Před rokem jsem kritizoval, že v Senátu připadá na 81 mandátů přes 50 funkcí, s nimiž jsou spojené různě vysoké příplatky. Některé i v řádu desítek tisíc korun. Částku, kterou si prodavačka vydělá v Kauflandu za celý měsíc, si „šikovný“ politik může „vyboxovat“ jen jako bonus za funkci místopředsedy výboru, předsedy podvýboru apod.

Sněmovna měla v uplynulém volebním období 171 zvýhodněně placených funkcí na 200 poslanců! Nehorázná drzost. O počtu funkcí si totiž rozhodují sami poslanci. Např. ve výboru, který má 14 členů si mohou rozhodnout, že bude 5 místopředsedů a 2 předsedové podvýborů. Jestli chce někdo bojovat proti střetu zájmů, může začít zde.

Bohužel to vypadá, že ani nová Sněmovna nebude na funkcích šetřit. Největší drzost mají tzv. „demokraté“, kteří mají zálusk si z koláče moci ukrojit daleko více, než kolik jim přísluší na základě výsledku voleb do Poslanecké sněmovny.

Poměrné zastoupení

Zákon o jednacím řádu Sněmovny je v § 115 jednoznačný: „Výbory se ustavují na základě poměrného zastoupení.“ Kdyby bylo ustaveno 16 výborů, tzv. „demokratický blok“, který má necelou čtvrtinu poslanců by měl mít šéfy nejvíce 4 výborů. Chce 7. Takto se rozpoutávají konflikty. Chtít více, než je spravedlivé. „Demokratům“ by prospělo více pokory.

Kdo bude mít zájem o neplacené funkce?

Chtějí-li „demokraté“ bránit koncentraci moci, jak o tom stále hovoří, měli by bojovat hlavně za vytvoření komisí, které by vybíraly členy do dozorčích rad (polo) státních firem. Komise mohou mít např. 9 členů, 1 zástupce z každé strany nebo hnutí. Proč o takové komise „demokraté“ neusilují? Je důvodem to, že členství v komisi je neplacené?

Je velký rozdíl mezi tím, když se někomu dá trafika v dozorčí radě např. ČEZ, ČEPRO, MERO apod. a tím, když jsou členové dozorčí rady stanoveni na základě bodového hodnocení. Hodnotit mohou klidně i politici, jsou-li zájmy politiků v komisi ve vzájemném střetu. Vhodné je v tomto případě uplatnit prvky participativní demokracie.

Výhodou tzv. participativního hlasování (každý člen nominační komise může uchazeči o funkci v dozorčí radě přidělit např. 1 až 10 bodů) je, že bodování vždy přivede k výsledku. Musí být samozřejmě shoda aspoň na tom, že se nominuje osobnost s největším počtem bodů (určená případně losem při rovnosti bodů). Klasické většinové hlasování naopak vede (při vysoké míře „neporozumění“ mezi jednotlivými členy komise) k patům.

Proč nehraje prioritní roli program?

Ve vyspělé demokracii není až tak podstatné, jestli je u moci Petr nebo Pavel. Ve Švýcarsku někdy ani lidé neví, kdo je prezident, protože se tam každý rok uplatňuje tzv. rotační princip. Podstatné ale je, jestli vláda dělá kroky, které vedou k naplnění potenciálu země.

Pokud by se vláda sestavovala na základě programových priorit, proběhlo by sestavení vlády jednoduše. Většina poslanců ve Sněmovně si přeje větší zapojení občanů do rozhodování, větší investice do vzdělání a infrastruktury, větší míru konkurenceschopnosti nebo efektivnější fungování Evropské unie (méně zásahů, ale účinnějších). Široká shoda je také na vizi snížení administrativní zátěže, elektronizaci státní správy apod.

Řada politiků má ale problém. I když se shodnou na 10 bodech, nechají se rozdělit kvůli 1 bodu, kde shoda nepanuje. U opravdových demokratů by to ale mělo být právě naopak! Skutečný demokrat typu Masaryka, by měl být schopen se překlenout i přes 10 oblastí neshody, je-li možné se sjednotit aspoň v jedné klíčové oblasti.

Kroky k demokratické dospělosti

Respektování výsledku demokratických voleb je prvním krokem, který by si měl každý demokrat osvojit. Když byl v prezidentské volbě zvolen prezident Zeman, řada politiků tento výsledek nedokázala „zkousnout.“ Jakoby chybělo vědomí, že každý národ má zpravidla takové vládce, jaké si zaslouží. Když se mi nelíbí, že některý politik mluví sprostě, můžu si položit otázku: „Nepoužil jsem někdy já nebo někdo v mém okolí nevhodná slova?“

Předpokládám, že „demokraté“, kteří panu Zemanovi dosud neodpustili některé jeho přešlapy, dostanou brzy novou šanci složit „zkoušku“ z demokratické dospělosti. A ti, kteří nemohou přenést přes srdce vítězství pana Babiše, mohou svou zarputilostí dosáhnout toho, že v případných předčasných volbách vyhraje šéf hnutí ANO s ještě větší převahou.

Pravý demokrat by se neměl upínat k cílům, které nejsou realisticky dosažitelné. Naše „demokratická“ opozice má jeden jediný cíl: „Ať není Babiš premiérem!“ To povede k jedinému výsledku: „Babiš bude premiérem.“ Poprvé, podruhé a třeba i potřetí nebo počtvrté. Předseda Ústavního soudu se totiž vyjádřil, že jmenovací kolečko lze opakovat…

Jak se s touto skutečností vyrovná „demokratický“ blok, pražská kavárna nebo Onderkova levárna? (teď nemám na mysli to, jak se stal bývalý brněnský primátor členem dozorčí rady ČD Cargo) Řešení je jednoduché: V právním státě by se měla ctít presumpce neviny.

V právním státě by měla platit i další zásada: Zákaz retroaktivity. Je-li dotační podvod v trestním zákoníku od roku 2010, jak může někdo s právním vzděláním očekávat, že bude kauza Čapí hnízdo z roku 2007 nebo 2008 odsouzena jako dotační podvod?