Není to ani zdaleka poprvé (a jistě ne naposledy), kdy někdo z blogerů na Aktuálně.cz vydává knížku. Dost často se zde pak objeví upoutávka či recenze, což někteří považují za skrytou reklamu (kterou to ovšem není, protože jde o reklamu zjevnou a tu si samozřejmě může každý ve svém blogu dovolit). Jiní (patřím mezi ně) jsou zase rádi, že se o nových titulech něco dozvědí (třeba od samotného autora).

Dnešní případ je ale trochu jiný. Autorka právě vycházející knížky, primářka a pěstounka Dagmar Zezulová o ní ve svém blogu psát nechce (Můžete dát do svého blogu, co uznáte za vhodné. Já určitě sama svoji knížku propagovat nebudu, mám s tím trochu vnitřní problém, "sebechvála smrdí"). A protože považuji za důležité, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí, nezbývá mi než to udělat sám.

A proč ji autorka napsala (a proč si myslím, že stojí za to si ji přečíst):

První impuls napsat o našich dětech vzešel od Gábinky. Když dočetla knihu Jako stromy bez kořenů, zeptala se mě: „Mami, proč o nás nenapíšeš knížku?“

Tu otázku jsem nečekala a musím se přiznat, že mě opravdu zaskočila. „Nevadilo by ti, kdybych psala o tobě a ostatních dětech? Vždyť víš, že to nebylo vždycky snadné.“

Zamyslela se na chvíli a potom mi odpověděla: „Přece jsi nám říkala, že to není naše vina, že jsme se dostali do takové situace. Tys nikdy nežila v děcáku. Ty nevíš, jaké to je. A když se o tom nebude mluvit, tak to nebude vědět nikdo.“

První vydání knížky vznikalo z mých zápisků, článečků a poznámek, které jsem psala pod jménem Maceška na internetový server www.rodina.cz. Seriál vycházel na serveru tři roky. Psala jsem ho v době, kdy se o možnostech náhradní rodinné péče zdaleka nemluvilo tolik jako v současnosti. Některé naše zážitky se systémem, které jsou v knize popsané, patří dnes již minulosti. Povědomí o tom, že děti patří domů, se rozšířilo mezi odbornou i laickou veřejnost a hledají se cesty, jak tohoto cíle dosáhnout. Ke druhému, rozšířenému vydání přistupuji zejména z toho důvodu, abych poukázala na to, že i starší děti vyrůstající v ústavní výchově mají naléhavou potřebu stabilního a láskyplného domova.

První část knížky, ta původní z roku 2006, je dětství. Druhá část, která na ni navazuje, vypráví o dospívání našich dětí – o období, které bylo nejtěžší kapitolou celého našeho rodičovství. V této době k nám přišel poslední chlapec, kterého jsme v roce 2006 ještě ani neznali.

Dnes jsou naše děti dospělé. Jsou z nich příjemní mladí lidé, připravení jít svojí vlastní cestou. Přestože jsou stále poznamenaní jizvami ze svého raného dětství, všichni udělali obrovský vývojový skok, a já pevně věřím, že život v dospělosti zvládnou s hlavou vztyčenou.

Domov je místo, odkud tě nevyhodí… ani když vyrosteš
Smart Press, 2012