Současné výzvy stojící před Evropským soudem pro lidská práva

14. 12. 2009 | 08:58
Přečteno 6592 krát
V současné době oslavujeme 50. výročí založení Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, potažmo 60. výročí vzniku samotné Rady Evropy. To je příležitostí podívat se na význam těchto dvou institucí nejen z hlediska praktických úkolů, ale zamyslet se nad jejich existencí i z filosofického úhlu pohledu.

Pro pochopení dnešní situace Rady Evropy i jejího Soudu je podstatné se vrátit až na samotný začátek. Dnes si již málokdo připomene proslov Winstona Churchilla ze 19. září 1946, tedy prakticky rok po skončení Druhé světové války, proslov, ve kterém na půdě Univerzity v Curychu ohlásil záměr vybudovat něco, co nazval Spojené státy Evropské. Cílem mělo být vytvoření takové evropské struktury, ve které by všechny evropské státy mohly žít v míru, bezpečí a svobodě. Fungování této struktury mělo být dosaženo na základě paritního zastoupení: měl být snížen význam materiální síly každého jednoho státu tak, aby hlas malého státu byl stejně slyšitelný jako hlas státu velkého.

K ideji rovnosti států se prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla přijata 4. listopadu 1950 v Římě, přidružila ještě druhá fundamentální zásada na které je tato evropská struktura postavena. Rada Evropy má v jejím smyslu poskytovat jednotlivým státům rovnou ochranu proti útlaku jiným státem, když k takovému útlaku by mohlo dojít z důvodu ekonomického potenciálu či rozlohy státu. Analogickou ochranu mají požívat i jednotlivci – osoby nacházející se v jurisdikci jednotlivých států Rady Evropy. K zaručení této ochrany byl zřízen Soud pro lidská páva. Poprvé se jedinci dostalo zbraně proti vlastnímu státu, který by na něm páchal bezpráví.

V zakladatelských listinách, ale zejména v záznamech o politických jednáních, která předcházela vzniku Soudu, je celkem zřetelně dohledatelný důvod, proč tento model, poskytující jednotlivci vůči svému domovskému státu takovou až hypertrofovanou ochranu, vzniknul. Tímto důvodem byl strašlivý osud Židů za druhé světové války. Ti, kteří připravovali založení Rady Evropy, Soudu a zejména ti, kteří připravovali text Úmluvy, se mohli hojit nadějí, že pokud by jednotlivec měl nástroj právní ochrany vůči vlastní zemi, pak by možná k tak strašlivým událostem, které nakonec postihly nejen Evropu, ale více či méně zprostředkovaně či přímo celý svět, prostě nedošlo. Kdyby bylo možno se dovolat k mezinárodnímu soudu mezinárodního společenství pro ochranu, možná by nebylo došlo k holocaustu, k tragédii desítek milionů mrtvých Druhé světové války.

Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné, že Úmluva o lidských právech a základních svobodách, přijatá tehdejšími členy Rady Evropy, obsahovala tak neuvěřitelně zvláštní a v mezinárodním právu veřejném neobvyklou součást právní normy, totiž ustanovení o sankci….

Ve světle následné judikatury Evropského soudu se zdá, že ukládané sankce svůj preventivní úkol neplní. Vždyť s výjimkou několika případů, jako byl na příklad případ znárodnění řeckého rafinérského podniku, jsou náhrady škody, vyplácené jednotlivým osobám – stěžovatelům – v podstatě marginální. Cožpak může být výplata nějakých dnešních pěti či deseti tisíc Euro pro stát – a to třeba i Českou republiku s jejím cca 950ti miliardovým ročním státním rozpočtem – nějakým problémem??

Jistěže nikoliv. Účelem odsouzení jednotlivého státu v jednotlivém případu Evropským soudem pro lidská práva však není získání pro stěžovatele co největšího odškodnění – i když tento motiv nebývá pro individuálního stěžovatele zdaleka nepodstatný. Účelem odsouzení dokonce není ani potrestání provinivšího se státu – i když toto si zase často myslí odsouzený stát, případně ti stěžovatelé, u kterých se vidina materiálního zisku prolíná s touhou po morálním zadostiučinění, ba dokonce někdy i škodolibostí či touhou po pomstě.

