Pan prezident je hluboce přesvědčen, že uprchlická krize je organizovaná invaze. Zdá se, že pan prezident poněkud přestřelil nebo disponuje informacemi, které nejsou dostupné ústavním činitelům. Podle britských médií si dovolil vyslovit extrémní resp. kontroverzní výrok.

Budiž. Předpokládejme, že mezi tisícovkou uprchlíků je třeba jen 10 teroristů. Zajímavé přirovnání v této souvislosti vyslovil pan Benjamin Kuras (viz odkaz):

http://video.aktualne.cz/dvtv/kuras-terorismus-nam-ma-nahnat-strach-kulturni-dzihad-nas-uk/r~7939c4268e1011e58dc0002590604f2e/

Přinese-li Vám někdo velký tác, kde bude 100 vánočních cukroví a sdělí Vám, že jedno z nich je otrávené, zobnete si? Já teda po svátcích určitě ne. :-)

Solidarita ano, naivita ne

Vítám rozhodnutí vlády přijmout do naší země 153 iráckých křesťanů, kteří byli individuálně prověřování z hlediska bezpečnosti. Souhlasím i s biblickou zásadou, kterou pan prezident připomněl, že se má pomáhat především vdovám a sirotkům. Pokud nějaká denominace, nezisková organizace nebo rodina přijme odpovědnost za inkluzi konkrétní rodiny migrantů v tom smyslu, že se zaváže této rodině pomáhat a případně informovat příslušné orgány, ukáže-li se pomoc jako neefektivní nebo hodnotová orientace jako neslučitelná s naším právním řádem, potom se asi dá konstatovat, že se podařilo rizika maximálně omezit.

Bylo by extrémní nepřijmout do naší země žádného cizince z obavy, že může být radikální. Stejně extrémní je ovšem názor, že máme vítat s otevřenou náručí úplně každého. I kdyby se pan prezident opět mýlil v politice a v tuto chvíli by nešlo o organizovanou invazi, můžeme vyloučit, že se radikálové nepokusí uprchlické krize využít?

Využití nemusí být nutně v podobě, že se mezi tisícovku uprchlíků přimíchá 10 teroristů. Radikalizace může být plíživější. Nejdříve může přijít frustrace z nenaplnění (nerealistických) očekávání a pak teprve „aktivace“ vize, že islám bude vládnout.

Obezřetnost není strach, ale prozíravost

Jsou připraveny armády zemí Schengenu na variantu, že by místo uprchlíků s batůžky na zádech přijely na člunech skupiny ozbrojených radikálů? Třeba zatím Islámský stát plánuje „jen“ ovládnutí blízkého východu, ale armády mají být připraveny na všechny scénáře!

Když jsem byl před několika lety v Izraeli, říkal jsem si, jak mohou lidé žít v zemi, kde jsou útoky na denním pořádku. Po přečtení knihy „Start-Up Nation“, jsem si ale uvědomil, jak všechny ty tlaky pomohly tomuto národu k posílení. Islámský stát by dnes obtížně pronikal do této malé země s velkým duchem. Snadněji by pronikl do některých evropských států, zvláště, pokud by „narazil“ na armádu, která by se nechala něčím zkorumpovat.

Svět, kde život není nejvyšší prioritou

Před 5-ti lety se někteří divili, proč jsem dobrovolně neodstoupil z funkce, když jsem čelil korupčnímu tlaku. Jeden z bývalých ministrů to tehdy komentoval slovy: „Michálek by se raději nechal zabít, než aby udělal kompromis se svědomím“.

Dnes se běžně na seminářích vyučuje, že je-li člověk šikanován, nemá z práce odejít, ale má se snažit najít „kritické množství“ spřízněných duší, které mu pomohou v tlaku obstát. Ano, zlu se nemá ustupovat, ale na koncentrované zlo je potřeba adekvátní protitlak.

Žijeme v Evropě, kde je pro většinu lidí život (a zdraví) nejvyšší hodnotou. Těžko chápeme, že před 600 lety se Jan Hus nechal upálit „jen“ z lásky k pravdě. To má jednu nevýhodu. Otevírá to prostor pro vládce, kteří se mohou „vozit“ na vlně strachu ze smrti.

Připomeňme si tedy hrdinu filmu Statečné srdce. William Wallace povzbuzoval Skoty v odporu proti krutým anglickým panovníkům takto: „Synové Skotska…přišli jste bojovat jako svobodní. A jste svobodní. Život ve strachu by nebyl životem. S hrdostí můžete říct svým nepřátelům: Můžete si vzít naše životy, ale nikdy ne naši svobodu“.

Podle slov Benjamina Kurase „pokročila svoboda“ v britských médiích tak, že kdyby někdo přišel s nápadem vyzbrojit a vycvičit mladé Syřany k boji za svobodu, udělali by z něj totálního pitomce – takový člověk by byl znemožněn, zesměšněn. Má-li ale Británie trauma z Williama Wallace, mohla by si vzpomenout aspoň na slova Winstona Churchilla.

Ten v souvislosti s mnichovskou dohodou řekl: „Mohli jsme si vybrat mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme si hanbu a máme válku…“

Aby nedošlo k nesprávnému pochopení. Nevybízím k tomu, aby naše armáda šla do Sýrie. Nabádám ale k tomu, aby se nepodcenila obrana. Nabádám k tomu, abychom byli připraveni na setkání s „kulturou“, ve které život není nejvyšší prioritou. Připravme se na setkání s kulturou, kde je legitimní teze: „Oni mi to nedají, tak já si to vezmu“.

A nabádám ještě k jedné věci. nenechme se strhnout nekritickými příznivci pana prezidenta ani těmi, kdo kritizují každý jeho výrok. Nenechme se strhnout žádným extrémem. Za 3 roky to bude 400 let, co se na našem území začali šermovat katolíci a protestanti. Poučme se z toho, co „přineslo“ 30 let války a včas zastavme vzájemné útoky. Dejme červenou politikům, kteří vedou války mezi sebou.