V tomto týdnu se ve Sněmovně budou diskutovat 3 podoby zákona o obecném referendu. Návrh ČSSD je připraven tak, aby se u nás pokud možno žádné referendum nikdy nekonalo. Na straně druhé jsou návrhy rozhodovat v referendu o všem.



Referendum by dle mého názoru mělo být doplňkem demokracie zastupitelské. Tam, kde mezi politiky existují vleklé spory (zákon o elektronické evidenci tržeb, protikuřácký zákon nebo zákon o střetu zájmů), může referendum pomoci.

Pokud bude „stará“ politická garnitura referenda odmítat (podotýkám, že naše Ústava počítá se zákonem o obecném referendu již od roku 1920), může to nahrát populistům, kteří se svezou na vlně zájmu společnosti podílet se na rozhodování.

Za vhodnější považuji, aby se začala v blízké době konat referenda o otázkách domácí politiky, než se snažit klást konání referend překážky, které by mohly být později smeteny vlnou zájmu společnosti rozhodovat i o otázkách mezinárodních.

Pravidelnost

Často zní argument, že referendum je pro demokracii nebezpečná věc, protože referenda „neumíme“. Má-li se ale společnost referenda naučit, musí někdy začít, a to nejlépe s otázkami, které se netýkají Ústavy nebo mezinárodních smluv.

Nemusíme mít ambici v druhém století existence naší republiky provést 100 referend. Švýcarům se sice za posledních téměř 130 let podařilo 220 krát posbírat 100 tisíc podpisů nutných pro vypsání referenda, ale stačilo by i jedno referendum za 2 roky.

Před 14 dny jsem navštívil Irsko a model referend, který zde mají, se dá označit jako vyvážený resp. přiměřený. Za posledních 80 let zde proběhlo 40 referend. Přeneseno do ČR, referenda by se mohla konat např. s volbou do Senátu, aby se zvýšila účast.

Podobně se dá inspirovat v Dánsku. Zde mezi lety 1915 a 2000 proběhlo celkem 19 referend. V průměru v Dánsku vychází 1 referendum cca na 4 roky. V ČR by to znamenalo, že by v rámci standardního volebního období jedné vlády proběhlo jedno referendum.

Kdo může referendum iniciovat?

Podmínka ČSSD, aby se referendum mohlo konat, bude-li během 6 měsíců sebráno 850 000 podpisů, se dá směle označit za provokaci. Představte si, že by měl v ČR volební právo pouze ten, kdo by v posledních 6 měsících zdolal v Himalájích některou 8-mi tisícovku!

Pro srovnání: ve Švýcarsku (s polovičním počtem obyvatel) je na sběr 100 000 podpisů 18 měsíců. První návrh tedy zní: snížit počet podpisů na počet, který se v průměru dosahuje při prezidentské volbě (300 až 400 tisíc) a prodloužit dobu sběru alespoň na 1 rok.

Druhý návrh zní: Umožnit zákonodárcům, aby jednou za 2 roky vybrali jednu otázku pro referendum, která se v uplynulém období ukázala jako nejvíce sporná. Hlasování by probíhalo o otázce, kterou by podpořilo nejvíce zákonodárců (např. k zákonu o EET).

Podotýkám, že ve většině okolních zemí mají zákonodárci právo iniciovat za určitých podmínek referendum. Konkrétně tato možnost existuje v Rakousku, Polsku i na Slovensku.

Referenda týkající se zákonů

Návrh ČSSD obsahuje jednu zdánlivě nevinou větičku: „Referendem nelze schvalovat právní předpisy.“ Schvalování právních předpisů přitom v řadě zemí patří k základním funkcím referend. Je daleko jednodušší referendem potvrzovat platnost určitého zákona nebo třeba i změny Ústavy provedené Parlamentem, než rozhodovat v referendu tzv. „iniciačně“ tzn. rozhodovat o tom, jak má nějaká budoucí právní úprava vypadat.

Potvrzující referenda nebo suspendační (novely rušící) referenda mají ve zmíněném Dánsku, ale i ve Francii, v Itálii, v Rakousku nebo třeba v Nizozemsku. V rámci blogu nemám prostor podrobněji komentovat podmínky pro tato referenda, ale obecně se dá shrnout, že referenda týkající se novel zákonů patří v rámci Evropské unie k nejčastěji užívaným.


Referendum o euru ano, o EU ne

Když se řekne referendum, řadě lidí se vybaví BREXIT. Pokud jsem dosud návrh zákona o obecném referendu z díly ČSSD kritizoval, měl bych nyní ocenit, že návrh ČSSD (na rozdíl od návrhu SPD) nepřipouští hlasování o členství v mezinárodních organizacích.

Na straně druhé návrh zákona o obecném referendu (ČSSD) připouští hlasování o zavedení eura. To mi přijde rozumné. Zavedení eura není otázkou změny mezinárodní smlouvy. Hlasování v referendu o euru by tedy zavazovalo vládu, nikoliv Parlament.

Referendum o projektech dálnic

Řada senátorů a senátorek vnímá referenda jako riziko demokracie, nikoliv jako příležitost. Troufám si tvrdit, že při aktuálním složení Senátu by neprošel ani zcela vykuchaný zákon o obecném referendu, který by neumožňoval konání referenda ani jednou za 20 let.

Na straně druhé: řadu kolegů a kolegyň v Senátu znervózňuje pomalá příprava výstavby dopravní i jiné infrastruktury. Slovo „spolek“ je považováno téměř za sprosté, účast veřejnosti při rozhodování o stavbách je skoro synonymem pro obstrukce trvající roky.

Z tohoto důvodu by referenda závazná pro správní orgány, které rozhodují o „velkých stavbách“ mohla být i v Senátu považována za příležitost, jak dát prostor veřejnosti k vyjádření a současně jak omezit zneužívání práv ze strany účelově založených spolků.

Shrnuto a podtrženo: Referenda nemusí být pro demokracii přítěží, ale příležitostí. Záleží na nastavení podmínek. Nebudou-li podmínky extrémní, nehrozí, že budou extrémní výsledky referend. Politici by se měli zajímat o příklady nejlepší praxe v zahraničí a měli by mít ochotu upřednostnit zájem veřejnosti před zájmem osobním. Pokud se to zákonodárcům nepovede, musí počítat s tím, že se časem prosadí i referendum o odvolatelnosti politiků.