Je chvályhodné, že vláda Bohuslava Sobotky začala pracovat na vzniku zákona o sociálním bydlení. Celá řada diskuzí se ale bohužel až příliš často ubírá směrem, že přeci není možné pomáhat těm, kteří si za to, že nebydlí, mohou sami.

Současná vláda je první vládou, která začala pracovat na vzniku zákona o sociálním bydlení. Je s tím spojena spousta pochyb a problémů. Na jednu stranu některé postupy vypadají skutečně nesystematicky, ale na druhou stranu je nutné ocenit, že se začalo pracovat na tak složitém úkolu, jakým jistě dostupné bydlení je. A dokonce k tomu byla přizvána odborná veřejnost a neziskové organizace.

Vzhledem k náročnosti úkolu si myslím, že by vláda měla dostat na pár měsíců období hájení, což samozřejmě neznamená vzdát se odborných a politických disputací. A proč politických? Rozhodnutí o tom, zda česká bytová politika začne nabírat nový směr k dostupnějšímu bydlení, nebo ne není jen odborný problém, ale především politický. Otázka, zda má být bydlení výsadou jen pro ty, kteří na něj mají nebo se mohou dlouhodobě zadlužit, je velmi důležitá pro celou Evropu.

Dostupné a důstojné bydlení je v České republice pořád vnímáno jako něco, co si nemůžeme dovolit, protože je to příliš drahé. Navíc není přeci možné jen tak darovat něco někomu, když si to nezaslouží. Tímto přístupem se podle mého názoru pomíjí spousta důležitých věcí, které s dostupným bydlením souvisí.

Dostupné veřejné bydlení a kvalitní systém sociálního bydlení se především v období hospodářských propadů a trvalých krizí ukazují být stabilizujícím prvkem, který řadu lidí drží nad hranicí chudoby a udržuje určitou míru důstojného života.

Lidem prostě nehrozí jednoduchý pád do života na ulici nebo zadlužení, aby si mohli dovolit bydlet. A za druhé, nedůstojné a segregované bydlení není výsledkem „nepřizpůsobivosti”, ale je ve svém důsledku prohlubováním sociálního vyloučení těch, kteří v něm žijí. Ghetoizace má samozřejmě dopad na to, jak vypadá život v širších komunitách a ve společnosti a na to, jak bezpečný je. Stačí se podívat do základních sociologických učebnic, kde jde kromě teorie najít i spoustu příkladů z praxe.

Dostupné a státem podporované bydlení ano!
Oceňuji, že se začalo o sociálním bydlení hovořit a myslím, že toto téma otevřelo prostor pro další diskuzi. A to diskuzi o veřejném, nájemním a dostupném bydlení, které je podporováno státem a obcemi. Je lehké tento termín kritizovat, ale zároveň je nutné si přiznat, že prostor k podobným diskuzím tu nebyl před tím, než neziskové organizace a další jednotlivci, které téma nefunkční bytové politiky v ČR zajímá, otevřely téma sociálního bydlení.

Vítám, že zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček hovoří o dostupném nájemním bydlení a regulaci nájemného. A doufám, že to bude dělat stále víc a své síly namíří nejen proti snahám legislativně vymezit sociální bydlení, ale především k tomu, aby politici a političky začali více řešit bytovou politiku obecně. A představí i konkrétní návrhy a doporučení, která jistě budou mít na základě jeho autority v české společnosti dopad.

Nikdo z těch, kdo podporují zákon o sociálním bydlení, netvrdí, že půjde o zákon, který vyřeší všechny problémy České republiky. Vychází se však ze zkušeností řady zemí, které jsou na tom v mnoha ohledech lépe než Česká republika a systém dostupného bydlení v nich funguje. A nikdo se nepodivuje nad regulací nájemného nebo tomu, že se pomáhá i těm „sociálně vyloučeným”. Jde o systém, který především zamezuje tomu, aby se lidé bezdomovci vůbec stávali.

Celá řada diskuzí se bohužel až příliš často ubírá směrem, že přeci není možné pomáhat těm, kteří si za to, že nebydlí, mohou sami a obtěžují všechny ostatní. Málokdo si však uvědomuje, že na ubytovnách končí všichni ti, kteří už nezvládají „dynamičnost” naší současné společnosti a na bydlení se jim nedostává finančních prostředků.

Ubytovny jsou dnes plné rodin s dětmi, seniorů a také lidí, kteří potřebují speciální sociální či zdravotní služby. Konstatování ubytovna = nepřizpůsobivý nájemník dneska prostě neobstojí. V dlouhodobém horizontu nicméně bude pravdivé, že segregace a koncentrace lidí vyloučených z bydlení povede k prohlubující se ghetoizaci a všem dalším problémům, které s tím souvisí a které ty „přizpůsobivé” budou obtěžovat.

Vždy, když slyším, že sociální bydlení nemá význam a je to zbytečnost, která není potřeba – slýchat to můžeme i od poradce ministryně pro místní rozvoj Petra Víška, tak si říkám, jestli ti lidé nespadli z Marsu. Existuje spousta lidí, kteří nezvládají platit náklady na bydlení – ať už jsou to samoživitelky, osamělé seniorky a senioři, mladé rodiny s dětmi. Spousta z nich pracuje, ale jejich příjmy všechny náklady prostě nepokryjí.

Bydlení dneska těžko najdou děti opouštějící dětské domovy nebo lidé s hendikepem, kteří by mohli opustit institucionální péči. A mohli bychom pokračovat. A to se už úplně zapomíná na ty, kteří sice bydlí a platí, ale nemají už na pokrývání dalších potřeb – školních obědů pro svoje děti, vzdělávacích pomůcek nebo léků a jídla.

Zákon o sociálním bydlení opravdu nevyřeší všechny problémy světa. Pokud se však podaří, aby vznikla dobrá právní norma, u které nebudeme realizovat oblíbenou českou kratochvíli hledání kliček, jak ji neplnit, má zákon potenciál, aby vytvořil prostor pro alespoň částečné řešení chudoby vyplývající z vysokých nákladů na bydlení, nízkých příjmů v České republice, nezaměstnanosti a prekarizace trhu práce. Zodpovězme si konečně otázku, v jaké společnosti chceme žít.

Pokud se chceme dál podílet na zvyšování nerovností ve společnosti, tak tedy prosím, nedivme se ale, že porostou bezpečnostní problémy a zvýší se podíl lidí na sociálních dávkách. To jsou prostě logické dopady takového přístupu.

Tento článek vyšel 24. 6. 2014 v Deníku Referendum.