Skutečným účelem odsouzení státu je citelné upozornění na chybu, které se ten který stát dopustil. Analogicky ke slovům klasika, který napsal, že všechny rodiny jsou šťastné stejně, ale každá rodina je nešťastná svým vlastním osobitým způsobem můžeme říci, že každý stát dělá své vlastní chyby, dopouští se svých vlastních specifických pohřešků. Každý stát se někdy dostává do politické situace, která má přímé právní důsledky ve formě porušování lidských práv. I přes to, že si toho ten stát je či může být vědom, není v jeho vnitrostátních silách – na příklad z důvodu populizmu jednotlivých politických stran – věc změnit. Stát je navíc suverén, jeho vnitřní právní integrita je nenarušitelná a je nepostižitelný uvnitř své vlastní jurisdikce. V takových případech je nutno se spolehnout pouze na nejelementárnější zásadu právní teorie, dle které právní stát je takový stát, který dodržuje svoje vlastní právní normy. Tento odkaz na „ducha zákona“, který často není ani vtělen do Ústavy toho kterého státu, je ovšem příliš slabý, v praktických případech příliš opominutelný. Z důvodu vágního uchopení této fundamentální zásady je pak stát zbaven dobrodiní zpětné vazby. Může se snadno stát, že zdánlivě jednoduché porušení právního řádu se následně zacyklí a nabere na sebe další a další porušení elementárních právních zásad tak, že nakonec může být ohrožen celý právní systém dané země.

Kam nedostatek zpětné vazby může vést, vidíme pochopitelně na příkladu obou světových válek, rozpoutaných v Evropě a pokud chceme, můžeme tento fenomén dobře odhalit i na politické scéně dnešní globální politiky.

Každý z nás čas od času zasedne na zubařské křeslo a je nucen se podrobit nepříjemnému zákroku, v jehož rámci je opravena nějaká díra v zubu. Když dentista dokončí práci, snaží se zjistit, zda někde nezůstala chyba, která by bránila v dokonalém skusu a která by ve svém důsledku mohla vést ke zmaření celé jeho práce. Proto se skusem drobného barvícího papírku přesně označí místo, které je potřeba ještě přibrousit, uhladit, zdokonalit.

Rozsudky Evropského soudu po lidská práva můžeme považovat právě za takový otisk barevného dentistického papírku na nově – a nepřesně – vytvořené sklovině. Rozsudek ESLP přesně označí místo, kde má stát problémy, kde se k nim musí postavit čelem, kde mu hrozí sklouznutí do ne-práva a ne-demokracie. Chyba je označena. Označení chyby dává příležitost ke zlepšení – a zlepšení je to, o co jde.

Žádný rozsudek Evropského soudu není pomsta. Jeho skutečným účelem není dokonce ani náprava křivdy, která byla učiněna tomu kterému stěžovateli. Jistěže je pravda, že Evropský soud ve své judikatuře již mnohokrát deklaroval, že účelem rozhodnutí Soudu je, aby stěžovatel dosáhnul takového stavu, jako kdyby k porušení Úmluvy vůbec nedošlo. Rozsudek má dovést věc do stavu, který je již více než 2000 let, od doby římského práva znám jako restitucio in integrum.

Přesto ani toto navrácení do původního stavu není tím nejvlastnějším účelem rozsudku. Náprava stavu jednotlivému stěžovateli, to je pouze bonus, je to nástroj, kterým je dosahováno jiných, skutečně vnitřních a podstatných cílů.

Tímto skutečným cílem a skutečným významem rozsudku Soudu je poskytnutí přátelské zpětné vazby státu, který má určité problémy.

Pakliže pohlédneme na strukturu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zjistíme, že neexistuje žádný členský stát, který by nikdy nebyl Evropským soudem odsouzen. Problémy má každý. Každý někdy zhřeší, každému se někdy něco nepovede, každému někdy jeho vlastní těžkosti a starosti přerostou přes hlavu tak, že se stanou pro něj samotného neřešitelnými. A to je chvíle, kdy mají nastoupit opravdoví přátelé. Přátelé, kteří vytknou, pokárají, ale nezavrhnou. Přátelé, kteří vědí, že chybovat je lidské, a to nejen na úrovni osobní, ale i na úrovní útvarů těšících se mezinárodněprávní subjektivitě. Kritika od přátel, se kterými sdílíme společné hodnoty a společný cíl je nejen snesitelná – taková kritika může být i vyviňující. Před takovou kritikou se není třeba bránit, před takovou kritikou lze pokleknout v úlevném pokání a u vědomí toho, že nebudu odvržen a zavržen, je možno říci: je to má vina, má převeliká vina….

Před čím však státy ve skutečnosti poklekají? Co je tou niternou esencí rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, či co by jí mělo vždy a za každé okolnosti být?? Co je tím cílem, který je třeba mít vždy na zřeteli??

