánové! Vždycky a jenom na pařezu!


P.S. Tak já teda tomu Ústavnímu soudu taky přeju, i když mi to teď pořáde odmítaj.....