Trochu zvláštní slovo. Označuje první rok v přípravě psa na budoucí kariéru psa vodicího nebo asistenčního. Předvýchovu štěňat zajišťují hlavně dobrovolníci. I já jsem se před časem zařadil mezi ně…

Předvýchova štěněte, to samozřejmě ještě není žádný speciální výcvik. Je to hlavně výchova, socializace a nácvik základní poslušnosti. Cílem je, aby pes v roce věku měl dobře rozvinuté předpoklady pro další speciální výcvik. Tedy aby měl zažitou základní poslušnost, byl kontaktní, rád spolupracoval s lidmi, u asistenčních psů je důležitý dobrý a spolehlivý aport a aby se pes cítil dobře a bezpečně v každém prostředí, do kterého se může dostat, včetně obchodů, restaurací, dopravních prostředků – prostě kdekoli na veřejnosti.

V únoru 2013 jsem si tedy i já přivezl domů černé čtyřkilové osmitýdenní labradoří mimino. Do předvýchovy na asistenčního psa Pomocných tlapek. Doma jsem ho pustil, aby si „okoukl“ byt a jak tak šmejdil a zkoumal, říkal jsem si „Hochu, ještě to netušíš, ale čeká Tě dlouhá a náročná cesta. Snad to spolu zvládneme“. A on, asi aby dal najevo, že mi rozumí, udělal doma první loužičku…



Další týdny a měsíce byly náročné, ale i krásné. Náročné například v tom, že bylo třeba venčit ze začátku i v noci (když zrovna sněžilo, on samozřejmě s vyvenčením nijak nespěchal, užíval si sníh a bylo mu celkem jedno, že mrznu). Musel jsem ho vychovávat, tedy prakticky pořád hlídat a korigovat jeho chování. I tak ale vymýšlel a realizoval různé štěněcí lumpárničky (ten okousaný konferenční stolek máme pořád doma). Prostě aktivní zvědavé štěně. No a samozřejmě výchova, výcvik a socializace. Všechno to muselo jít stylem „škola hrou“, přes pozitivní motivaci a odměny. Žádný dril. Krásné ale bylo vidět ty jeho pokroky. První přivolání, první aporty, první sednutí na povel, první cesty výtahem nebo na jezdícím chodníku v nákupním centru, první návštěvy obchodů nebo restaurací, první cesty autobusem – všechno to postupně zvládal lépe a lépe a s čím dál tím větší jistotou. A bavilo ho to. Každý týden byl znát, každý týden jsme se o kousek přiblížili k cíli, každý týden jsem na něm víc a víc viděl vlastnosti a schopnosti asistenčního psa.

Rok utekl jako voda a měl jsem před sebou mladého labradora, který miloval lidi a práci s nimi a aportoval všechno možné. Prostředí obchodů nebo restaurací dobře znal a bylo pro něj naprosto v pohodě. Dobře věděl, jak se má chovat a všude se cítil dobře a jistě. Cestování autem, autobusem ani vlakem mu nedělalo žádné problémy. Prostě měl jsem před sebou psa, jakého by si každý mohl jen přát.



Jenže právě tím role převychovatele končí. Cítil jsem, že potřebuje jít dál, že se potřebuje učit další i složitější věci, ale já už jsem nebyl schopen mu to poskytnout. Nejsem profesionální cvičitel. Se mnou už by ta jeho chytrá hlava jen stagnovala, ale on měl na víc. Přišel tedy čas se rozloučit.Vrátil se k Pomocným tlapkám do výcviku…

Loučení nebylo jednoduché, i když člověk celou dobu ví, že se to stane. Ten kluk mi ale za rok dost „přirostl k srdci“. Tím spíš, že jsme spolu přeci jen něco dokázali a že se mi (snad) podařilo dovést ho od toho malého mimina tam, kam bylo třeba, tedy dobře ho připravit na speciální výcvik.

Proč o tom všem ale píšu? V sobotu 6.června se konala slavnostní „promoce“ asistenčních psů Pomocných tlapek. Všichni psi, kteří za poslední rok složili potřebné zkoušky, tam dostali svůj certifikát, za účasti cvičitelů, sponzorů a převychovatelů.

A tam jsem ho po více než roce viděl znovu. Kdepak, už žádné psí mimino, žádný psí puberťák. Dospělý a sebevědomý pes ve žluté vestičce Tlapkáckého asisťáka. Sice nás hned poznal, ale bylo vidět, že už má svoje lidi, které miluje a svou rodinu, která miluje jeho. Prostě že už není „můj“, že už patří jinam. Když jsem ale pak slyšel, jak své nové paní pomáhá a že dokonce dokáže nějak vycítit i blížící se zdravotní problém a předem ji varuje, byl jsem na něj opravdu moc hrdý. Teprve v tu chvíli mi naplno došlo, že to ten rošťák opravdu dokázal. Absolvoval celý výcvik i náročné zkoušky a stal se skutečným certifikovaným asistenčním psem.



Je až neskutečné vidět, co za dva roky vyrostlo z toho malého černého mimina, které jsem si v únoru 2013 přivezl domů. A jsem moc rád, že jsem tomu všemu mohl alespoň trochu pomoci. Je to ale docela paradoxní situace. Mám toho kluka pořád moc rád. Ten společný rok života prostě nejde vymazat. A snad právě proto bych si přál, aby na mě úplně zapomněl. Aby dál na 100 procent v klidu žil, pracoval a byl spokojený ve své nové rodině a se svou novou paní. V rodině, do které teď už jasně patří…

Já na něj ale nezapomenu nikdy…