Způsob privatizace „pomohl“ rozdělit jednotu sametu

18. 11. 2014 | 09:05
Přečteno 4003 krát
Když si připomínám události 17. Listopadu 1989, přemýšlím, kdy a proč se začala vytrácet ta úžasná atmosféra vzájemnosti, jednoty… Mladým lidem, kteří měli to štěstí, že se narodili již do politicky svobodné země, je dnes obtížné přiblížit, jaká euforie tehdy zemi naplnila… Zážitek to byl asi násobně silnější než např. koncert skupiny OneRepublic.

Jedna vize, jedna svobodná republika, společná naděje na lepší život. Když 2 lidé spojí své životy, říká se, že štěstí se násobí dvěma a trampoty se dvěma dělí. Když se v roce 1989 spojily proti totalitě 2 národy a rezignoval prezident Husák, dalo to lidem více elánu, než kdyby dnes 2 (ex)prezidenti Klaus a Zeman ohlásili, že se stahují z veřejného života…

Privatizace bez odpovědnosti

Sobotní diskuse obou pánů na Žofíně mi pomohla si uvědomit, jak velký vliv měl na rozdrobení listopadové jednoty zvolený způsob privatizace. Možná se spor „starých zbrojnošů“ o kupónovou privatizaci může jevit jako něco dnes již nepodstatného, ale domnívám se, že pochopení vad tehdejšího systému může pomoci i v současnosti.

Úvodem si dovolím připomenout, že kupónová privatizace se týkala 42 procent dříve státního majetku (nikoliv jen 20-ti %, jak v sobotu bagatelizoval pan profesor). Na straně jedné to bylo málo na to, aby se dalo hovořit o odstátnění, neboť si stát ponechal (z větší části) kontrolu nad bankami, které úvěrovou politikou ovlivňovaly celou ekonomiku.

Na straně druhé to bylo dost na to, aby se podlomila víra lidí, že soukromé vlastnictví je automatickou zárukou prosperity. V rámci kampaní jako „drobní akcionáři plačte“ se k ovládání řady „privatizovaných“ podniků dostali (jednoduše a levně) lidé, pro které bylo ekonomicky výhodnější firmu vytunelovat, než se o ni starat s péčí řádného hospodáře.

Tím se dostávám k prvnímu systémovému nedostatku „privatizace“. Rozdrobení vlastnictví nevedlo k odpovědnosti. Když má ve firmě 30% podíl její management a zaměstnanci, 30% obec, kde firma sídlí, 30% přímý investor a 10% investoři z kapitálového trhu, akcionářská struktura podporuje to, aby většina táhla za jeden provaz, aby se usilovalo o prosperitu.

Když měl ale v nějaké „privatizované“ společnosti 30% stát (zavírající nad nekalostmi oči), 30% investiční fondy, jejichž manažery nikdo zpočátku účinně nekontroloval a 40% bylo „rozhozeno“ mezi (deseti)tisíce akcionářů, nahrávalo to různým šmejdům, kteří v bavoráku přijeli do banky, dostali úvěr, akcie skoupili, firmu vybrakovali a úvěr nesplatili.

Privatizace naruby

Druhým systémovým nedostatkem „privatizace“ bylo nekoncepční ovládání bank a dalších strategických podniků ze strany státu. Tedy pokud za koncepci nepovažujeme toleranci nedostatečně krytého úvěrování různých kamarádů politiků a bankéřů nebo odklánění peněz z těchto firem na financování politických stran.

Náklady na úhradu nesplacených bankovních úvěrů dosáhly nakonec téměř 550 miliard korun. Každý občan České republiky tedy zaplatil na daních v průměru 55 tisíc korun na to, aby se tzv. zestátnily ztráty „soukromého sektoru“. Pro srovnání doplňuji, že v kupónové privatizaci připadl na jednu osobu majetek okolo 36 tisíc korun. Stát tedy při tzv. privatizaci naruby lidem více vzal, než předtím při tzv. „kupónovce“ dal.

http://euro.e15.cz/kdo-zadluzil-zemi-nejvic-820817

Exprezident Klaus i prezident Zeman mají zajisté pravdu v tom, že bankovní sektor v ČR dnes patří k nejstabilnějším v rámci EU. Ano, Česká republika nemusela dávat při finanční krizi, která propukla v roce 2008, žádné injekce „našim“ bankám.

Ale proč? Bylo to díky vysoce konzervativní investiční politice bank? Nebo díky velkým úrokovým maržím či drahým bankovním službám, a to na úkor spotřebitelů finančních produktů? Nebo díky finančním injekcím České konsolidační agentury, která v minulosti dostávala ze státního rozpočtu (rozuměj z peněz daňových poplatníků) tučné dotace?

Privatizace bez přívlastku „transparentní“

Nechci čtenáře zatěžovat čísly, ale v souvislosti s privatizací mě zaujala informace, že bylo 237 miliard korun privatizováno tzv. standardními metodami, za které byly mj. jiné považovány i prodeje předem určenému zájemci.

