Co mají společného branná výchova, povinné dílny a pozemky, jednotné přijímací zkoušky a odpor vůči inkluzi? Jedná se o střípky mozaiky, která ukazuje jasný politický trend v českém školství, a to symbolický návrat ke “zlatým” normalizačním časům.

Na první pohled to pro mnohé vypadá přitažlivě: branná výchova naučí děti zvládat krizové situace, v dílnách a pozemcích získají pozitivní vztah k práci rukama, jednotné přijímací zkoušky zaručí pořádek v tom, že se konečně všichni budou učit to samé (tj. to, co bude v přijímacích testech), a odlišní žáci budou zpět ve “zvláštních” školách, aby ostatní “nezdržovali”.

Na druhý pohled se však kritickému pozorovateli jasně odhalí i odvrácená strana tohoto přístupu. Branná výchova přispívá k vyvolávání atmosféry strachu ve společnosti už od útlého věku. Žáci si z toho sice mohou dělat legraci, ale příprava společnosti na válku už od školy má důležitý symbolický i politický rozměr, čehož si byli za studené války dobře vědomi i Američané.

Povinné dílny a pozemky jsou jen dalším článkem v řetězu snah vytvářet ve školách nevzdělané, poslušné a levné pracovní síly do fabrik a provozů, které tu za pár let vůbec nemusí být. Je pravda, že vztah k půdě i řemeslům je určitě vhodné pěstovat, o čemž svědčí například Waldorfské školy, nicméně nejlépe na základě dobrovolnosti. V současných podmínkách většiny státních škol to povede pouze k dalšímu znechucení žáků i učitelů a ztrátě času všech.

Jednotné přijímací zkoušky povedou v atmosféře zostřené sociální konkurence k učení pouze kvůli testům, tak jak se to stalo v USA. Ministerstvo navíc bude určovat obsah testů a tím zásadně ovlivňovat obsah výuky. Na základě předchozích zkušeností lze mít oprávněné obavy, že půjde cestou memorování podružných detailů, neboť se nejsnáze testují.

Postupné zrušení inkluze pomůže vytvářet iluzi homogenní, normalizované společnosti, ve které jsou jakékoliv odlišnosti chápány pouze jako zdroj problémů. Jejich nejlepším řešením pak je vyloučení a oddělení těch “nenormalizovaných”. Právě ve školách je příležitost tento pro mnohé bohužel přitažlivý druh vnímání narušit, aby se nestal předobrazem fungování celé společnosti. I inkluze má samozřejmě svoje racionální praktické limity, nicméně jako princip je pro 21. století vhodnější než normalizační segregace.

Politicky mají výše uvedené snahy společného jmenovatele: jedná se o pokus omezit svobodný a individuální přístup ke vzdělávání ve jménu disciplíny a uniformity, která se navíc prezentuje jako státní zájem. Proč přichází tento plíživý návrat normalizace? Ze strany politiků, kteří tyto kroky prosazují, je hlavní důvod stejný jako kdysi: aby se omezila schopnost opravdu kritického uvažování, které vede k osobní odpovědnosti a ke schopnosti formulovat požadavky na pozitivní změny ve svém okolí. Místo toho se bude mlčet a “makat”, což výborně vyhovuje všem zastáncům stávajícího statusu quo či dokonce návratu zpět do nostalgicky autoritářských dob.

Proč chtějí rodiče pro svoje děti autoritativní školy, které je nepřipraví na samostatnou a odpovědnou budoucnost? Zřejmě je třeba to vysvětlit v kontextu šířícího se strachu z přílišné svobody a otevřenosti - ne nadarmo se George Soros jako dlouholetý zastánce otevřené společnosti i otevřeného vzdělávání stal rétorickým fackovacím panákem Viktora Orbána. Hrozí, že direktivnější a uzavřenější škola se symbolicky stane obrazem direktivnější a uzavřenější společnosti, po které bohužel podle všeho řada lidí ve skrytu duše touží.

Neinformované výroky Dominika Duky ohledně omezování humanitních věd do tohoto kontextu také pěkně zapadají - komunistická normalizace se na společenské “pavědy” tvářila také velmi nepřátelsky. Humanitní i společenské vědy vytvářejí nástroje pro kritické nazírání reality, a proto jsou pro ty u moci (včetně arcikonzervativní kliky katolické církve) automaticky podezřelé.

Co s tímto znepokojivým trendem dělat? V první řadě je potřeba si jej uvědomit, se všemi jeho konotacemi a důsledky. Poté je potřeba plíživou normalizaci ve školách politicky porazit. Proto bude potřeba především ukázat, že správně uchopená svoboda a individuální přístup k žákům a studentům nevede nutně k anarchii, hedonismu a nedisciplinovanosti, ale naopak k převzetí vyšší míry zodpovědnosti za svůj učební pokrok i životní volby.

Je potřeba také trpělivě vysvětlovat, že rozvoj kritického myšlení, programování či kreativity se v ekonomice budoucnosti bude hodit úplně všem mnohem víc než bezduché memorování na testy a slepá poslušnost. Třeba k tomu přispěje i příběh Ester Ledecké, jež měla to štěstí, že její vzdělávání rozhodně neprobíhalo podle normalizačních linií.