Úvodní ceremoniál v Kodani je za námi, české noviny zaplavily pochybnosti o možných výsledcích, takže celý summit vypadá pro pozorovatele mimo zdi Bella Center nejspíš jako monstrózní předvánoční večírek... Očekávání, co má konference dojednat, se pohybují na široké škále od „nové, globální, účinné, právně závazné dohody“ (ekologické a humanitární organizace, nejvíce ohrožené rozvojové země) přes „silnou globální politickou dohodu“ (hostitelská země Dánsko) nebo „pouze nové závazky pro průmyslové země“ (část rozvojových zemí) až po „nejlépe nic“ (Saudská Arábie).

Klíčovým požadavkem a zásadním měřítkem úspěchu přitom je, zda se světové společenství dokáže shodnout na dlouhodobém postupu, jak udržet oteplování planety v přijatelných mezích.

Nejde o nic menšího než konečně naplnit 17 let starý požadavek Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, a sice, že „koncentraci emisí skleníkových plynů v atmosféře je třeba stabilizovat na úrovni, která by umožnila předejít nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému.“ Prvním pokusem byl Kjótský protokol. Ten, jak známo, je vinou mnoha děr sice důležitý, nicméně nedostatečný krok. Pomineme-li očekávání jednotlivých hráčů, jak by takový společný postup mohl vypadat a k čemu vůbec bude dobrý?

Tak především by měl sjednotit názory na to, co jsou „nebezpečné důsledky“ oteplování. A jsme u prvního problému: zatímco pro malý ostrovní stát, jako je Tuvalu, se zvýšení mořské hladiny o každý centimetr stává otázkou bezmála přežití a za nebezpečné považuje zvýšení průměrné teploty o více než 1,5 °C, jiné státy (většina) jsou ochotny připustit oteplení o 2 °C oproti úrovni před průmyslovou revolucí. Pro ilustraci: rozdíl mezi dneškem a poslední dobou ledovou (tedy věkem, kdy dnešní Varšavu, Berlín, Londýn a New York pokrýval jeden až dva kilometry tlustý polární ledovec, jako je dnes v Antarktidě) činí 4 - 7 °C, samozřejmě opačným směrem.

Jak zastavit oteplení na té či oné úrovni je přirozeně ještě tvrdší oříšek. Vědci už spočetli, že změny způsobované během posledního milénia přirozenými faktory jsou mnohem menší, než oteplení, které v tomto století vyvolaly pokračující emise. Nicméně průběžné přirozené proměny budou vždy komplikovat jakékoli prognózy. Navíc už v atmosféře přibylo tolik skleníkových plynů, že se bude oteplovat už pouhou setrvačností. Za třetí emise nelze úplně zastavit z roku na rok. Poslední zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu uvádí hned několik stabilizačních scénářů a nechala na politicích, aby zvážili, jaké tempo a rozsah omezování produkce skleníkových plynů zvolit. Nějakou dobu se zdálo, že konsensus je na světě – základnímu požadavku klimatické úmluvy (tedy předejít nebezpečným důsledkům) nejlépe odpovídal první stabilizační scénář (počítá se snížením emisí skleníkových plynů o 25 až 40 % do roku 2020 oproti úrovni v roce 1990).

Jenže nová vědecká data ukazují, že se růst teploty v důsledku emisí bude spíše pohybovat na horní hranici rozmezí, které klimatologové očekávali ještě před pár lety. Stejně tak další projevy změny klimatu se blíží spíše pesimistickým scénářům. Například oteplování oceánů probíhá asi o 50 % rychleji, než se předpokládalo. Souhrnná zpráva z mezinárodního kongresu klimatologů tady v Kodani letos v březnu varuje, že „mnoho klimatických indikátorů se již dostává mimo hranice přirozené variability, v nichž se rozvinula a prosperovala současná společnost a ekonomika.“ 1 Stupňování požadavků některých států (malé ostrovní státy, nejchudší státy světa) na odsouhlasení svižnějšího tempa snižování emisí (více než 40 % k roku 2020) než popisují scénáře IPCC není výrazem neúcty vůči této instituci, ale pouze reakcí na fakt, že 4. zpráva IPCC jednoduše stárne a že „v posledních 2-3 letech vědci značně pokročili v objasňování nejistot o kritických projevech klimatických změn.“2 Musíme proto počítat s tím, že vědci své propočty postupně upřesňují. Tudíž nelze vyloučit, že během několika let bude potřeba cíl upravit o několik procent tím nebo oním směrem a revidovat přijatá opatření; pravidelné revize musejí být součástí dohody. Toto jsou nejdůležitější body smlouvy, která, doufejme, z Kodaně vzejde. K těm ostatním snad jindy.

Svou vizi má také město Kodaň. Její starostka představila cíl stát se do roku 2025 první uhlíkově neutrální metropolí na světě. Velká ambice? Slib, který se nechá vyšumět, až delegáti z celého světa vyklidí město? Omyl, Kodaň má už teď slušně nakročeno k jeho splnění konkrétními, reálnými kroky.
Tak například skoro 40 % Kodaňanů používá jako běžný dopravní prostředek kolo, a jak jsme se přesvědčili, ani dost nevlídné počasí je nenažene do auta. Pro mě jsou naprosto nepochopitelným úkazem rodiče, kteří přepravují své děti ve vozících – vozík je připevněn před přední kolo, často napůl otevřený, děti nejsou připoutány a vesměs nemají helmy! Žádná super novinka pro chronické bikery, ale obyčejný dvoukolák bez odrazek či výstražného praporku. Zkusit tohle v Praze, nejspíš riskuji obvinění z pokusu o vraždu svěřené osoby. Tady jsou cyklisté v bezpečí a mají skvělé podmínky, ale Kodaň plánuje jejich další zlepšování. A má už přichystané konkrétní kroky.