A je to tady zase. Máme se bát ztráty svobody. Ministryně práce Michaela Marksová chce povinně nahnat otce na rodičovskou dovolenou. Přebírá tak manýry svého skoro jmenovce Karla a snaží se rozvracet lidskou přirozenost. Prý. Jen málokdo se ale nad návrhem střídání se na rodičovské dovolené pořádně zamyslí a zváží jeho pozitivní dopady na české ženy a společnost. Přesněji řečeno – málokterý komentátor a novinář. Řada žen i otců to vidí jinak.

Svobodná volba?

Návrh „povinného“ střídání obou rodičů na rodičovské dovolené vyvolal povyk už před posledními parlamentními volbami, když s ním přišel Oranžový klub, sdružení sociálnědemokratických žen. Návrh je podle řady lidí výrazným zásahem do soukromého života a nerespektuje svobodnou volbu rodičů. Problém by to byl, kdyby rozhodování o rodičovství a míře zapojení do péče o děti a určování podílu na chodu domácnosti nějakou skutečně svobodnou volbou bylo. Zastánci ochrany svobody navíc zapomínají na další návrh současné ministryně, a to týdenní „otcovskou dovolenou“ pro muže v období šestinedělí jejich partnerek. Po té dlouhodobě volají organizace zabývající se slaďováním rodinného a pracovního života nebo Liga otevřených mužů.

Řada žen chce být na rodičovské dovolené a pečovat o děti. Jsou i ženy, které na rodičovskou dovolenou odcházejí, protože se to od nich očekává. Řada otců se do péče o děti zapojovat chce a rádi by odešli na rodičovskou, brání jim v tom ale fungování trhu práce nebo společenské stereotypy. A řada mužů sice děti chce, ale mají zároveň pocit, že se jich výchova a péče o domácnost netýkají. Do této situace, kdy lze jen stěží nepochybovat o svobodné vůli všech zúčastněných, přišla ministryně s návrhem sdílené rodičovské, který je založen na možnosti vyčerpat všechny finanční prostředky určené na rodičovský příspěvek, pokud se v péči vystřídají oba rodiče. V praxi by návrh zasáhl především muže, kteří na rodičovskou dovolenou v Česku téměř neodcházejí.

Už v době prvních informací o sdílené rodičovské se dal pozorovat kontrast mezi postoji mužů-novinářů a tou částí žen, které zůstávají s dětmi doma a které často čelí izolaci a rozdělení svého a partnerova života na dva odlišné světy. Své děti mají rády, rády se o ně starají, ale zároveň mají rády i samy sebe a ve třiceti letech nechtějí svůj život jen tak změnit. A právě tyto ženy, na rozdíl od pánů komentátorů, tento návrh vítají. V realitě života jsou ovšem často bezmocné.

Proč děti nežijí s otci

Žijeme v zemi, kde si mnozí stěžují na to, že po rozvodu rodičů děti častěji končí v péči žen. Mě to nepřekvapuje a je to celkem logický výsledek rozložení odpovědnosti za péči o děti mezi muže a ženy. Dokud muži nebudou o děti více pečovat v jejich předškolním věku, těžko můžeme očekávat, že budou mít zájem se o ně více starat po rozpadu partnerství. Nelze ani očekávat, že děti budou chtít žít s těmi, s kterými se často ani pořádně neznají. Stmelení života žen a mužů v období raného rodičovství by navíc mohlo přispět i ke snížení rozvodovosti, která se v Česku pohybuje mezi 45 a 50 procenty. Díky rovnoměrnějšímu rozdělení péče o děti a možná i domácnost by se ženy lépe uplatnily na trhu práce a jejich protějšek by měl možnost poznat náročnou práci na rodičovské.

Je zvláštní, že nikdo tolik neprotestoval, když Ministerstvo práce a sociálních věcí za ministrování Jaromíra Drábka (TOP 09) snižovalo celkovou částku rodičovského příspěvku. Omezování životní úrovně rodin patrně nikdo za omezování svobody nepovažoval. A přitom šlo o opatření, u kterého si nemohl vybrat nikdo – rodiče, ani děti. A žádné pozitivum, třeba ve formě většího zapojení otce do péče, to rozhodně nepřineslo.