Když si projdeme prvních zhruba čtrnáct článků původní Úmluvy a následujících dodatků, je to přece zřejmé: Je to úcta k lidským právům, k hodnotám humanity, k tomu, co se anglickým termínem přiléhavěji než by se povedlo v češtině, nazývá „human dignity“.

Navíc vyjádření oněch prvních „materiálních“ článků Úmluvy a jejích dodatků vyjadřují obsahy, které jsou evropským uším a očím důvěrně známé – i když si povětšinou nemohou vzpomenout odkud. Ona nezřetelnost zdroje je pravděpodobně dána tím, že, na rozdíl od dob minulých, které odívaly jisté morální a právní zásady do formy POVINNOSTÍ, je dnes zvykem deklarovat totéž ve formě PRÁVA. (Vždyť poslední ústavně zakotvená povinnost zmizela se zrušením základní vojenské služby).

Pokud se pokusíme „překlopit“ Úmluvou zaručená práva zpět do povinností, začne se nám původní ideologický zdroj Úmluvy rýsovat podstatně zřetelněji:

POVINNOST: „Nebudeš mít jiné bohy“ (1. přikázání)
PRÁVO: …..majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených; majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod; znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí; rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu, podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci; dohodly se na následujícím… (toto je preambule Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Povšimněme si v ní slova „víra“)

POVINNOST: Nevezmeš jména Božího nadarmo (2. přikázání)
PRÁVO: Každý má právo na spravedlivý proces, na spravedlnost, na rovnost zbraní, nikomu nesmí být ublíženo a nikdo nesmí být diskriminován jen kvůli tomu, že má nějaké vlastnosti, které sám nemohl ovlivnit. Nikdo však nesmí svého práva zneužít tak, aby realizace práva šla proti základnímu duchu ochrany práva. (parafráze čl. 6, čl. 14 Úmluvy doplněná o výkladová pravidla, daná judikaturou Soudu)

POVINNOST:Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. (4. přikázání)
PRÁVO:Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (čl. 8 Úmluvy)

POVINNOST: Nezabiješ. (5. přikázání)
PRÁVO:Právo každého na život je chráněno zákonem. (čl. 2 Úmluvy)
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. (čl. 3 Úmluvy)

POVINNOST: Nepokradeš. (7. přikázání)
Nepožádáš statku bližního svého. (10. přikázání)
PRÁVO:Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. (čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy)

POVINNOST: Nepromluvíš křivého svědectví. (8. přikázání)
PRÁVO: Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. (čl. 5 Úmluvy)

Těch shod mezi úhelným kodexem křesťanské Evropy, totiž starozákonním Desaterem a moderní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je příliš mnoho, než aby bylo možno považovat tyto shody za pouhou náhodu. Zdá se, že Úmluva je v podstatě Desatero, přetavené do moderní podoby dvacátého a jednadvacátého století, nikoliv Mojžíšovo Desatero stanovující povinnosti, ale humanisticko-demokratické Desatero, zaručující práva.

Jestliže ovšem začneme na Úmluvu pohlížet z tohoto nového de-sekularizovaného úhlu pohledu, objeví se nám úloha Rady Evropy a Soudu pro lidská práva ve zcela jiném světle.

Evropa je ze strany zejména islámských zemí soustavně napadána pro svoje údajné bezvěrectví. Jak je možno dovodit z výše provedeného výkladu, děje se tak zcela neprávem. Evropa má svoji pevnou víru, svůj věroučný a morální kodex, který chrání způsobem a za pomocí institucí, které mohou být směle srovnávány s nejzásadnějšími a nejinstitucionalizovanějšími věroučnými systémy. Vojáci zemí Rady Evropy a zemí, které morální a věroučný systém evropských zemí sdílejí, tedy zejména USA, Kanady a Austrálie, krvácejí po cizích mimoevropských bojištích právě pro tyto ideové důvody – pro ochranu lidských práv a demokracie. Na mise NATO je potřeba nahlížet jako na mise ideologické.

Je zřejmé, že tento způsob nazírání na úlohu Soudu coby strážce ideového a mravního dědictví evropské civilizace přinese řadu rozpaků. Toto nazírání však může být také velmi úlevné.

Konečně můžeme připustit, že máme svoji víru a že tato naše víra, aniž bychom si ji sami uvědomovali, je stejně silná, ba nepoměrně silnější, než síla a víra kteréhokoliv tak zvaného náboženského fanatika.

