K sepsání tohoto textu mě přivedl tento článek paní Makovcové. Trochu mě donutil, abych se podíval pár let zpátky a zrekapituloval, co jsme v otázce „stát versus asistenční psi“ za poslední roky zažili.

Především – asistenční psi se u nás systematicky cvičí už skoro 10 let. Nedá se tedy říci, že by to pro stát byla nějaká novinka. Měli jsme to štěstí, že jsme u toho mohli být skoro od samého začátku. Ale skutečně to bylo štěstí?

Samozřejmě, když jsme dostali našeho prvního asisťáka, Bena, zažádali jsme na magistrátu o příspěvek 800,- Kč měsíčně na výživu a veterinární péči, jaký dostávají držitelé vodicích psů. Věděli jsme, že v zákoně je tento příspěvek pouze pro vodicí psy, asistenční v té době skoro nikdo neznal, ale chtěli jsme alespoň trochu pohnout celou touhle zkostnatělou věcí a zkusit, jestli by to přeci jen nějak nešlo. Odpověď z magistrátu byla jasná: „Víte, my bychom rádi, ale nemáme na to škatulku. V zákoně jsou jen vodicí psi, na asistenčního psa nic dát nemůžeme, kdyby nám sem přišla kontrola, budeme mít průšvih. Zkuste požádat Ministerstvo práce a sociálních věcí o odstranění tvrdosti zákona.“

A tak jsme i učinili. MPSV v té době „velel“ Vladimír Špidla. Odpověď z MPSV byla vskutku zajímavá. Vysvětlili nám, že v zákoně jsou uvedeni jen vodicí psi (to nám nemuseli psát, to jsme věděli a právě proto jsme žádali odstranění tvrdosti zákona), že kdyby byla přítelkyně ještě k tomu všemu nevidomá a měla vodicího psa, nárok by měla, ale protože nevidomá není a její pes není vodicí, nárok nemá. A že v současné situaci nevidí žádnou tvrdost zákona. Tečka. Ale to, o co šlo, aby se někdo zamyslel nad tím, jestli nejsou držitelé asistenčních psů proti držitelům vodicích psů diskriminováni? Ani omylem…

Přesto se některé věci za tu dobu podařily. Hlavní podíl na tom má hygienická služba Ministerstva zdravotnictví, která postupně ve svých vyhláškách dala asistenčním psům právo vstupu do restaurací (samozřejmě jen do konzumační části), do prodejen potravin, kadeřnictví a podobně. Byli jsme moc rádi, to nám opravdu dost usnadnilo situaci. Stačilo totiž vozit s sebou kopii oné vyhlášky a v případě nějakých problémů bylo snadné dokázat, že tihle psi právo přístupu třeba do prodejny nebo do restaurace mají. Jenže před několika roky nějaký chytrolín přišel na to, že tohle je vlastně zbytečné. Jednu vyhlášku zrušili, z druhé odstranili paragraf o vstupu asistenčních psů. Prý stejně žádný právní předpis těmto psům vstup do provozovny nezakazuje, takže nějaké výslovné povolení je právně zbytečné. A že prý se můžeme odvolat i na Ústavu. Co není výslovně zakázáno, je povoleno.

Právně možná, ale jak dokážete černému šerifovi u vchodu, že náš právní řád těmto psům vstup do jeho provozovny nezakazuje? Pravděpodobně bychom s sebou měli vozit kompletní sbírku zákonů v platném znění, celou ji s ním u vchodu zákon po zákonu a paragraf po paragrafu projít, aby opravdu viděl, že v zákonech skutečně nic takového není a teprve potom se odvolat na Ústavu. Co dříve bylo jasně prokazatelné, je najednou dost velký problém. Ale právně čistým způsobem.

Tam, kde už asistenční psi nějaký čas pracují, tam tohle ani nepřineslo žádné větší problémy. Personál už ty psy zná, ví, že se v obchodech umějí chovat (často lépe než někteří lidé) a psa dovnitř klidně pustí. Problémy jsou tam, kde ty psy neznají, kam přijde nějaký nový asisťák. Ti psi totiž potřebují jen dostat šanci, aby třeba v obchodě personálu skutečně ukázali, že se chovat umí. I my jsme při prvních návštěvách se psem v obchodě byli „pod drobnohledem“ personálu. A proč ne? Když ty psy neznají, ať se klidně přesvědčí, že se umějí chovat. Ale když jim tu šanci někdo třeba jen z neznalosti věci odpírá? Jak ho přesvědčíte?

