Co se dá stihnout za pět měsíců?
Docela mě potěšil ohlas na můj první příspěvek, byť byl vskutku obecnější, „vykopávací“. V reakcích se několikrát objevily i dvě rady: jednak ať ministerstvo zavřu a jdu se někam hodně daleko zahrabat a jednak, ať hlavně rychle obměním lidi. Ač tu první samu o sobě nelze seriózně komentovat, obě mě přiměly k určitému zamyšlení. Zamyšlení nad tím, co se vlastně dá na takovém ministerstvu, v pozici ministra za vymezených pět měsíců udělat.
Hned na úvod chci vyjasnit, že ač někteří mí kolegové prohlásili, že by jim až tak nevadilo, kdyby se funkční období této vlády poněkud protáhlo, já s ničím takovým nepočítám. Věřím, že voliči rozhodnou jasně a nová vláda vznikne rychle po volbách. Nepočítám ani s případným dalším angažmá ve vládě, i kdyby snad pro to vznikla nějaká teoretická možnost.
Životní prostředí vyžaduje uvažování v dlouhodobých horizontech, obvykle mnoha let či desetiletí. S tím dost ostře kontrastuje „poločas života“ polistopadových ministrů. Z devíti jenom tři vydrželi celé volební období, tři naopak pobyli na ministerstvu půl roku nebo méně. Většina z nich si přivedla „své“ lidi do rozhodujících náměstkovských, někdy i ředitelských funkcí. To vše za absence státní definitivy či alespoň jasného kariérního řádu pro běžné zaměstnance, a mnohdy bez tradice kvalitní administrativy v tom dobrém slova smyslu. Důsledky jsou myslím jasné – každá změna vlády, potažmo ministra je vnímána na ministerstvech jako potenciální ohrožení. Lidé místo aby svou energii využili pro práci, začnou se starat o sebe. „Zakopávají“ se na pozicích, hledají si nové místo, bojí se nebo prostě vyčkávají a radši toho kromě rutiny moc nedělají, neboť jak známo, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Navíc se obvykle očekává organizační změna (je přece třeba rozbít staré struktury a vytvořit nové). Ano, v Čechách se věří, že nový šéf se pozná podle organizační změny. Aby bylo jasno, nemám nic proti rozumným personálním ani organizačním změnám ani proti právu každého ministra či top managera postavit si svůj vlastní tým. Bez změn odrážejících vývoj a přinášejících nový náboj i myšlenky začne každá větší organizace rychle stagnovat. Problémem však je, že i nejlepší lidi a nejskvělejší týmy potřebují určitý čas, aby začaly plně fungovat.
Proto jsem se po zralé úvaze rozhodl k takovýmto změnám nepřistoupit. A postupoval bych stejně, i kdyby neplatilo, že mnoho lidí na resortu znám a považuji za velmi kvalitní. Znamenalo by to totiž, že bych oněch pět měsíců dával dohromady tým, který by na konci mého působení jen očekával, že nový ministr přijde a začne všechno měnit znovu. A je už jedno, jestli by to bylo podle ministra zpět na původní či na nějaký zcela nový stav. Podotýkám navíc, že je velkou otázkou, kolik skutečně dobrých a kvalitních lidí je volných, k dispozici a ochotných na sebe vzít novou práci s velmi nejistým koncem na tak krátkou dobu.
Co se tedy dá stihnout za pět měsíců? Určitě dokončit předsednictví a udržet celkem impozantní styl a míru mezinárodního respektu v oblasti životního prostředí, kterou si realizační tým ministerstva vydobyl. Vím, že se to v Čechách moc nenosí, ale mně na dobrém obraze České republiky a jejím úspěchu v Evropě opravdu záleží. V domácí legislativě pak více-méně jenom dokončení alespoň nejdůležitějších probíhajících návrhů ve sněmovně (ochrana přírody, EIA, „baterková“ novela zákona o odpadech a některé další). Na nové není příležitost, stará sněmovna je neprojedná a nová bude čekat na návrhy nové vlády.
Zbývá tedy prostor možná pro několik důležitějších rozhodnutí na úrovni vlády a práce na předlohách pro naše následovníky. Když budou výstupy této práce kvalitní a věcně správné, mohou vytvořit další vládě náskok, umožnit rychlejší přijetí řešení. V mém resortu to platí namátkou v oblastech vztahu ochrany přírody a ostatních politik, v odpadech, klimatickém balíčku a adaptaci na klimatickou změnu, energetické politice atd. Úmyslně nemluvím o těch několika „velkých“ věcech (rozpočet, zakázky), které se rozebírají na jiném místě. No a když se podaří alespoň několik témat předat mému nástupci, jak se říká „v mašlích“, hotové a vyřešené, tím líp.