Naše víra je o to silnější, že je vedena křesťanským soucitem, soucitem vedeným ve jménu boha, jehož jméno je Rozum – a Immanuel Kant je jeho prorok.

U vědomí toho, že lidská práva nahradila obecně přijímaný náboženský a mravní rámec evropské civilizace, je zřejmé, jaká je Úloha Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva. Je to úloha, která na příklad nikdy nemůže připadnout tělesu, které vzniklo pro ochranu ekonomických zájmů svých členů a které bylo původně známo jako Společenství uhlí a ocele.

Úlohou Rady Evropy a jejího Soudu je ochrana a stráž mravní a duchovní integrity Evropy a její civilizace. Co k tomu říci dalšího?
Snad jen – pomáhej nám v tom všem Bůh.


(Tento text vzniknul na základě autorčiny přednášky, pronesené dne 3. 12. 2009 na konferenci pořádané Centrem pro lidská práva a demokracii a Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity, která se konala na Fakultě sociálních studií MU v Brně a jejímž tématem bylo 60 let Rady Evropy a 50. let Evropského soudu pro lidská práva).



Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Ondráš napsal(a):

No hezký traktát. Až na to , jak vojáci Evrpy krvácejí na cizích bojištích. Pro vnucení naší "víry"těm neznabohům, co dávají přednost rodině a souvěrcům před napněnou "šrajtoflí". Dojemné....skoro k pláči....Kláro , Kláro.....
14. 12. 2009 | 09:16

Karel Kolář napsal(a):

Nebyl to právě tento soud, který přiřkl Fince právo vzít italským rodičům právo na kříž ve škole ?
14. 12. 2009 | 09:19

Student napsal(a):

Paní KVS, až budete členkou toho Evropského soudu, budete nám tady ještě psát ?
Ale v každém případě vám to přeju.
14. 12. 2009 | 09:21

Karel Kolář napsal(a):

Ondráši,
"...Pro vnucení naší "víry"těm neznabohům, .."
tobě jeblo ? Dej si studenou sprchu !
14. 12. 2009 | 09:22

klarasamkova napsal(a):

Karle Koláři - byl... není to pikantní, tolik vlastního neporozumění...

Studente, Vašemu názoru se říká nemístný optimismus...
14. 12. 2009 | 09:47

Ládik napsal(a):

V podstatě se nic zvláštního nestalo. Chléb svůj vezdejší v potu tváře dobývati budeš, dobytku.
Ale to jsem porušil 3.přikázání "Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu."
14. 12. 2009 | 09:57

Karel Kolář napsal(a):

Paní Kláro,
ještě maličkost, jak závazný je ortel tohoto soudu ?
Pro mne jako evropského jedince ? Musím já se řídit jeho rozsudkem ?
14. 12. 2009 | 10:13

jepice napsal(a):

Karle Koláři, to, že vám jakožto evropskému jedinci ESLP v rozsudku potvrdí vaše práva, samozřejmě neznamená, že se tím musíte řídit. Na svá práva můžete zcela svobodně kašlat.
14. 12. 2009 | 10:32

Karel Kolář napsal(a):

Jepice,
kdybych byl italský otec, praktikující katolík, rodič dvou dětí, a teď by musel být sundán kříž ve třídě kvůli nějaké přitáhlé Fince, tak bych si svá práva vzal zpět a na nějaký ESPL bych se vůbec neohlížel.
14. 12. 2009 | 11:18

bape napsal(a):

Do soukromé církevní/křesťanské vyznání/ školy zajisté kříž patří, jako součást vyznání i osobního svědectví víry. Pokud tam chce studovat "neznaboh" či jinověrec, tož se musí přizpůsobit regulím, zde platícím. Do státních a necírkevních škol kříž nepatří, protože musí stát respektovat náboženskou svobodu a proto zachovat neutralitu. Koneckonců je víra věcí hluboce soukromou a osobní a nelze ji nikomu vnucovat. Pokud se tak děje, je to totalita. Totéž platí opačně. Nelze si vynucovat preferenci naboženského vyznání na úkor jiných.
14. 12. 2009 | 11:37

bape napsal(a):

pro pani Dr.Klaru Veselou : děkuji, skvělé !
14. 12. 2009 | 11:49

jepice napsal(a):

