Před sedmašedesáti lety - 4. července 1943 – se při startu z poloostrova Gibraltar zřítil speciálně upravený vojenský bombardér s generálem Władysławem Sikorskim, předsedou polské exilové vlády v Londýně.

Když ráno zadrnčela v mém mobilním telefonu zpráva, že se zřítil letecký speciál s polským prezidentem na palubě, napadlo mne (kromě zděšení nad touto tragédií a pochmurné symboliky místa spojeného s masakrem polských důstojníků a příslušníků inteligence držené v sovětských koncentračních táborech) ještě jedna věc: je to již podruhé v historii, co nejvyšší politický představitel našeho severního souseda zahynul v troskách letadla.

Zatímco dnešní tragédii zavinilo téměř jistě špatné počasí, snad chyba pilota a možná i jiná selhání, včetně technických závad, je smrt generála Sikorského dodnes obestřena záhadami. A řada indicií naznačuje, že mohlo jít o atentát. Tehdejší polský premiér byl trnem v oku nejen nacistům, překážel britským a sovětským politickým zájmům, ale nenáviděla ho i část polského exilu.

Sikorski si vydobyl ostruhy již v první světové válce, kdy velel 3. Pěšímu pluku polských legií a v únoru 1918 jej rakouské úřady internovaly za solidaritu s vojáky, kteří přeběhli na ruskou stranu. V létech 1919 - 1921 prokázal naplno své vojenské schopnosti, kdy stál v čele polských divizí bojujících s bolševiky (hrál důležitou roli zejména během bitvy u Varšavy). Mezi válkami zastával postupně post náčelníka generálního štábu, předsedy vlády a současně ministr vnitra.

Po pádu Polska v září 1939 opustil přes Rumunsko svou vlast a začal ve Francii formovat polskou zahraniční armádu (ze země odešlo na 80 000 tisíc polských vojáků) a 30. září 1939 je jmenován předsedou polské exilové vlády a po demisi maršála Rydz-Śmigleho v listopadu 1939, zaujal i post vrchního velitele polských ozbrojených sil a zároveň funkci ministra obrany.

Spolu s rostoucím kreditem, které si vydobyly u spojenců polské jednotky, rostl i vliv a autorita jejich vrchního velitele. Po napadení Sovětského svazu přiměl Winston Churchill Sikorskiho, aby podepsal dohodu mezi exilovou polskou vládou a SSSR, a znova tak navázal diplomatické vztahy se sovětskou vládou, jejíž armáda dne 17. září 1939 napadla Polsko z východu. Političtí protivníci tento krok Sikorskému nikdy neprominuli (odpůrci smlouvy byli proti jakékoliv dohodě se státem, který se účastnil agrese na Polsko společně s Německem a Sikorského snahy o zlepšení polsko-sovětských vztahů považovali za zradu národních zájmů) Polska.

V prosinci 1941 generál Sikorski navštěvuje Moskvu, aby podepsal deklaraci obou vlád o přátelství a vzájemné spolupráci. Během jednání se ptá i na čtrnáct tisíc pohřešovaných důstojníků. Dostává se mu pouze mlhavé odpovědi, že jsou možná v táborech za polárním kruhem, kam ještě nedorazily telegramy přikazující jejich propuštění. Stalin dokonce uvedl, že mohli uprchnout do Mongolska nebo Mandžuska. Sověti dále předložili teorie, podle nichž byli předáni Němcům a nacházejí se na německém území.

V roce 1942 se vzájemné polsko-sovětské vztahy začaly dále zhoršovat. Vedle nových sovětských územních nároků na polské východní regiony šlo především o nález několika masových hrobů v katyňském lese poblíž Smolenska a v nich těla čtyř a půl tisíce popravených polských důstojníků (postupem let byla nacházeny další a další, takže dnes různé prameny hovoří o osmnácti tisících až pětadvaceti tisících popravených) .

Krátce poté se Polsko obrátilo na Mezinárodní červený kříž s žádosti o přezkoumání katyňské záležitosti mezinárodní komisí. Sovětský svaz ihned poté přerušil diplomatické styky s polskou exilovou vládou, což se mu nakonec velmi v daném čase hodilo. Od konce roku 1942 Stalin postupně připravoval nástup prosovětských Poláků sdružených ve Svazu polských vlastenců v Moskvě. Tyto kroky mířily proti Sikorského vládě a měly se stát základem pro vytvoření mocenského centra podřízeného Moskvě v poválečném Polsku. Západní spojenci (hlavně Velká Británie) se snažili urovnat polsko-sovětské spory domáhajíce se mezi jinými přestavby Sikorského vlády a odstavení osob kriticky se vyjadřujících o SSSR. Byl to výsledek zakulisních jednání během nichž Stalin v tajných depeších spojencům, obviňoval Sikorského vládu z dohody s Hitlerem a porušení spojeneckých smluv se SSSR.

Za těchto okolností i Sikorski cítil, že se pro některé spojenecké představitele stává „personou non grata“ a snažil se hledat podporu zejména u amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta.

Právě v této době se vydal koncem května 1943 na inspekci polských jednotek na Středním východě, kterým velel generál Władysław Anders, hlavní Sikorského kritik a odpůrce jakýchkoliv dohod se Sovětským svazem.



Generál Sikorski (vlevo) s Winstonem Churchillem)

Na cestě zpět se při letu z Káhiry zpět do Anglie zastavil na briském Gibraltaru. V noci 4. července 1943 ve 23:07 se Sikorského letoun zřítil šestnáct vteřin po startu z gibraltarského letiště do moře. V troskách letounů zahynuli kromě generála a jeho náčelníka štábu také generálová dcera a dalších sedm členů doprovodu. Havárii přežil pouze jediný člověk - český pilot Eduard Prchal (náraz stroje po dopadu na hladinu ho přes sklo kabiny vymrštil do moře. Měl na sobě na rozdíl od ostatních záchrannou vestu. Tři dny byl v bezvědomí, v nemocnici strávil dva měsíce. Do konce života tvrdil, že si na nic nepamatuje).

Tehdejší oficiální vyšetřování označilo za příčinu havárie zablokované výškové kormidlo. Přestože letoun byl z moře později vyzvednut a všechny jeho části detailně prozkoumány, nepodařilo se zjistit, co by jej mohlo zablokovat. A právě to i po více než šedesáti letech nahrává různým spekulacím o vraždě.

„Poslední mrtvý z Katyně“ - tak Sikorského označila nacistická propaganda. A nejen Němci se domnívali, že za generálovou smrtí stojí hlavně Rusové. Objevily se například spekulace, že šifrantka a Sikorského dcera, jejíž tělo nebylo po pádu stroje nalezeno, byla v roce 1945 spatřena v sovětském gulagu. Mnozí také poukazovali na přítomnost sovětské delegace v čele s velvyslancem Ivanem Majským týž den na Gibraltaru.

Polský politolog Tadeusz A. Kisielewski v knize Zamach (Atentát) tvrdí, že na gibraltarském letišti nepanoval zrovna pořádek. Sovětští atentátníci prý mohli v klidu do letadla proniknout a nastražit bombu. Stroj pak prý opustili těsně před startem. Tím také vysvětluje, proč byl na startovací dráze po vzletu stroje nalezen balík s poštou. O tomto balíku se ve svých spekulacích zmiňují i jiní polští autoři, ale oficiální zprávy o poště, která by vypadla z letounu, nehovoří.

Polský deník Gazeta Wyborcza se v roce 2002 pozastavoval nad tím, že Prchal měl po pádu letounu na sobě záchrannou vestu, i když si ji prý obvykle neoblékal.

Také Ryszard Jaxa-Malachowski, letecký odborník z Varšavy, odmítá připustit, že by šlo o nehodu. „V 90. letech byla na varšavské polytechnice vykonána řada počítačových simulací, jejichž cílem byla snaha popsat chování letounu po startu. V případě, že by došlo k zablokování kormidel v neutrální poloze, stroj by musel pokračovat ve stoupavém letu. Ten by sice probíhal pod menším úhlem než v první fázi, ale až do chvíle snížení výkonu motorů by neměl důvod padat... Na základě zmíněných výpočtů se došlo k závěru, že letoun byl úmyslně naveden na sestupnou dráhu letu,“ vysvětluje Jaxa-Malachowski. Připouští však, že šlo pouze o výpočty, jež nejsou potvrzené skutečným experimentem. „Prchal zcela jistě hrál nějakou roli, ale jakou, to se dozvíme, až po otevření archivů tajných služeb v Moskvě a v Londýně,“ soudí Jaxa-Malachowski.

Nicméně Rusové nikdy neslíbili, že své archivy zcela odtajní, a archivy britské rozvědky měly být otevřeny po 50 letech od události. Británie se však před lety rozhodla, že prodlouží dobu jejich utajení (někteří autoři míní, že v Sikorského smrti měla prsty britská zpravodajská služba).



Americký bombardér Consolidated B-24 Liberator v markingu RAF. V podobním našel u Gibraltaru smrt generál Sikorski. Na předchozím snímku český pilot Eduard Prchal

Skutečnost, že letoun řídil zrovna český pilot, mohla být ovšem jen náhoda. Poláci neměli vlastní peruť VIP, a tudíž využívali britskou. „Piloti na britských letadlech se střídali. Prchal navíc s generálem Sikorským neletěl poprvé,“ vysvětluje letecký historik Jiří Rajlich. Jeho slova potvrzuje i fakt, že Sikorski si Prchala vybral. „Prchal rozhodně neměl žádný důvod páchat sebevraždu. Pokud nad Gibraltarem k něčemu záměrnému došlo, byl Prchal obětí, a nikoli aktérem,“ míní Rajlich.

Jedna věc obě tragédie – až neuvěřitelně symbolicky – spojuje. Bratr exilového předsedy vlády, generál Franciszek Sikorski, byl mezi zhruba dvěma desítkami tisíc Poláků, které Stalin nechal povraždit v roce 1940. Právě na místo masakru, nacházející se od konce druhé světové války v evropské části Ruska, směřoval dnes polský prezident, aby uctil památku obětí.

V článku jsou použity informace z textu uveřejněného na serveru www.valka.cz a článku Dagmar Šandarová Byl obětí atentátu, nebo nehody? na serveru cs-magazin.com. Některé pasáže jsou přetištěny doslova.