Začalo to přesně před půl rokem. Na titulní straně Aktuálně.cz se z neděle na pondělí objevil výrazný pouták oznamující zbrusu novou rubriku Blogy (postupně se zmenšil a zaujal místo v pravé části „obrazovky“). V záhlaví se hned vedle Sportu usadil odkaz na stránky blogerů. Vlastně ani nevím, koho v redakci tenhle projekt napadl. Přišel jsem, až když už měly blogy první měsíc za sebou. A do redakce doléhaly stále silněji hlasy skeptiků: to byl ale pitomej nápad...

Seznam prvních zhruba šedesát osobností přitom sliboval zajímavé čtení. Premiér, několik ministrů, opoziční politici, ale také podnikatelé, lidé od „kumštu“ i ze sportu. Dobrá společnost. Brzy se však ukázalo, že to někteří s blogováním nemysleli až tak vážně. Pár těch, co si blogy nechali založit, napsalo jen první text. Jiní ani to ne (jejich jména zanedlouho zmizela ze seznamu).

Blogerů ale přesto přibývalo. Dnes se o své názory chodí více či méně pravidelně dělit 118 autorů a autorek (jen pro zajímavost: celkově jsme jich dosud oslovili na čtyři stovky. Zhruba sedm desítek rovnou odmítlo, zbytek buď slíbil a nic nenapsal či na nabídku vůbec nereagoval). Obracíme se ale na další a další…

Čísla hovořící o počtech čtenářů, kteří denně zavítají na tyto stránky, i těch, kteří se aktivně zúčastňují diskusí, rostou. To ale zdaleka není jediné, co nás zajímá. Rádi bychom, abyste na tyto stránky chodili, protože to stojí za to. Protože tu najdete zajímavé názory, postoje i lidi, s nimiž má cenu diskutovat (a ne třeba proto, že se tu dá někomu parádně vynadat či jej urazit; i když by to třeba zvýšilo návštěvnost).

Nechci posuzovat, nakolik se náš koncept blogů zajímavých osobností ujal a získal Vaši pozornost. A tak jen pro zajímavost připomenu, jak sarkasticky a s despektem profesionála, píšícího o autorech-amatérech, jej hodnotil kolega novinář krátce po rozjezdu. Věřím, že neměl tak úplně pravdu…


Poslední slovo, Lidové noviny, 4. dubna 2007

Lama bloguje

O internetu se často mluví jako o nejdemokratičtějším médiu. Demokratický sice skutečně je: každý má svůj hlas, kecá úplně do všeho, médium ale rozhodně není. Už před mnoha lety se stal komunitou, komunita rostla, vyvíjela se, mohutněla a dnes se chová stejně sebevědomě jako kdejaký národ, třeba Maďaři. Má všechny ctnosti a nectnosti národních celků: vyvinul si své speciální zvyky a tradice, jeho příslušníci mají speciální dovednosti, používají společný jazyk, jehož základem je zpotvořená angličtina prokládaná chuchvalci interpunkčních znamének – xoxo 2all, btw :-) – a řídí se jasně definovanými zákony, jeden z nichž zní „krást je dobré, zato zasílání nevyžádané pošty se trestá smrtí“.

A jako každý národ je velmi podezíravý k cizákům. Samozřejmě ne ke všem: nevadí nám, když se pokorně proplíží přes hranici, někde v táboře pro n00bs se naučí po našem komunikovat, linkovat a nastudují si historii. Nakonec všichni jsme jednou začínali. Nicméně pokud se k nám někdo přiřítí a namachrovaně se pustí do toho, na co jsme tak dlouho přicházeli, vyslouží si jedovatý posměch. A... ano, už dlouho jsem se tak nenasmál, jako když internetový deník aktualne.cz spustil svou reklamní akci a donutil několik desítek celebrit všech typů a účesů – od Filipa Renče po Helenu Třeštíkovou – založit si blog. Je to úžasné. Tahle zářivá parta působí na internetu totiž podobně ohromujícím dojmem jako pohled na autobus Slováků, kteří nám přijeli ukázat, jak se montují škodovky.

Člověk, jehož srdce není až tak úplně okoralé, by je spíše politoval. My ostatní se královsky bavíme. Celebrity se chovají jako největší amatérské lamy, opakují chyby třináctiletých blogerek, vysvětlují okolí, co je to ten „blog“, chytřejší dělají humornou narážku na to, že to může být i „blok“, ti ostatní – například generální ředitel ČT Jiří Janeček – si ani nezjistí, jak se to píše.

Karel Hvížďala vysvětluje pojem blog textem, který by v běžném časopise zabral tři strany. Většina politiků použila blog jako odkladiště novinových textů a recyklovaných projevů, Ivan Langer svůj alespoň lákavě nazval „Dračí vejce musí být zničeno“, Jana Hybášková však deptá své čtenáře hlavně svým stylem: „Snažím se, aby Evropa byla dynamickým, příjemným, zajímavým a bezpečným místem. Abychom v ní nežili jen proto, že jsme se v ní narodili, ale proto, že se v ní dát žít kvalitně, kulturně, efektivně, uvolněně a spokojeně,“ který je jedním slovem sucharský, nudný, nezajímavý a ubíjející, leč i zcela chybnou úvahou, že super příspěvek je otevřený dopis slovenskému premiéru Ficovi v angličtině. Davida Ratha jsem ale proti kritikům jeho pravopisu hájil (tvrdím, že zelené místy přejmenovává na zelné zcela záměrně, ačkoliv jeho dvojchybu v psaní slova romský – „Rómský“ – dosud nedokážu interpretovat), protože byl osobní.

Po chvíli vám bude připadat strhující i motocyklistický blog Jakuba Smrže, složený z dramatických příhod typu: „od začátku závodu mi vibrovalo přední kolo a pořád se to horšilo“, protože hned vedle nigerijská basketbalistka píše strhující příběh: „Ahoj, jsem Chimi, jsem z Nigérie a hraju basketbal za Trutnov. Proč v Trutnově? Chtěla jsem jít do Evropy a Trutnov projevil zájem a domluvil se s mým agentem.“ V komentářích se na ni hned někdo pochopitelně obrátil s žádostí o pomoc při převedení 30 milionů korun dědictví po Antonínu Zápotockém – jak jinak by blogující lamy pochopily, jaký národ dneska tvoří ty smějící se bestie.

Tomáš Baldýnský

P. S. Dlužno poznamenat, že kolegovi Baldýnskému zřejmě v LN zapomněli říct, že jejich sesterský server lidovky.cz se také chystá spustit svoji stránku blogů. A jen krátce po zveřejnění jeho Posledního slova zahájil kampaň, která měla za úkol přesvědčit čtenáře, že blogy jsou úžasný nástroj komunikace mezi lidmi.