Novinové titulky jako „Ozonová vrstva po 35 letech zesílila“ nebo „Ozonová vrstva se začíná zotavovat, poprvé po 35 letech výrazně zesílila“, jakých jsme v posledních dnech mohli číst hodně, jsou poněkud zavádějící. Budí totiž dojem, že k zesilování ozonové vrstvy došlo snad až v poslední době. To ovšem není tak docela pravda.

Za přirozený stav ozonosféry se většinou považuje stav před rokem 1980, kdy byly změny celkového množství ozonu ovlivňovány prakticky jen přírodními faktory. Sice se později podařilo detekovat slabý vliv freonů antropogenního původu až někdy k roku 1975, ale ten vliv byl natolik slabý, že až zhruba do roku 1980 můžeme vývoj ozonosféry považovat za přirozený. V 80. a v první polovině 90. let ale došlo k poměrně prudkému poklesu celkového množství ozonu. Brzy byla také jasná příčina: prudce rostoucí koncentrace freonů, zejména tzv. tvrdých freonů typu CFC. Tyto freony se po 2.světové válce poměrně hojně používaly, jejich produkce prudce rostla a vzhledem k dlouhé době života v atmosféře (desítky až stovky let), rostly i jejich koncentrace v atmosféře.

Také princip působení freonů byl celkem jasný. Freony jsou v troposféře chemicky velmi stabilní, působením tvrdého UV záření (zejména v UV-C oblasti, tedy 100-280 nm) se z nich však odštěpuje atomární chlór nebo z některých brom, podle typu freonu. Tento proces ale nemůže probíhat v nejnižších vrstvách atmosféry, v troposféře, protože zde je veškeré UV-C záření blokováno právě ozonovou vrstvou. Freony se tak mohou v nižší atmosféře volně pohybovat dlouhou dobu. Teprve v ozonosféře, ve výšce kolem 20 km, je k dispozici dostatek UV-C záření, které z molekuly freonu odštěpí volný atom halogenu. Ten pak reakcemi, podobnými katalytickým, likviduje molekuly ozonu. Ze dvou molekul ozonu a jednoho atomu chloru tak vznikají 3 molekuly kyslíku – a opět atom chloru. Jeden atom chloru tak dokáže zničit až statisíce molekul ozonu. I atomární chlor je sice ze stratosféry odbouráván, ale poměrně pomalu. Reakcí atomárního chloru s metanem vzniká chlorovodík, který už je z hlediska destrukce ozonu poměrně neškodný.

Na základě těchto zjištění byl v roce 1987 podepsán tzv. Montrealský protokol, který měl omezit produkci látek, ohrožujících ozonovou vrstvu, zejména tzv. tvrdých freonů - CFC. V platnost vstoupil 1.1.1989. Původní Montrealský protokol ale nemohl zabránit dalšímu ničení ozonové vrstvy, mohl ho jen mírně zpomalit. V té době nepředstavoval řešení, ale jen maximum toho, na čem se dokázaly státy shodnout. Postupně byl ale zpřísňován dalšími dodatky (Londýnský 1990, Kodaňský 1992, Montrealský 1997, Pekingský 1999, atd.) a jejich postupná realizace vedla k tomu, že od začátku 21.století koncentrace volného chloru ve stratosféře začaly zřetelně klesat. A s poklesem koncentrací chloru začaly opět narůstat koncentrace ozonu.



K postupné regeneraci ozonové vrstvy tedy dochází už nějakých 10-15 let a není to nic nového. S nějakým kategoričtějším závěrem však bylo třeba počkat, až se prokáže, že tato regenerace je patrná v globálním nebo téměř globálním měřítku, že jde o dlouhodobý trend a ne jen nějaký krátkodobý výkyv a také že ten trend je statisticky významný. Tedy až dosáhne podobně spolehlivých a výrazných parametrů, jako měly poklesy ozonu v 80. a začátkem 90.let.

Dnes tedy lze konstatovat, že Montrealský protokol a jeho dodatky byly velice úspěšné.

Celý Scientific Assessment of Ozone Depletion: 2014 najdete zde (anglicky)