Tím se dostávám ke třetímu systémovému nedostatku privatizace. Předem nejasná pravidla přímých prodejů, ale předem určení vítězové. Třeba majitelé České pojišťovny. To, co se v roce 1996 odehrálo v souvislosti s privatizací tehdy monopolní firmy na poli povinného ručení, by se rozhodně nemělo za standardní metodu považovat. Za „standard“ by pochopitelně neměl být považován ani prodej podílu státu v Investiční a Poštovní bance (IPB) v Ostravsko-karvinských dolech nebo v řadě dalších společností.

Zpětná vazba mohla chyby korigovat

Skutečnost, že způsob privatizace dodnes rozděluje naše (ex)prezidenty i část veřejnosti, může vést k zamyšlení, jak předcházet vykopávání hlubokých názorových příkopů, které konkrétně v této otázce např. existovaly již před 20-ti lety. Panu premiéru Klausovi tehdy oponovali např. pánové Zelený, Komárek, Švejnar…

Klausova vláda nicméně jakékoliv jiné názorové proudy válcovala a vůbec se nedalo hovořit o tom, že by naslouchala alternativním radám. A chyběla sebereflexe. Každý může chybu udělat, ale v politice by měli být lidé, kteří ji umí uznat a své jednání korigovat. Výrok „o privatizaci se budu přít do smrti“ svědčí možná o sveřeposti, nikoliv však o moudrosti.

Již v roce 1995, když byla zahájena tzv. třetí vlna (divoké) privatizace, měl vládě začít blikat alarm. Zpětná vazba, která mohla ještě řadu chyb napravit. Osobně jsem v roce 1996 představil model, jak ještě účelně naložit s majetkem přes 200 miliard korun v držení státu. (dostupný na http://libormichalek.cz/lang_cs/aktualita/87.html) Realizovaly se ale jiné scénáře- se ztrátami 170 miliard korun jen u IPB.

Privatizace funkcí státu

Před pár lety jsme mohli vidět snahy o privatizaci důchodového systému, druhý pilíř prošel Parlamentem na základě podobného „politického“ převálcování jako privatizace kupónová. Současná vláda naopak rozhodla, že se bude druhý důchodový pilíř rušit. Existuje vůbec cesta, jak dosáhnout širší celospolečenské shody na řešení zásadních otázek?

Zatím se zdá, že společnost se aktivizuje lépe, když se má postavit proti něčemu negativnímu. Většina místních referend se např. vypisuje jako obrana proti snahám postavit něco předraženého, něco, co může poškodit životní prostředí apod. Daleko obtížnější je získat podporu pro něco pozitivního, zvláště když je více variant, z nichž si lze vybrat.

Obecné referendum doufám bude moci zabránit nekoncepční privatizaci České pošty nebo Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), ale asi nelze předpokládat, že by se skrze referendum rozhodovalo např. o tom, kolik má být z rozpočtu VZP věnováno ročně na protonovou léčbu a kolik např. na klasickou léčbu rakoviny.

A má mít vůbec „řadový občan“ právo ovlivnit třeba to, zda si ředitel zdravotní pojišťovny bude moci koupit (z inkasovaného zdravotního pojištění) Audi A8 za 3 mil. Kč nebo zda mají být tyto peníze spíš rezervovány na záchranu života několika osob?

Jak přidat ke svobodě odpovědnost a jednotu?

V listopadu 1989 padla viditelná berlínská zeď. Možná ale v myslích některých z nás přetrvaly nebo dokonce na základě zkušeností s politikou vyrostly bariéry nové, neviditelné. Majk Spirit to nazývá „domček z limitou, vytváraný psychikou, negativitou, …“. Tak třeba je čas zbourat ty představy, že občané nemohou ve volbách nic moc změnit, že politici zase zneužijí své pravomoci.

Občané mohou chtít, aby politici nesli více odpovědnosti. Občané mohou chtít, aby se změnila Ústava a vypustila se např. věta, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný. Nebude-li se prezident chovat slušně, nebude-li rozhodovat moudře a kompetentně, nebude-li mít snahu národ sjednocovat, měl by být odvolatelný.

A jak ke sjednocení přispět? Někdy může pomoci přímá demokracie, někdy se ale může stát nástrojem rozdělení nebo výsledek referenda nemusí vést k nalezení preferovaného řešení. Asi nejlepší dosud známá metoda je participativní rozhodování, kdy na základě předem jasných pravidel demokraticky vybraná rada (např. dozorčí rada ve VZP) rozhoduje např. o rozpočtu nikoliv většinou přítomných hlasů, ale váhou každého hlasu.

Ani tento způsob rozhodování ale nemusí být vždy zárukou, že bude dosažen kompromis společností široce přijímaný. Když by např. v 5-ti členné dozorčí radě nějakého státního podniku byly 3 členové pro plat ředitele 10 miliónů korun ročně a 2 pro plat 2,5 miliónů korun, asi by většina zaměstnanců řediteli negratulovala k platu 7 miliónů korun.

Takže to, co je vhodné požadovat u prezidenta (k výše uvedenému výčtu bych doplnil ještě to, aby dával přednost veřejnému zájmu před zájmy jinými) by bylo vhodné požadovat i u dalších představitelů veřejné moci. A samozřejmě i zde je nutné mít pojistku v podobě odvolatelnosti z funkce. A aby někdy nedošlo k odvolání člověka poctivého, je pochopitelně potřeba i více odpovědnosti v celé společnosti.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy