Narazil jsem na tu zprávu na facebooku a nedá mi, abych se o ní v blogu nepodělil (tedy s těmi, kdo jí ještě nezaznamenali).

Jeden z domů na Václavském náměstí (vždy se sluší dodat, že v Praze, neboť ne každý musí nutně vědět, že se nejedná o nějaké podobně pojmenované náměstí v jiném městě), kolem kterého chodím už desítky let, to má nahnuté.

Není prý dost hezký a architektonicky pozoruhodný. Takže ho buď zbourají, či vytunelují (pozor, neplést oblíbenou praxi některých podnikavců s neméně oblíbeným stavebním postupem, při němž ze starého domu ponecháte jen fasádu a vnitřnosti zcela nahradíte sklem a železobetonem). Na jeho místě (nebo za jeho fasádou) má vyrůst moderní polyfunkční objekt.

Mám k tomu baráku na rohu Opletalky (naproti němu býval Mléčný bar, kam jsme jako děti chodily na jahodový koktejl) o něco větší vztah než je i v tomto městě obvyklé.

Někdy do poloviny roku 1989 zde sídlily tehdejší Zemědělské noviny (pak se přestěhovaly do tiskařského komplexu Na Florenci) a opuštěné prostory dostala tehdy krátce po 17. listopadu 1989 vznikající redakce Lidových novin (redakci přísně vzato lidovky měly v té době už dva roky, neboť vycházely v samizdatu. Ale takový ten klasický redakční aparát - desítky novinářů, fotografů, sekretářky, inzerci, kteří museli někde sedět - potřebovaly až lidovky tištěné a distribuované tehdy běžně v nákladu mnoha stovek tisíc výtisků).

Začínali jsme tam s kolegy v prosinci 1989 uklízením nepořádku, mytím podlah a skříní (Jirkovi Hanákovi to moc nešlo ;-), stěhováním nábytku. V tomto domě jsme pak dva roky (redakce se v roce 1991 přestěhovala do svého tradičního „prvorepublikového“ sídla na Národní třídě číslo 9), připravovali šest dní v týdnu (to ale až od dubna 1990, kdy se z do té doby nepravidelných lidovek stal regulérní deník se vším všudy), noviny, které šly tehdy doslova na dračku.

A hned se mi vybavují takové dvě drobné „roztomilosti“: tou jednou byla potrubní pošta, která spojovala řadu míst v Praze a kterou nám v tubusech chodily různé zprávy (pyšně jsme jí ukazovali nevěřícím americkým a japonským novinářům, kteří nás chodili – jak bylo krátce po listopadu 1989 na „Západě“ módou – okukovat).

A pak příkré úzké schůdky v chodbičce plné pachu tiskařské černi a petroleje, po kterých jsme z redakce nosili sazečům i metérům své články a „špígly“ a zpátky si pak odnášeli vonící mokré „obtahy“stránek.

Tak tedy tento barák, jenž na „Václavák“ dle mého soudu patří nejen kvůli mým nostalgiím, se teď možná připojí k těm několika málo, které za uplynulých zhruba 60. let z tohoto tradičného srdce hlavního města zmizely.

Na místě budov za války zničených bombardováním vyrostl v 60. letech Dům potravin. Na Můstku musela stará zástavba ustoupit při výstavně metra a nahradila jí podle mne docela zdařilá „moderna“. Na rohu Jindřišské vyrostla za bolševika „Družba“ (pamatujete?), před pár lety byl stržen Diamant (a možná jsem i na něco zapomněl, "tunelování" nepočítám, ale na Václaváku se též objevilo)).

„Bestia triumphans“, chtělo by se dnes volat společně s Vilémem Mrštíkem, který se takto nazvanou statí postavil v roce 1897 proti ničení některých pražských památek.

Jenže mě teď napadá: kdyby nezmizel Josefov, neměla by Praha jeden ze svých architektonicky nejkrásnějších bulvárů - Pařížskou ulici.

Něco přeci také muselo stát na místě - dle mého soudu pěkného a zajímavého - hotelu Juliš architekta Pavla Janáka (pokud si dobře vzpomínám, někde jsem četl, že nahradil barokní dům) či skleněného paláce Baťa architektů Kysely, Gahury a Gočára.

A jsem v koncích. Upřímně nevím, i když si myslím, že toho baráku na rohu „Opletalky“ by fakt byla škoda.

A co si o tom myslíte vy?

P.S. Za dům šla k Janu Kněžínkovi, který má v Praze památky na starosti, orodovat Kateřina Bečková z Klubu Za starou Prahu. Jak dopadla si můžete přečíst ZDE.