Senátor Tomáš Jirsa pravidelně obviňuje Ministerstvo životního prostředí ČR a Správu Národního parku Šumava z nezodpovědného experimentování. Rád bych proto, také opakovaně, zdůraznil, že přístup, který jsme zvolili, je podložen vědeckými poznatky a zkušenostmi z jiných národních parků Evropy.

Považovat například doporučení odborníků z nejrůznějších akademických pracovišť, kteří situaci na Šumavě dlouhodobě sledují, za „účelově vypracované vědecké objevy“, vyžaduje opravdu notnou dávku fantazie. Stejně, jako opomíjení skutečnosti, že klimatická změna je realitou a že jsou to právě smrkové porosty, které na ni reagují obzvlášť citlivě.

Kůrovec na Šumavu nepřišel z rozhodnutí ministerstva nebo správy parku. Protože je Šumava zalesněna převážně smrkem (z velké části v bývalých hospodářských lesích, ve vyšších polohách přirozeně), je lýkožrout smrkový zkrátka a dobře logickou součástí života zdejších ekosystémů. Na Šumavě proto nestojíme (a nikdy jsme nestáli) před volbou, zda zelený les, nebo uschlé stromy. Volíme mezi kácením a následně obtížně zalesnitelnými holinami, kde se nám za cenu obrovských nákladů možná podaří po nějakou dobu udržet stejnověký nestabilní les, a mezi procesem, na jehož konci bude druhově, ale především věkově rozrůzněný, a tudíž vůči nejrůznějším vlivům i odolnější, les. Obojí potrvá dlouho. Ale vytváření a následné zalesňování holin je způsob nejen dražší, ale i mnohem delší. Kromě toho opravdu těžko slučitelný se statutem národního parku.

Zkušenosti z podobných míst ukazují, že cesta, kterou zvolila správa parku – tedy dát přírodě v těch nejvíce exponovaných a nejvýše položených oblastech Šumavy prostor – umožní vznik obnovujícího se zdravého lesa pod uschlými stromy a využívajícího živiny z rozpadajících se kmenů svých předchůdců, který je pro další vývoj šumavské přírody rozhodně perspektivnější, než pusté holiny, vzniklé při kácení stromů kvůli kůrovci. O tom nejvýznamněji svědčí minulost – nejrozsáhlejší holiny na Šumavě vznikly v době nejrazantnějšího boje.

Na závěr mi nezbývá, než chytit Tomáše Jirsu za slovo. Opravdu si myslí, že „stromy, které se vyvíjejí pod náhle odumřelým mateřským lesem, budou mít řídké dřevo a hůř vyvinutý kořenový systém“? Pan senátor se asi moc nezamyslel nad tím, jaký kořenový systém a dřevo mají stromky, které se při obvyklém lesnickém hospodaření po tisících vysazují na kalamitních holinách, kde je ještě méně stínu, méně živin a zásadně změněné mikroklima. Všem, kdo si chtějí udělat obrázek o realitě, doporučuji podívat se na věc osobně. Obzvláště dobře je to vidět na místech, která dostala dost času – například hned za hraniční čárou. Takto vzniklý nový les je mnohem blíže cílovému stavu, než les opět jednověkých a uměle draze vysazených smrčků ze školek.

Ano, cesta k obnově šumavského pralesa je dlouhá. Pokud ale všude zvolíme kácení, nečeká nás zelená Šumava. Čekaly by nás obtížně zalesnitelné holiny, které tak důvěrně známez jiných českých hor.

Článek je reakcí na text senátora Tomáše Jirsy, který byl uveřejněn v Prachatickém deníku 8. srpna s titulkem: Největší lesní plochu ničí kůrovec. Moje reakce vyšla v dnešním vydání Prachatického deníku.