Když jsem po třech dnech od zahájení mimořádného sjezdu České lékařské komory ve zprávách uslyšel první pozitivní zprávu o našem zdravotnictví, zaplesal jsem. Mohla by to být ona první vlaštovka po všem nářku a ultimativních požadavcích sympatizantů prezidenta ČLK Milana Kubka.

Když jsem po třech dnech od zahájení mimořádného sjezdu České lékařské komory ve zprávách uslyšel první pozitivní zprávu o našem zdravotnictví, zaplesal jsem. Mohla by to být ona první vlaštovka po všem nářku a ultimativních požadavcích sympatizantů prezidenta ČLK Milana Kubka. Tou vlaštovkou byl fakt, že ministerstvo začalo zkoumat, jak rozšířit pravomoci praktických lékařů při předepisování léků. Jen houšť!

Zpráva přišla po výčtů nenaplněných požadavků na adresu státu a ministerstva, které (pokud si mohu dovolit lehké zestručnění) obsahují zhruba toto: zvýšit tok peněz do systému, zvýšit příjmy zdravotníků a snížit jejich pracovní zátěž, reformovat vzdělávání lékařů i sester, sjednotit u všech pojišťoven platby za identické zdravotní výkony, zavést komerční připojištění, zvýšit pravomoci ČLK atd. atd.

Uvedené návrhy by bylo možno diskutovat a přít se o to, zda to jsou ty nejlepší a nejpraktičtější kroky k dosažení očekávaných cílů. Ale budiž. Na tom celém mi vadí jiný moment. Komora natahuje ruku a kritizuje stát i ministerstvo, ale sama nenabízí téměř nic. Naprosto postrádám jakoukoli její vlastní iniciativu podílet se na zlepšení stavu za současných podmínek. Aby nedošlo k nějaké mýlce, jsem zastáncem toho, aby šlo do zdravotnictví více peněz, jen by to mělo jít ruku v ruce s racionalizací výdajů. Například počet lékařů, který v ČR převyšuje průměr zemí OECD, jasně ukazuje, že máme značné rezervy v organizaci jejich práce, v samotném systému, tedy určitě ne v tom, aby více pracovali.

Komora v posledních dvaceti letech zvolila jako prioritní politiku nátlaku na peníze a postupně zcela rezignovala na vnitřní očistu a kultivaci pověsti a kvality lékařského stavu. Naši lékaři jsou ve valné většině skvělí, ochotní pracovat do úmoru pro blaho pacienta a stále naplnění vnitřním pocitem poslání. Pokud toho bude zneužívat nejen stát, jak se často říká, ale i Česká lékařská komora, více peněz se nedočkáme nikdy. Zdravotnictví jen přichází o podporu veřejnosti a finance, které systém zoufale pro rozvoj medicíny potřebuje, se tak získávají stále obtížněji.

Aby zdravotnictví fungovalo, potřebuje nejen kvalitní a dobře zaplacené lékaře, ale i jejich aktivní zapojení do racionalizace celého systému. Jeden příklad za všechny, kde bych očekával (už z podstaty její existence) zapojení ČLK: organizace pohybu pacienta mezi jednotlivými poskytovateli. Data totiž velmi přesně odkrývají, kde jsou největší rezervy našeho systému a je v zájmu jeho přímých účastníků se na odstranění těchto disproporcí podílet. Jsou to momenty, které brzdí další rozvoj i odebírají peníze z kapitol, kde chybí:

• nadbytek akutních lůžek
• nedostatek zdravotně sociálních lůžek
• slabá role primární péče
• státem potlačované kompetence praktických lékařů,
• přebytek a velmi nerovnoměrná distribuce ambulantních specialistů
• nadbytečný počet kontaktů pacienta s lékařem
• nadprůměrný počet lékařů na 1000 obyvatel ve srovnání se západní Evropou (viz Health at a Glance 2015, OECD).

To vše měnit znamená potřebu jisté flexibility lékařů, pro které jsou státem vynucované změny nepříjemné a bez jejich aktivní podpory a podpory ČLK nemožné, pokud si nepřejeme diktaturu pod vládou pevné ruky.

Jeden případ z praxe, který jsem zaznamenal ani ne jako stížnost, ale spíš postesk pacienta: Pacient odchází po orientační poradě se svým praktickým lékařem přímo ke specialistovi oboru A s akutně vzniklým problémem, neohrožujícím život. Specialista léčí pacienta a objednává ho ke konziliáři oboru B, který pacient evidentně potřebuje. Po 5 týdnech prodlevy specialista B pacienta orientačně vyšetří a konstatuje, že stav nedovoluje jasné posouzení, je nutná další konzervativní léčba a nové posouzení za 4 týdny. Pacientovi to sdělí dost neurvale, což pacienta rozčílí a ten vyhledá jiného specialistu oboru B, který věc okamžitě správně diagnostikuje, ordinuje invazivní zákrok u kolegy téhož oboru a intervence je úspěšně provedena za další tři dny. Zároveň však lékař pacientovi sděluje, že přišel na zákrok pozdě, takže rekonvalescence bude neméně o měsíc prodloužena. Dále se již situace vyvíjí pro pacienta standardně, je rád, že konec jeho problémů se začíná blížit a všichni aktéři dostávají řádně své úhrady, byť finančně podhodnocené, od zdravotní pojišťovny.

Jako bývalý ředitel nemocnice jsem byl všemožnými stížnostmi vytěžován poměrně dost. Přestože jich zhruba polovina byla neodůvodněná, zůstávala druhá půlka v kategorii výše uvedeného příběhu. Ani pacienti, ani úspěšně zasahující lékaři přitom nechtěli, aby byla o problému informována zdravotní pojišťovna nebo jejich méně úspěšní lékařští kolegové. Příkladů, které neefektivity v systému dokladují, je mnoho a jakožto systémovou anomálii ve „firemní kultuře“ je obtížné je odstraňovat. Vyžaduje to dlouhé systematické úsilí zvyšovat odbornou i lidskou kvalitu lékařů a podporu odborných i profesních organizací i samotného ministerstva zdravotnictví. Jak se učí v managementu kvality „prvotním ořezáváním suchých větví“, tj. eliminací nejkřiklavějších jevů, se musí šetřit a trpělivě přicházet s pozitivní motivací lidi i celý systém kultivovat a přinášet slušnou a otevřenou diskuzi o problémech.

Tento text jsem zahájil pochvalou ministerstva zdravotnictví, že konečně začalo zase činit kroky k posílení pozice praktických lékařů, kteří mají být páteří efektivního zdravotnictví. Byl bych za to rád. Jestli je to ale opravdu první vlaštovka, anebo jestli se vše opět zvrtne zpět do finančních bitev a vzájemného osočování, ukáže pouze čas.