Bape, napsal jste to za mne. Ale panu Kolářovi asi stejně nevymluvíme, že ESLP ho /jakožto italského katolického otce, který má dítě ve státní škole/ o něco připravil.
14. 12. 2009 | 11:56

bape napsal(a):

pro Jepice

Vím, rozumím, ale takových je mnoho. Mně to připadá jako postoj z dob let 50.tých. A přesto, mnoho ze zavřených a mučených křesťanů svoji víru neztratilo, spíše naopak.Proto tvrdím, že je to věc především osobní.
14. 12. 2009 | 12:06

smart napsal(a):

Tento soud je k ničemu, jeho fce je jen pomáhat evrospkému superstátu....
14. 12. 2009 | 12:49

iga napsal(a):

Pani Klaro, opravdu pokladate ten vyrok o krizich v italskych skolach za vyraz vlastniho nepochopeni? Jestli ano, prekvapila jste me (prijemne). Hezky den.
14. 12. 2009 | 12:54

Tomáš Stříhavka napsal(a):

Karel Kolář:
Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že ve STÁTNÍ škole musejí zmizet kříže jakožto náboženské symboly.

Má stát ve státní škole nepřímo preferovat jedno z náboženství, když platí odluka státu od církve/í? Mají rodiče v Itálii, katolického/křesťanského vyznání, možnost dát své děti do katolické/křesťanské školy? Chtěl soud zakázat vyvěšování kříže, případně jiného náboženského symbolu, i v těchto školách? O tom jsem zatím neslyšel/nečetl?

Někteří lidí soudí,že

"soudci domnívají, že náboženská svoboda znamená, že nikde na veřejném prostoru nesmějí být náboženské symboly."

Je rozdíl mezi veřejným prostorem a státním prostorem. Kostel je veřejným prostorem, kam může přijít každý, bez placení až na výjimky, ale není prostorem státním. Rozhodl nějaký soud, že v tomto veřejném prostoru nesmí být nějaký náboženský symbol?

Je ovšem potíž "kam až" má/nemá zajít odstraňování náboženských symbolů.

Náboženské symboly jsou i na vlajkách(kříž:Švédsko,Finsko,Norsko,Švýcarsko,..,Davidova hvězda:Izrael, půlměsíc:Turecko), státních znacích(kříž:Slovensko), na zbraních armády(kříž:Německo). Turecko a Izrael nejsou členy EU, ale za jistých okolností by být mohli.

Kříž, byť umístěný ve státní škole, není státním znakem/symbolem, ale pouze náboženským. Vlajka, státní znak, znak na zbraních armády jsou státním znakem.

Utrpí stát, potažmo kvalita demokracie ve státě, nějakou újmu odstraněním náboženských symbolů ze státních škol? Při změně vlajky, státního znaku a znaku na zbraních státu stát újmu utrpí, přijde o mezinárodní značku registrovanou minimálně neoficiálně.

I vlajku, státní znak a státních znak na zbraních je možné změnit. Např. za revoluce v Rumunsku byl z vlajky odstraněn symbol komunistického náboženství, ale na tom shodla převážná většina lidí v Rumunsku.

Vybral jsem článek autora, který s rozhodnutím soudu nesouhlasí. Píše, že soudci jsou psychopatičtí. No to určitě nejsou. Pokud by, čistě teoreticky, jeden ze soudců začal být psychopatický, tak by si toho ostatní soudci jistě všimli a soudce by dlouho nedělal. Někteří lidé, kterým se nějaké soudní rozhodnutí nelíbí, podléhají té módě agresivně nadávat na soudce, pisatel z článku z nich dělá dokonce psychopaty, případně i na advokáty, kteří zastupovali u soudu vítěznou stranu.
http://joch.blog.idnes.cz/c...
14. 12. 2009 | 12:57

kristusek napsal(a):

Karel Kolář - obávám se, že Vám nerozumím - kdo Vám dává právo obtěžovat ostatní děti nějakými náboženskými symboly?

Prosím, v církevních školách nebo kostelích samozřejmě ano, ale ve státní škole? To už zavání bezmála fundamentalismem...
14. 12. 2009 | 15:00

Karel Kolář napsal(a):

Kristusku,
ti ostatní italští a katoličtí rodiče. I ve státní italské škole.
Když se Fince nelíbí jak to Italové v Italii dělají, nikdo ji, Finku, v Italii nedrží.
14. 12. 2009 | 15:31

Karel Kolář napsal(a):

Kristusku,
Host nemá právo se rozčilovat nad tím co u hostitele visí na zdi.
Až k tobě přijdu na návštěvu a začnu řvát, že tenhle obraz musí dolů, tak se budeš taky divně tvářit, že ?
14. 12. 2009 | 15:40

