Občanská demokratická strana se o víkendu sešla v Ostravě, aby si na svém 27. kongresu zvolila staronového předsedu a další členy vedení. Tedy pardon, samozřejmě se v Ostravě nesešla celá ODS, nýbrž jen delegáti kongresu. Ačkoliv kdyby si občanští demokraté pronajali o jeden menší sál navíc, mohli se do Ostravy sjet všichni i s voliči, ale to je jen takové „kdyby“. Pojďme už k té nervy drásající zápletce, kterou kongres ODS přinesl.

Jak už jsem předeslala, delegáti kongresu se sešli, aby zvolili vedení strany pro další dva roky. To byl jeden ze dvou bodů scénáře kongresu. Druhým bodem pak nebyly - jak byste možná naivně od strany připravené znovu se ujmout vlády očekávali – program a vize ODS pro Českou republiku, ale pouze a jen kritika vlády Bohuslava Sobotky. Samozřejmě, ODS je opoziční stranou a tak se dá očekávat, že se vůči vládě bude vymezovat. Ale na kongresu strany, která na něm ohlásí, že je připravena převzít za Českou republiku odpovědnost, by člověk možná čekal, že veřejnosti sdělí, jak si tuto odpovědnost představují. Toho jsme se ale nedočkali.

Místo toho jsme z úst staronového předsedy Petra Fialy vyslechli fantaskní příběh o tom, jak jde večer za kamarády na pivo. Na této vybájené příhodě nám pan předseda chtěl vykreslit, jak prý bude příští rok vypadat “socialistické peklo“, do které naši zemi uvrhne současná vláda. Co pekelného tedy Petra Fialu čeká? Prý nebude moci bez povolení úřadů pokácet starý strom na své zahradě a v bytě bude mít proti své vůli kontrolory, kteří mu budou kontrolovat, čím topí v kamnech. Na pivo bude muset jít do vedlejší vesnice, protože místní hospodský musel zavřít, jelikož nezvládal plnit všechna nařízení a předpisy, a cestou na sobě bude muset mít reflexní prvky…

Je skutečně pekelné, až ďábelské, že se vláda snaží vyřešit problém se zamořeným ovzduším, že chce, aby do restaurací nebo hospod mohli přijít i lidé, kteří si nechtějí zničit zdraví vdechováním cigaretového kouře, nebo že chce snížit počet sražených chodců na neosvětlených silnicích mezi vesnicemi. Opravdu, zdá se, že nás čeká nefalšovaná totalita.

V podobném duchu, tedy „my nevíme, co chceme dělat, ale víme, že vy to děláte špatně“, se nesl také zbytek projevu Petra Fialy, a vlastně i většina dalších projevů. Vysvětluji si to tím, že pánové a dámy z ODS se nyní tak urputně soustředí na obstrukce ve sněmovně, že je těžké se přehodit na alespoň trochu konstruktivní notu. A tak i na stranickém kongresu upřednostnili kvantitu nad kvalitou a účelovou kritiku nad konstrukcí.

Ostatně pozdravit delegáty kongresu přijel také jejich aktuální „bratr v obstrukci“ Miroslav Kalousek. Účast Pavla Bělobrádka, jehož KDU-ČSL je naším koaličním partnerem ve vládě, bych nerada komentovala.

Petr Fiala získal podporu 93 procent delegátů, a tak za jediné drama můžeme označit volbu prvního místopředsedy, jelikož se jím nestal Jan Zahradil. První místopředsedkyní ODS byla zvolena má bývalá kolegyně z pražského zastupitelstva Alexandra Udženija. Na jedné straně musím jako žena ocenit, že také ODS si do svého vedení zvolila dámu, navíc ne jedinou. Na straně druhé mě děsí, že pomyslnou dvojkou v ODS je politička, která pár hodin po svém zvolení prohlásí v České televizi, že „Pavel Bém byl vizionář, který pro Prahu udělal mnoho dobrého, a to ukáže čas“. Ano, aktuální exekuce na Prahu kvůli Opencard tuto věštbu krásně naplňuje. Děsím se toho, co teprve tedy ještě ukáže čas.

Co na takové prohlášení první místopředsedkyně ODS říci? Pokud bych měla použít jazyka, který na závěr svého příspěvku na kongresu použil Jaroslav Kubera, pak snad jedině: Seriously!? To skutečně říká Alexandra Udženija jako představitelka strany, která se nás snaží přesvědčit, že se obrodila, očistila a vlastně nemá nic společného s tou původní stranou, v jejímž vedení před několika lety byl jakýsi Pavel Bém, který pražský magistrát spoluřídil s lobbisty a kmotry?

Kongres ODS z mého pohledu mohl zachránit snad jen zmíněný Jaroslav Kubera, svérázný to politik z Teplic, kterému jsem v minulosti nemohla upřít vytříbený smysl pro humor a rétorické schopnosti. Bohužel, jak se ukázalo, vytříbený smysl pro humor se u pana Kubery změnil v humor pokleslý, místy zbytečně vulgární. Především ale v humor hloupě osobní. Na jedné straně Jaroslav Kubera správně prohlásí, že nemá rád, když se z rozdílnosti názorů dělá osobní věc, v další větě ale přispěje k plodné diskuzi kongresu „brilantně vtipným“ zkomolením jména mé kolegyně Marksové-Tominové na Marksovou Engelsovou.

Ze všech těchto důvodů, podtržených tímto hloupým pokusem o vtip, mohu na závěrečné zvolání pana Kubery „ODS is going up!“ opět říci jediné: Seriously?!