Pro někoho to může znít poněkud málo ambiciózně, ve skutečnosti to znamená mnoho tvrdé práce v nepříliš standardním prostředí, v politicko-nepolitické vládě, v období mezi dvěma volebními kampaněmi. Skoro určitě pak lze očekávat tvrdou kritiku nové vlády. Já budu spokojený, když se podaří energii aparátu, normálně spotřebovávanou na obranu před změnami a zákopovou válku využít pozitivněji a konstruktivněji.
Hned na úvod chci vyjasnit, že ač někteří mí kolegové prohlásili, že by jim až tak nevadilo, kdyby se funkční období této vlády poněkud protáhlo, já s ničím takovým nepočítám. Věřím, že voliči rozhodnou jasně a nová vláda vznikne rychle po volbách. Nepočítám ani s případným dalším angažmá ve vládě, i kdyby snad pro to vznikla nějaká teoretická možnost.
Životní prostředí vyžaduje uvažování v dlouhodobých horizontech, obvykle mnoha let či desetiletí. S tím dost ostře kontrastuje „poločas života“ polistopadových ministrů. Z devíti jenom tři vydrželi celé volební období, tři naopak pobyli na ministerstvu půl roku nebo méně. Většina z nich si přivedla „své“ lidi do rozhodujících náměstkovských, někdy i ředitelských funkcí. To vše za absence státní definitivy či alespoň jasného kariérního řádu pro běžné zaměstnance, a mnohdy bez tradice kvalitní administrativy v tom dobrém slova smyslu. Důsledky jsou myslím jasné – každá změna vlády, potažmo ministra je vnímána na ministerstvech jako potenciální ohrožení. Lidé místo aby svou energii využili pro práci, začnou se starat o sebe. „Zakopávají“ se na pozicích, hledají si nové místo, bojí se nebo prostě vyčkávají a radši toho kromě rutiny moc nedělají, neboť jak známo, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Navíc se obvykle očekává organizační změna (je přece třeba rozbít staré struktury a vytvořit nové). Ano, v Čechách se věří, že nový šéf se pozná podle organizační změny. Aby bylo jasno, nemám nic proti rozumným personálním ani organizačním změnám ani proti právu každého ministra či top managera postavit si svůj vlastní tým. Bez změn odrážejících vývoj a přinášejících nový náboj i myšlenky začne každá větší organizace rychle stagnovat. Problémem však je, že i nejlepší lidi a nejskvělejší týmy potřebují určitý čas, aby začaly plně fungovat.
Proto jsem se po zralé úvaze rozhodl k takovýmto změnám nepřistoupit. A postupoval bych stejně, i kdyby neplatilo, že mnoho lidí na resortu znám a považuji za velmi kvalitní. Znamenalo by to totiž, že bych oněch pět měsíců dával dohromady tým, který by na konci mého působení jen očekával, že nový ministr přijde a začne všechno měnit znovu. A je už jedno, jestli by to bylo podle ministra zpět na původní či na nějaký zcela nový stav. Podotýkám navíc, že je velkou otázkou, kolik skutečně dobrých a kvalitních lidí je volných, k dispozici a ochotných na sebe vzít novou práci s velmi nejistým koncem na tak krátkou dobu.
Co se tedy dá stihnout za pět měsíců? Určitě dokončit předsednictví a udržet celkem impozantní styl a míru mezinárodního respektu v oblasti životního prostředí, kterou si realizační tým ministerstva vydobyl. Vím, že se to v Čechách moc nenosí, ale mně na dobrém obraze České republiky a jejím úspěchu v Evropě opravdu záleží. V domácí legislativě pak více-méně jenom dokončení alespoň nejdůležitějších probíhajících návrhů ve sněmovně (ochrana přírody, EIA, „baterková“ novela zákona o odpadech a některé další). Na nové není příležitost, stará sněmovna je neprojedná a nová bude čekat na návrhy nové vlády.
Zbývá tedy prostor možná pro několik důležitějších rozhodnutí na úrovni vlády a práce na předlohách pro naše následovníky. Když budou výstupy této práce kvalitní a věcně správné, mohou vytvořit další vládě náskok, umožnit rychlejší přijetí řešení. V mém resortu to platí namátkou v oblastech vztahu ochrany přírody a ostatních politik, v odpadech, klimatickém balíčku a adaptaci na klimatickou změnu, energetické politice atd. Úmyslně nemluvím o těch několika „velkých“ věcech (rozpočet, zakázky), které se rozebírají na jiném místě. No a když se podaří alespoň několik témat předat mému nástupci, jak se říká „v mašlích“, hotové a vyřešené, tím líp.
Pro někoho to může znít poněkud málo ambiciózně, ve skutečnosti to znamená mnoho tvrdé práce v nepříliš standardním prostředí, v politicko-nepolitické vládě, v období mezi dvěma volebními kampaněmi. Skoro určitě pak lze očekávat tvrdou kritiku nové vlády. Já budu spokojený, když se podaří energii aparátu, normálně spotřebovávanou na obranu před změnami a zákopovou válku využít pozitivněji a konstruktivněji.