Tomáš Stříhavka napsal(a):

kristusek:
Co člověk to názor. Prezentace názorů, na cokoliv, by měla být tolerantní, obzvláště názorů, které se týkají náboženství/víry. Panovníci, kteří jsou historiky označováni jako osvícení, vydávali, ve vztahu k náboženstvím, toleranční patenty. Cílem těchto panovníků bylo, mimo jiné, aby si lidé, skrze různá/é náboženství/víry, vzájemně neubližovali a neškodili. Náboženství/víra je hodně citlivá záležitost, asi ta nejcitlivější, náboženské konflikty mají tendenci velmi rychle vzplanout a eskalovat. Začne to netolerantními slovy, pokračuje to nadávkami a urážkami, následují facky a rány pěstí, ve "finále" létají nože a kulky. Když dojde k náboženskému konfliktu mezi národy/státy, přičemž náboženství může být jen záminkou špatných vládců, tak výsledkem jsou hromady mrtvol.

Čím citlivější záležitost, tak tím opatrnější slova/formulace by měla být volena. Slova jako "obtěžovat" a "fundamentalismus", v případě diskuse o náboženství, za tolerantní nepovažuji, tudíž ani za rozumné.

Četl jste u KVS ?

"Naše víra je o to silnější, že je vedena křesťanským soucitem, soucitem vedeným ve jménu boha, jehož jméno je Rozum ..."

Po Vašem příspěvku se příznivce jiné/ho názoru/víry, odlišného od Vašeho, pořádně "vytočil".
14. 12. 2009 | 16:41

klarasamkova napsal(a):

teda koukám, že se námta diskuse opět poněkud jednostranně zvrhla... nedali byste si prosím tu práci a nevrátili se eventuálně k tématu?? díky, Klára
14. 12. 2009 | 16:42

Joska napsal(a):

Klára se asi chce někomu zalíbit a nebo je tak hloupá ?. Jak jinak si vysvětlit její nejdojemnější pasáž o "krvácejících vojácích Evropy, NATO a USA v mimoevropských zemích..". Ale, že tam zabíjejí a masakrují ty nejchudší na světě doslova průmyslovým způsobem (např. Afghánistán) nebo ty, jejichž země "doslova plave na ropě" (viz Rumsfeld a pak o důvodech války v Iráku dále Greenspan) , to Kláře nevadí, protože si řekla, že to je vraždějí z "ideologických důvodů" (to mi připomíná nacisty, kteří si prohlásili, že Židé nejsou lidé (nebo jsou podlidé), a pak už je nic netrápilo je vraždit)). A ještě pikantně předtím obsáhle rozebírala kodex lidských práv "křesťanské" Evropy a srovnávala jej s Desaterem, včetně Nezabiješ, Nepokradeš,... Ale tam není nic, že někoho nemůžeš zabít a druhého člověka ano (byť z ušlechtilých ideologických důvodů). Leda že Klára chápe Desatero jako jej chápali a podle dnešní praxe Izraele Židé, že se týkalo čistě Židů a ne ostatních národů, které bylo tak možné zabíjet, aniž by se jejich Bůh nahněval.
14. 12. 2009 | 17:44

Historik napsal(a):

Evropské vojenské síly musí působit pouze v Evropě, pro její ochranu.Což se moc nedaří, viz.debakl v jugoslávii. Ruce pryč od Afganistánu,Iraku a Afriky.
14. 12. 2009 | 18:46

LEVAK napsal(a):

První přikázání: »Já jsem Hospodin, Bůh tvůj. Nebudeš míti jiných bohů kromě Mne. Nebudeš si vytvářet obrazy ani srovnání, jak s tím, co je nahoře v nebi, tak s tím, co je dole na Zemi, ani s tím, co je ve vodě pod zemí.«
Druhé přikázání: »Nevezmeš jméno Hospodina, Boha tvého, nadarmo, protože Pán nenechá nepotrestaného toho, kdo jeho jméno zneužívá.«
Třetí přikázání: »Pomni na den sabatní, abys ho světil. Pracuj šest dní a konej všechna svoje díla. Ale sedmý den je sabat Páně, tvého Boha. Nevykonávej žádnou práci ty, ani tvůj syn, tvoje dcera, tvůj sluha, tvá služka, tvůj dobytek a ani příchozí, který žije ve tvém městě.«
Čtvrté přikázání: »Cti svého otce a svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dá Pán, tvůj Bůh.«
Páté přikázání: »Nezabiješ.«
Šesté přikázání: »Nesesmilníš.«
Sedmé přikázání: »Nepokradeš.«
Osmé přikázání: »Nepromluvíš křivého svědectví proti svým bližním.«
Deváté přikázání: »Nebaž po domu bližního svého.«
Desáté přikázání: »Nebaž po manželce bližního svého, ani po služebníkovi jeho, ani po služce jeho, ani po volu jeho, ani po oslu jeho, ani po čemkoli, co jest bližního tvého.«
Bůh, pramen a proud bytí, náš Otec - my, jeho věrné obrazy
14. 12. 2009 | 20:17

