Sociální bydlení patří v České republice mezi velmi frekventovaná témata. Vláda se k němu chystá zpracovat první zákon, na jehož přípravě by měla spolupracovat řada odborníků a odbornic zabývajících se (sociálním) bydlením, financováním, sociálním začleňováním a sociální politikou, ale i architekturou a územním plánováním.



Nad sociálním bydlením, které je v některých zemích pojato mnohem šířeji jako dostupné či veřejné bydlení, je nutné uvažovat mezioborově a inteligentně, aby nedocházelo k jeho stigmatizaci a zbytečnému vytváření segregovaných lokalit.
Sociální bydlení v České republice

U nás bohužel stále chybí systém sociálního bydlení, chybí také jeho definice a každá obec nebo každá nezisková organizace si pod ním nejen představuje, ale i realizuje něco jiného. Jsou obce, které mají rozvinutý a funkční systém sociálního bydlení, ke kterému využívají svůj vlastní bytový fond nebo spolupracují s neziskovými organizacemi. Existují i takové obce, které se problémy svých občanů s bydlením nezabývají nebo svůj problém, v některých případech spojený i se sociálním vyloučením, přenášejí na jiné obce.

Místo toho, aby obecní bytový fond sloužil k saturování potřeb těch, kteří nemají dostatek finančních prostředků nebo čelí diskriminaci na trhu s bydlením, často dochází k tomu, že primární využití slouží k zisku a byty jsou pronajímány za nejvyšší možnou cenu prostřednictvím obálkových metod. Jsou dokonce i obce, které už celý vlastní bytový fond privatizovaly, nebo se k tomu chystají.

Pokud se privatizace děje neuváženě a nepočítá se s budoucností, znamená to mnohdy řadu potíží a problémů: segregaci v bydlení, růst nákladů na nájemné a energie, ale i nedostatek prostor nutných pro existenci veřejných zařízení, jakými jsou např. mateřské školky, jesle, lékařské ordinace.

Dnes se bohužel sociální bydlení rovná ubytovnám, které jsou zcela nevyhovující z technických, finančních i čistě humánních důvodů. Jejich většina poskytuje nevyhovující prostory těm, kteří si nemohou dovolit bydlet jinak z finančních a sociálních důvodů nebo z důvodů diskriminace.

„Bydlení především“

Výzkumy a analýzy ukazují, že jednou z inteligentních cest k řešení je přístup tzv. bydlení především (housing first). Sociální bydlení je nabízeno i těm, u kterých si to v České republice stále ještě nedovedeme příliš představit, tedy lidem bez domova dlouhodobě žijícím na ulici či s psychiatrickými problémy. U tohoto přístupu se předpokládá, že bydlet se naučí člověk jen tam, kde se dá skutečně bydlet – tedy v plnohodnotném bytě.

A pokud člověk potřebuje nějakou sociální službu, dostane ji. Ke stabilizaci pak dochází mnohem rychleji a jednodušeji než na ulici. Když spíte pod mostem, stěží začnete svou psychiatrickou nemoc řešit, možná ji ještě prohloubíte. V bytě to ale jde. A nejedná se o žádný naivní a snílkovský přístup. Tuto politiku využívá např. Kanada, která k ní přistoupila z důvodu vzrůstajícího počtu lidí žijících na ulici či v nevyhovujících bytových podmínkách.

Dalšími zeměmi, kde tento přístup zažívá zelenou, je Skotsko nebo Finsko. Systém se realizuje i ve velkých evropských městech jako Amsterdam, Budapešť, Kodaň, Glasgow nebo Lisabon.

V některých státech USA (ale i např. ve Velké Británii nebo Vídni) se využívá tzv. inkluzivního bydlení, které je založené na sociálním mixu bydlících v určité lokalitě. Základem je, že developer v nově vystavovaných bytových domech buď dobrovolně, nebo povinně ze zákona vyčlení určité procento bytů, které jsou využívány jako finančně dostupné. Může jít o nájemní bydlení nebo i byt určený k prodeji, ale za regulovanou cenu.

Od sedmdesátých let se tento přístup používá např. v Kalifornii nebo městech jako Boston, Washington, New York či Chicago. Největší boom zažil tento přístup po roce 2000, kdy došlo ve Spojených státech k velkému růstu nákladů na bydlení a bylo potřeba zvýšit nabídku cenově dostupných bytů.

Někdy je sociální zónování dobrovolné a jindy povinné, k jeho podpoře se používají různé nástroje. V USA se využívají pobídky pro developery ve formě bonusů podle množství sociálních bytů, snížených poplatků nebo zrychlených stavebních povolení. Podíl „sociálních bytů“ je od deseti do třiceti procent a většinou je jejich užívání spojeno s regulací nájemného, jehož výše závisí na příjmech domácnosti. Jedním z pozitivních dopadů „sociálního zónování“ nebo též „sociálního mixu“ je, že nevznikají menší či větší segregované zóny, gheta, vyznačující se nevyhovujícím a zanedbaným okolím. Snahou je vytvářet bytové domy, kde žijí různé skupiny občanů a nedochází ke koncentraci problémů, které jsou často spojené se sociálním vyloučením a chudobou.

Ve Velké Británii je také běžné zapojení developerů do systému sociálního bydlení. Závazek k jeho výstavbě znamená zrychlení stavebního povolení, ale i zlevnění pozemku. Soukromí developeři ale musí spolupracovat se specializovanými agenturami sociálního bydlení. Pokud developer ve svém komplexu sociální bydlení nepostaví, platí „pokutu“. Tyto poplatky pak veřejná správa používá k financování veřejné infrastruktury – škol, nemocnic, stavby silnic atd.

Inspirace pro nás

Spolupráce a definování jasných podmínek pro developery, které souvisí s veřejným zájmem, územním plánováním i rozvojem lokalit by se měly začít rozvíjet a využívat i v České republice. Dosud jsme byli svědky spíše toho, že developeři mohou své fantazie rozvíjet zcela bez ohledu na veřejný zájem a komunity v lokalitách, kde k nové výstavbě dochází. Zkušenosti ze zahraničí, ale ukazují, že tomu tak být nemusí.

Článek vyšel v září 2014 v časopise Smart Cities, k přečtení v originále zde.