Můžeme jen závidět, jaká práva mají asistenční psi v řadě evropských zemí. Stejná práva tam ale mají i naši psi. Ti tak paradoxně mají v zahraničí větší práva než u nás doma. Neochota nebo neschopnost státu řešit právní otázky kolem asistenčních (a do značné míry pořád i vodicích) psů je evidentní třeba v porovnání s Norskem. Tam svého času řešili zákonem postavení asistenčních psů už v době, kdy jich v celém Norsku bylo jen asi 20. I těch 20 psů jim stálo za to, aby zákonem upravili práva, povinnosti, zodpovědnost. Pochopili, že tu zdaleka nejde jen o těch 20 psů a 20 jejich držitelů, že jde hlavně o ujasnění vztahu celé společnosti k těmto psům a o to, aby tomu všemu dali do budoucnosti jasná pravidla. A u nás? Asistenčních psů dnes v ČR pracuje odhadem 200. Naprostá většina z nich je vycvičena v souladu s pravidly evropské asociace Assistance Dogs Europe a celosvětové Assistance Dogs International. V kvalitě výcviku i v kvalitě práce psů rozhodně nehrajeme v Evropě ani ve světě žádnou „druhou ligu“. Výcvik psů je plně srovnatelný se špičkovými zahraničními organizacemi. Přesto je postavení asistenčních psů u nás takové, jaké je: právně prakticky neexistují, přístupová práva jim nikdo a nic negarantuje, o příspěvcích na výživu a veterinární péči nemluvě.

Zatímco ve světě se úspěšně prosazuje naprosto jednoduché a logické pravidlo, že asistenční pes má právo přístupu na všechna místa, kam smí jeho držitel, my jsme z hlediska práv asistenčních psů stále doslova rozvojovou zemí. I ve srovnání třeba s Polskem nebo Slovenskem…

Prakticky celých posledních 10 let stát asistenční psy vlastně ignoroval. Jejich výcvik totiž začal „zdola“, ti, kdo cvičí asistenční psy, si museli a musí shánět peníze od sponzorů. Státu to vyhovovalo, jen tu a tam poskytl dotaci na nějaký konkrétní projekt, ale systematická podpora ze strany státu tady neexistuje. Ale ona neexistuje ani ta podpora nemateriální, třeba zrovna v těch přístupových právech. Někdy mám pocit, že asistenční psi snad jsou státu na obtíž. Vidí úředníci třeba to, že asistenční pes zvládne řadu věcí, na kterou je škoda využívat lidské asistenty? Proč by musel někomu podávat, přinášet či odnášet věci, otvírat a zavírat dveře, rozsvěcet, zhasínat, vyndavat prádlo z pračky, člověk, když to v pohodě zvládne pes? Kdo má na to, aby si takovou „lidskou“ asistenční službu zaplatil na 24 hodin denně? Asistenční pes to bude rád dělat kdykoli, jen „za byt a stravu“. Vidí někdo, že třeba polohování u spastiků může mít podobný efekt, jako drahé a bolestivé injekce Botoxu nebo Dysportu? Že je často možné tuhle drahou léčbu (která vlastně ani neléčí) nahradit polohováním se psem a že ten pes třeba i během jediného roku ušetří zdravotní pojišťovně víc, než kolik je kompletní cena za výchovu a výcvik toho psa?

Stát prostě i tady postupuje podle zásady – zaplatíme jen to, co schválíme jako sociální službu, musíte si to objednat u toho, koho schválíme (poskytovatelé sociálních služeb). Jestli vám pomáhá něco jiného, jestli vám třeba vyhovuje pomoc asistenčního psa, na kterou jste už zvyklí, prostě jestli vám námi nadekretovaný systém nevyhovuje - máte smůlu. Hlavně nezkoušejte něco nového, něco, co by vám vyhovovalo víc, než co jsme vymysleli my.

Jak je vidět na příkladu asistenčních psů, na nové věci není stát schopen zareagovat příslušnými legislativními kroky ani za 10 let. Obávám se tedy, že pokud bude část sociálních dávek „vyplácena“ ve formě poukázek, zase nebude škatulka na to, aby se těmi poukázkami platily třeba granule pro psa (po předložení průkazky asistenčního psa, samozřejmě) nebo povinná očkování na veterině. Držitelům asistenčních psů by pak ty poukázky byly dobré asi jen k tomu, aby se s jejich pomocí pokusili sbírat psí exkrementy. Jinak k ničemu…

Ale snad se časem dočkáme zlepšení. V současné době probíhají na MPSV jednání, která by měla právě tyto otázky kolem asistenčních psů vyřešit. Nejen příspěvky, ale i otázky akreditace cvičitelů, certifikace psů, posuzování nároku na asistenčního psa a nakonec i ta přístupová práva. Doufejme, že v dnešní „šetřící“ době ta jednání neusnou. Vždyť třeba vyřešení přístupových práv pro psy nic nestojí…

Závěrem mi nezbývá než zopakovat jednu velice pravdivou větu, kterou jsem před lety slyšel na konferenci Assistance Dogs Europe: „Plně uznat práva tělesně postižených znamená plně uznat práva i jejich psích pomocníků“