Zbyněk Matyáš napsal(a):

Člověk, pramen a proud bytí, náš otec - bohové, jeho věrné obrazy.
14. 12. 2009 | 22:05

Gerd napsal(a):

U ESLP ve Štrasburku tradičně patří k nejúspěšnějším žalobcům ti z ČR. Nevypovídá to něco o stavu českého soudnictví a to i Ústavním soudu?
14. 12. 2009 | 23:24

im napsal(a):

Josko,

a kdo by se nechtěl zalíbit, když jde o hodně?

Nedávno v listopadu prošlo tiskem, že třináct právnických osobností se přihlásilo do výběrového řízení na nového českého zástupce u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Hned osm zájemců jsou ženy, které mají být zvýhodněny, protože dosud ve Štrasburku dominují muži. Ministerstvo spravedlnosti navrhne tři kandidáty/kandidátky, které schválí vláda a předloží je Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy (PS RE), které si vybere dle svého uvážení.

Zájem mají třeba I. Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, bývalá ředitelka Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí L. Pavlová, advokátka K. Veselá-Samková nebo pánové R. Fremr, kolega I. Brožové, vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva V. Schorm nebo šéf pražské katedry mezinárodního práva P. Šturma.

Případný český zástupce u evropského soudu musí splňovat několik podmínek. Musí být uznávaným právníkem nebo mít praxi soudce z Ústavního soudu či některého z nejvyšších soudů. Důležitá je také znalost problematiky mezinárodní ochrany lidských práv a jazyková vybavenost. Soudce musí aktivně ovládat oba jednací jazyky soudu, tedy francouzštinu a angličtinu. Roční plat soudců se pohybuje okolo 200 tisíc eur (asi 10 miliónů korun, které netřeba zdanit.
14. 12. 2009 | 23:36

Al Jouda napsal(a):

Je jen dobře, že Soud pro lidská práva ve Štrasburku pokračuje v křesťanských tradicích. V opačném případě bychom totiž museli litovat našeho vstupu do EU.
15. 12. 2009 | 00:13

Ivo Kaipr napsal(a):

Pěkné, ooduševnělé. Soud jako přátelský opravovatel chyb, kterých si státy vůbec, ale vůbec nejsou vědomy:-)

Já bych tam tedy přidal ještě jednu tradici, možná poněkud nekřesťanskou, ale povýtce filištínsky evropskou.

Jak známo věštírna v Delfách fungovala zároveň jako ospravedlnění pro nepopulární opatření. Pýthie například poradila Athéňanům, aby na obranu před Peršany postavili dřevěnou hradbu - a touto věštbou podpořený Themistoklés následně dokázal přesvědčit občany, že si nerozdělí výnosy nově otevřené výnosné stříbrné žíly v Lauriu mezi sebe - ale že peníze věnují na stavbu loďstva = dřevěné hradby Athén.

Jak by asi Themistoklés u občanů dopadl bez věštby?

(Jak by dopadla věštba bez Themistokla... To je taky evropská tradice. Některé palčivé otázky Apollónovi ze zásady nikdo nekladl.)

Ano, např. jen rozhodnutím štrasburského orákula může vláda polská i česká zdůvodnit svým občanům, že jejich daně tentokrát nepůjdou jen (jako obvykle) neznámým dálničním bossům, ale i mnoha známým majitelům domů. Pouhý evidentní protiprávní stav jako důvod k vládnímu činu většinovému voliči přece vysvětlit nelze. Na protiprávní stav je volič zvyklý, to je stejná norma jako gravitace. Ale rozhodnutí shora - na to lze nadávat, ale je nutno se mu podřídit, Apollón by se zlobil, poslal by mor, chřipku, kobylky nebo aspoň několik pluků poradců.

Snad to aspoň jeden z tisíce našich politiků takhle chápe. Štrasburk je ideální evropský politický nástroj.

