V roce 2020 mohou být naše skleníkové emise o pětinu nižší. I bez jádra
Čeští ministři mají od minulého týdne v ruce návrh Politiky ochrany klimatu z pera ministerstva životního prostředí. Několik čísel úvodem: Česko patří v produkci skleníkových plynů mezi rekordmany – v přepočtu na obyvatele a rok je to přes 14 tun. Pro srovnání, Čína vypouští v přepočtu dvaapůlkrát méně, Indie sedmkrát a Keňa třiadvacetkrát méně. Naše emise jsou o 35 % vyšší, než je průměr Evropské unie. A především – energetická náročnost tuzemské ekonomiky převyšuje vyspělé evropské státy dokonce téměř o půlku. Na vině je obstarožní energetika, postavená především na uhlí, orientace na těžký průmysl i velké energetické ztráty v budovách.
Podle návrhu Politiky ochrany klimatu by do roku 2020 měly tuzemské emise skleníkových plynů klesnout o pětinu ve srovnání s rokem 2005. Recept není až tak složitý. Například v oblasti energetiky existuje potenciál snížení o 13 milionů tun - 9 milionů tun ušetříme vyšším využitím obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny a tepla a 4 miliony výrobou elektřiny ze zemního plynu. V domácnostech a komerční sféře lze snížit emise o 6 milionů tun – zejména snižováním energetické náročnosti budov, použitím úspornějších spotřebičů a instalací efektivnějších svítidel. Čtyři miliony tun v může ušetřit i průmysl hospodárnějším nakládáním s teplem a elektrickou energií, například využitím pohonů s variabilní rychlostí či zavedením tepelného hospodářství. Návrh obsahuje i další možnosti, například v dopravě.
Na první pohled se zdá, že globální změny podnebí v České republice lidem maximálně komplikují cestu do práce. Prognózy jsou ale neúprosné – prudké výkyvy počasí, uragány a vichřice, povodně či vlny sucha a horka. A především masivní odumírání smrkových monokultur. Většina smrkových lesů na našem území je totiž uměle vysazená, smrčiny tak u nás leží v místech, kde by měly růst buky a duby. Nepůvodní smrkové monokultury jsou náchylné na škůdce i výkyvy počasí. Oteplení a změna srážek zvětší plochu českého území, kde smrk vůbec nedokáže růst. Hlavně ve středních polohách pahorkatin a vrchovin se proto očekává rozsáhlé odumírání stromů. Na místě proto nejsou ideologické debaty, ale reálné, efektivní a rychlé kroky.
Samozřejmě, že ochrana klimatu je úzce svázána s energetikou. Návrh státní energetické koncepce, s nímž minulý týden přišlo ministerstvo průmyslu a obchodu, ale nadále počítá s orientací tuzemské energetiky na uhlí, obnovitelné zdroje energie odsouvá do pozadí. Jsem však po zkušenostech z Evropy přesvědčen, že cesta z krize – nejen ekonomické, ale i klimatické, vede přes moderní energetiku, úspory energie a technologické inovace. Takovou ale koncepce, navrhovaná ministerstvem průmyslu, nenabízí. Věřím však, že se mi podaří kolegy ve vládě přesvědčit, že snižování emisí přinese nejen lepší životní prostředí, ale také konkurenceschopnější energetiku a nová pracovní místa. Česká vláda sice ještě – na rozdíl od té maledivské – nezasedá pod vodou, ale voda stoupá.
Podle návrhu Politiky ochrany klimatu by do roku 2020 měly tuzemské emise skleníkových plynů klesnout o pětinu ve srovnání s rokem 2005. Recept není až tak složitý. Například v oblasti energetiky existuje potenciál snížení o 13 milionů tun - 9 milionů tun ušetříme vyšším využitím obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny a tepla a 4 miliony výrobou elektřiny ze zemního plynu. V domácnostech a komerční sféře lze snížit emise o 6 milionů tun – zejména snižováním energetické náročnosti budov, použitím úspornějších spotřebičů a instalací efektivnějších svítidel. Čtyři miliony tun v může ušetřit i průmysl hospodárnějším nakládáním s teplem a elektrickou energií, například využitím pohonů s variabilní rychlostí či zavedením tepelného hospodářství. Návrh obsahuje i další možnosti, například v dopravě.
Na první pohled se zdá, že globální změny podnebí v České republice lidem maximálně komplikují cestu do práce. Prognózy jsou ale neúprosné – prudké výkyvy počasí, uragány a vichřice, povodně či vlny sucha a horka. A především masivní odumírání smrkových monokultur. Většina smrkových lesů na našem území je totiž uměle vysazená, smrčiny tak u nás leží v místech, kde by měly růst buky a duby. Nepůvodní smrkové monokultury jsou náchylné na škůdce i výkyvy počasí. Oteplení a změna srážek zvětší plochu českého území, kde smrk vůbec nedokáže růst. Hlavně ve středních polohách pahorkatin a vrchovin se proto očekává rozsáhlé odumírání stromů. Na místě proto nejsou ideologické debaty, ale reálné, efektivní a rychlé kroky.
Samozřejmě, že ochrana klimatu je úzce svázána s energetikou. Návrh státní energetické koncepce, s nímž minulý týden přišlo ministerstvo průmyslu a obchodu, ale nadále počítá s orientací tuzemské energetiky na uhlí, obnovitelné zdroje energie odsouvá do pozadí. Jsem však po zkušenostech z Evropy přesvědčen, že cesta z krize – nejen ekonomické, ale i klimatické, vede přes moderní energetiku, úspory energie a technologické inovace. Takovou ale koncepce, navrhovaná ministerstvem průmyslu, nenabízí. Věřím však, že se mi podaří kolegy ve vládě přesvědčit, že snižování emisí přinese nejen lepší životní prostředí, ale také konkurenceschopnější energetiku a nová pracovní místa. Česká vláda sice ještě – na rozdíl od té maledivské – nezasedá pod vodou, ale voda stoupá.