Dočetl jsem se nedávno o sobě, že mi při slově reforma vyskakuje kopřivka. Musím říct, že autor tvrzení nebyl daleko od pravdy, a co se týká zdravotnictví, platí to dvojnásob. Nevěřím, že radikální řez do systému tak křehkého, může vést k něčemu jinému než chaosu. Na druhou stranu je toho mnoho co zlepšovat, ale krok po kroku, nikoli překotnými skoky.


Základní premisou, která musí být dodržena, je fakt, že každý má mít nárok na standardní péči hrazenou ze zdravotního pojištění. I při zachování tohoto nepřekročitelného minima je možné naše zdravotnictví ozdravit. Zde je můj recept:

Pacient

Jak bylo řečeno, základní péče bude zachována pro každého. Nad to ale musíme najít politickou odvahu k zavedení nadstandardu, které si dobrovolně bude možno připlatit. Nehovořím zde pouze o poplatku za jednotlivý výkon, jak už zde nakonec v nemnoha případech bylo, ale stejně tak i sjednání dobrovolného připojištění. To udělá službu svému plátci a zároveň přispěje do solidárního systému, resp. zajistí další zdroj financování, které se s nedostatkem potýká neustále. Pravidelnému dohadování mezi resorty zdravotnictví a financí o výši plateb za státní pojištěnce – tedy hlavní zdroj příjmu pojištění, by asi přítrž neučinilo, zdravotnictví samotnému by ale jistě pomohlo.

Pacienti by určitě pozitivně pocítili i více kompetencí na straně praktických lékařů, kteří by je spolu se zdravotními pojišťovnami mohli lépe provést celou péčí – bez zbytečných průtahů a duplicitních vyšetření, která (jak jistě nemusím zdůrazňovat) opět zbytečně zatěžují rozpočty pojišťoven.

Pro bono pacientům se prolíná vlastně všemi dalšími kapitolami, které tu nabízím. Prosperující zdravotnictví má ve finále jediný cíl: poskytnout lidem nejlepší dostupnou péči hrazenou z jejich zdravotního pojištění.

Zdravotní pojišťovny

Důležitým z pilířů zdravotnictví jsou zdravotní pojišťovny. Názor, že by nám stačila jedna, není v politických kruzích až tak ojedinělý. Osobně si ale myslím, že by to bylo ke škodě všech. Pluralita a zdravá konkurence mezi subjekty by naopak měla vést k úsporám a možnosti pacienta vybrat si svoji pojišťovnu. Pojišťovny by na druhou stranu měly mít pravomoc lépe řídit péči dle vlastní struktury pojištěnců (při zachování kvality a rovnoměrné dostupnosti služeb).

U chronických pacientů by například mohly dobře fungovat bonusy za dodržování stanoveného postupu léčby – ku prospěchu nemocného i výdajů za jeho péči. Obecně by měl mít pacient větší odpovědnost za své zdraví, pojišťovny by jej mohly sankcionovat za opakované zneužívání péče nebo porušení povinností v průběhu léčebného procesu. A také bonifikovat za dodržování doporučených postupů.

Nemocnice

Změnu by si naopak zasloužily ministerstvem zdravotnictví přímo řízené nemocnice. Není v silách jednoho rezortu věnovat jim dostatečnou pozornost a dohled. Je tedy třeba přistoupit k jejich postupnému odstátnění (pozor, nikoli privatizaci!) a převést zodpovědnost za úroveň péče, celkové hospodaření i personální politiku na ně samotné.

Lékaři

Nesmíme zapomenout na lékaře. Těm by měla být garantována mzda na úrovni trojnásobku průměrné mzdy. Výrazně lépe ohodnocena by měla být práce zdravotních sester v nepřetržitých provozech. A zapomínat se nesmí, obzvlášť v době ekonomické konjunktury, i na další nelékařský a podpůrný personál. Nízké platy způsobují nízké stavy těchto lidí, často tak jejich práci suplují vysoce kvalifikovaní zdravotníci ke škodě všech zúčastněných.

Spoluúčast pacientů

Spoluúčast českých pacientů na péči patří dlouhodobě k nejnižším v Evropě. Více financí do systému by tedy mohlo přinést i komerční připojištění například na nezdravotnické, tzv. hotelové služby (veškeré služby, spojené s pobytem pacienta v rámci hospitalizace mimo přímou léčbu – náklady na lůžko, stravu atd.) nebo již zmíněné na nadstandardní zdravotnické materiály či výkony. Taková přilepšení si dnes pacient může dopřát za určité „všimné“ - pokud bychom ale připlacení za nadstandardní služby zlegalizovali, rozhodně by to takovou šedou ekonomiku omezilo.

A ke spoluúčasti pacienta mám ještě jednu doušku. Někomu možná bude připadat úsměvná, ale jako lékař si ji odpustit nemohu. Každý může přispět zodpovědným přístupem ke svému životnímu stylu. Střídmě jíst, střídmě pít a s radostí se hýbat. My Češi vévodíme v tomto směru mnoha žebříčkům, bohužel z té opačné strany než by lékařům dělalo radost. Je na čase se nad tím seriózně zamyslet.

Financování

Peníze musí přicházet nemocnicím či lékařem za pacientem, není možné dělat rozdíly v úhradě za stejný výkon v jednotlivých nemocnicích – v jedné platit za triviální operaci slepého střeva desetinásobek toho, co o 50 km dál vyinkasují v menším zařízení. Taková rovnost by pak měla platit nejen u výkonů, ale i zdravotnických prostředků a léků. Celý systém by měl pamatovat i na nedostatkové či méně atraktivní obory, pro něž zavede motivační bonusy. Systém umí (a měl by) motivovat například operační zákroky v rámci jednodenní chirurgie. Neboli odstraňovat zbytečné hospitalizace, které často nevyhovují pacientům a jsou zbytečnou zátěží pro nemocnice.

Domácí péče

Historicky velký dluh na pomezí zdravotnických a sociálních služeb máme v poskytování péče u nemohoucích osob. Tam je třeba úpravy v domácí i lůžkové péči s ohledem na potřeby pacientů, nikoliv na potřeby dotčených resortů. Zahrnuje to i komunitní péči o seniory, péči o duševně nemocné a rovněž péči o umírající. Tímto směrem je třeba napnout pozornost, a to včetně finanční podpory.


Tolik k mé vizi moderního zdravotnictví tak, jak by mohlo fungovat, jak by mohlo sloužit nám všem. Není to revoluce, je to program TOP09, který staví na stabilních základech a nabízí recept na zlepšení konkrétních nedostatků v systému. Byl to Tomáš Cikrt, který popsal můj vztah ke slově Reforma, jež jsem si půjčil v úvodu textu. V jeho závěru si dovolím ještě jednou odcitovat z jeho hodnocení našeho zdravotnického programu: „Jeho hlavní předností je, že politické sliby v něm obsažené, jsou navzájem provázené, konkrétní a přitom splnitelné během čtyř let řádného volebního období.“