Měla jsem včera dopoledne tu čest, že jsem mohla pronést pár úvodních slov na semináři pořádaném Výborem pro zdravotnictví ve spolupráci s pacientskou organizací „Klub nemocných cystickou fibrózou“ a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Téma semináře je asi z názvu zmíněné pacientské organizace zřejmé: Cystická fibróza. Nevyléčitelná dědičná nemoc, která postihuje prakticky všechny orgány člověka a která patří mezi tzv. vzácná onemocnění. V České republice je podle údajů z webových stránek věnujících se cystické fibróze aktuálně v registru cystické fibrózy 601 žijících pacientů, z nichž je 272 starších 18 let. Mnoho případů dříve nebo později dojde do stádia, kdy je nezbytná transplantace plic. Padesát procent nemocných se nedožije více jak 37 let.

Když jsem si před včerejším seminářem ve sněmovně hledala nejnovější informace k této kruté chorobě, začetla jsem se na výše zmíněném portálu do příběhů lidí, kteří s cystickou fibrózou bojují prakticky den co den, většinou od narození. Do příběhů maminek a tatínků, kteří se o takto nemocné děti starají, bojují s nepřízní osudu, který nenabízí přehnaně optimistické vyhlídky. Perou se statečně, tváří v tvář nemoci, která jim byla nadělena do vínku, aniž by to jakkoliv zapříčinili.
Ty příběhy byly smutné a dojemné, z řádků na obrazovce jako by byla cítit bolest, o které vypovídaly. Byly ale také inspirativní a povzbuzující v tom smyslu, že jsou tu lidé, kteří se potýkají s velmi těžkým osudem, ale přesto nic nevzdávají, bojují a ještě jsou si schopni užívat života, i když je určitě do jisté míry velmi vzdálený tomu, který mohou vést zdraví lidé.
Celé se mi to najednou dalo do kontrastu s tím, co slýchám a zažívám v souvislosti s protikuřáckým zákonem, který jako ministerstvo zdravotnictví prosazujeme. Jde o zákon, který má dva základní cíle. Jednak ochránit veřejnost před škodlivými látkami z cigaretového kouře, který nyní musí vdechovat například při návštěvě restaurace. Druhým, spíše dlouhodobým cílem je naučit Čechy, že normální není kouřit, ale naopak nekouřit a neničit si tak zdraví. V tomto směru jsme daleko za civilizovaným světem a zejména statistiky u mladistvých, kdy 16 procent patnáctiletých kouří, jsou děsivé.

Jak jistě víte, tento návrh zákona rozpoutal velké emoce, ať už jde o jeho podporu, ale také odpor proti němu. Dnes a denně slýchávám argumenty, proč by se kouření v restauracích zakazovat nemělo. Omezujeme prý lidem svobodu, vnucujeme jim něco proti jejich vůli. A pak je tu jeden z „vrcholných“ argumentů proti tomuto zákonu: Každý máme právo si zničit zdraví, jak uznáme za vhodné, platíme si přece zdravotní pojištění.

Nesmyslnost a neodpovědnost takového tvrzení mě zaráží už delší dobu, ale včera mě při semináři k cystické fibróze naplno došlo, jak hloupé je něco takového vůbec prohlásit. Včera jsem viděla některé z pacientů nemocných cystickou fibrózou, kteří si svou nemoc nevybrali ani nezpůsobili užíváním škodlivých látek. Většinou se s ní prostě narodili. Naproti tomu jsou lidé, kteří si za žádnou cenu nechtějí nechat vzít právo kouřit v restauracích a hospodách, kam může navíc přijít kdokoliv včetně nekuřáků, kteří si svoje zdraví ničit nechtějí. A tito lidé jsou schopní toto svoje právo na cigaretu v hospodě hájit tím, že si mohou zdraví ničit, jak chtějí, protože odvádějí nějakou částku do systému zdravotního pojištění.

Život je většinou o prioritách. To, jak si je sami v sobě srovnáme, pak rozhoduje o tom, jak spokojený nebo nespokojený život povedeme. Když se pak zdravý člověk setká s lidmi, kteří bohužel tolik štěstí v životě neměli a mají vážné zdravotní problémy, často ho to nutí se nad svými vlastními prioritami zamyslet. A jsem přesvědčená, že zapálit si v restauraci cigaretu (nebo si jí vůbec zapálit), by mezi žádné naše priority patřit nemělo.