A teď ve mně hlodá červík pochybnosti, protože tohle všechno přece víš, Kláro, a přitom to v tom článku není, proč asi... Doufám, že jsa nezasvěcen do justičních mystérií, neprozrazuji to, co nikdy nemělo být prozrazeno. Snad to tady pod čarou a po půlnoci nebude tak vidět.
15. 12. 2009 | 00:21

klarasamkova napsal(a):

IM, josko a další: sktečně mne potěšioo, že jsem z toho opět vysla špatně: v touze se někomu zalíbit... představa, že bych se mohla někomu zalíbit propagací křesťanských ideálů v praktickém soudnictví, to se mi skutečně HODNĚ líbí - víc, než to zalíbení se samotné.
Gratuluji Vám k naprostému odtržení se od reality.... protože tak, jak to Vy vnímáte, to - bohužel pro mě - nefunguje...

Ivo: o spojení práva Chrámu to přece víme... ale raději nehovořit, to by bylo na 15 stran a transcendentno by z toho pršelo na všechny strany.. ono už teď to k němu nemá daleko, tak pozor..
KVS
15. 12. 2009 | 12:42

im napsal(a):

Milá KVS,

asi si nerozumíme. Vysoké cíle nepovažuji za špatné. Per aspera ad astra.
16. 12. 2009 | 00:01

KVS napsal(a):

im - vysoké cíle nemám. Toto byla moje poslední nabídka, jak pomoci této zemi. Nadále se budu věnovat psaní (pravděpodobně nikoliv blogů)a soukromému životu. Ten model života dobře znám - jen, bohužel, Hlas Ameriky už nevysílá... KVS
17. 12. 2009 | 13:20

Oldis napsal(a):

nj, az se desim kde to vlastne ziju, jakozto atheista se nejak nemuzu ztotoznit s tou virou v cokoliv a pak s vedenim ideologickych valek ktere maji za ukol nekoh obratit na tu "nasi" viru a vnutit jim nas pohled na svet. s tim bych jaksi nechtel mit nic spolecneho.
18. 12. 2009 | 11:36

Robert napsal(a):

Nevěste hlavu paní Kláro, této zemi můžete zajisté pomoci i jiným způsobem než zastáváním postu soudkyně ESLP.

Troufám si říci, že konkurence v podobě paní I. Brožové a M. Hofmanové (soudce R. Fremra ani jeho práci vůbec neznám)byla tentokrát velmi kvalitní.

Máme zde ale i dostatek jiných soudů, kde by se dobrý právník velmi hodil.

Ostatně pokud by odešla paní Brožová do Štrasburku, tak kdo by jí potom nahradil na Nejvyšším soudu? Současný místopředseda JUDr. Kučera, doc. Kindl a co třeba sám pan Čunek?(samozřejmě žertuji, ale kdo ví?)

Na Ústavním soudu nebo Nejvyšším správním soudu se také časem nějaké to místo uvolní..

Věřím, že i na univerzitní půdě by Vás studenti rádi viděli častěji.
20. 12. 2009 | 10:29

klarasamkova napsal(a):

Roberte, nesdílím Váš názor téměř v ničem s vyjímkou jedinou: Po učení se mi fakt stýská. Učila jsem jeden rok na Vysoké škole báňské v Ostravě, základy práva, ale to dojíždění bylo skutečně neúnosné. Nyní se možná snad rýsují daloší možnésti. Doufám, že vyjdou... srdečně, Klára
26. 12. 2009 | 21:47

Robert napsal(a):

To je výborné, budu Vám držet palce!

Během svých studií na PF UK jsem navštěvoval mimo jiné i předmět nazvaný Právo a právní praxe, kde vyučovala řada externistů se zkušenostmi z různých právnických profesí.

Některé kurzy pořádané v rámci tohoto předmětu, především díky některým lektorům se zkušenostmi z justice, patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost na fakultě absolvovat.

Kdyby to bylo na mě, tak bych Vám určitě tuto práci nabídl.
Předpokládám ale, že máte i zajímavější nabídky.

PS: na svých postojích z předcházejícího postu mi nezbývá než setrvat.
28. 12. 2009 | 20:42

gucci napsal(a):

good post,thank you
31. 12. 2009 | 07:18

replica watches napsal(a):

Very happy I can comment here!
Best wishes for this year.
02. 03. 2010 | 06:24

replica watches napsal(a):

Welldone!
02. 03. 2010 | 06:29

replica watches napsal(a):

good luck!
02. 03. 2010 | 06:31

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy