Co vlastně chtějí kandidáti na post předsedy ČSSD?

Oba hlavní soupeři o post šéfa sociální demokracie Bohuslav Sobotka a Michal Hašek si nenechali ujít příležitost být viděni a slyšeni během odborářského protestu ve středu 8. prosince. Těžko se dá od opozičních politiků, kteří za tři měsíce budou bojovat na sjezdu ČSSD o křeslo předsedy strany, čekat něco jiného než podpora akcí zaměřených proti vládním škrtům. Politické body před sjezdem je nutné sbírat a podpora odborů v podstatě patří do kolonky „povinnost“. Ponouklo mne to k zamyšlení, jak by vlastně oba politici chtěli řešit současnou situaci české ekonomiky, a jaké mají obecnější socioekonomické představy. Sobotka i Hašek v listopadu vyrukovali s vlastními vizemi pro stranický sjezd - http://www.cssd.cz/blogy/socialni-demokracie-2014 a http://www.cssd.cz/blogy/desatero-cssd-nove-generace. Předem podotýkám, že nerozebírám jiné body jejich programů.

Začněme u Haška, který píše: „Světová finanční a hospodářská krize svět změnila. Sociální stát 20. století je minulostí a potřebuje zásadní revizi, odmítáme však řešení krize veřejných financí snižováním kvality a dostupnosti veřejných služeb.“ Ač jsem ale četl Haškův text pečlivě, konkrétnější představu „zásadní revize“ či bližší náznak receptu na současné ekonomické problémy jsem v něm nenašel. Co je přitom zajímavé, ohledně ekonomiky a sociální sféry zmiňuje jihomoravský hejtman hlavně věci, které by si ještě před pár lety vysloužily v ČSSD označení jako „nepřijatelné“, „pravicové“ či „asociální“, když hovoří o potřebě adresnosti sociálních dávek, což je jedno z témat, vůči nimž se v 90. letech sociální demokracie ostře vymezovala.

V dalším bodě pak text odmítá zadlužování, přičemž kouzelně zní jedna z použitých vět: „ČSSD se musí umět přihlásit ke svému dílu odpovědnosti za vzniklý deficit veřejných financí.“ Dá se to brát jako „rýpnutí“ do Sobotky, který za státní rozpočet odpovídal coby ministr financí mezi lety 2002 a 2006, a přes tehdejší slušný hospodářský růst dokázal „vyrobit“ vysoké rozpočtové schodky. V každém případě je ale Haškův program něco, co rozhodně nepřipomíná „slavnou“ větu Vladimíra Špidly z roku 2002 „zdroje tu jsou“. Podle Haška evidentně nejsou.

Sobotkovy představy působí po přečtení mnohem levicověji. Sobotka kritizuje Nečasovu vládu za cituji: tendenci privatizovat veřejné služby, prohlubovat sociální rozdíly, přesouvat daňovou zátěž na střední vrstvy či „demontovat“ sociální stát. Příznačně stejně jako u Haška se v Sobotkově textu nedají najít konkrétnější nástroje, jak se chovat v současné ekonomické krizi snad s výjimkou zmínky o potřebě čelit rizikům „na úrovni společné evropské politiky“ a nutnosti zvýšit daně.

Při pečlivějším pročítání ale Sobotkova levicová rétorika nevyznívá tak jednoznačně „špidlovsky“. Sobotka se dovolává jako vzoru „skandinávského sociálního modelu“. Totéž lze najít u ČSSD už někdy před dvěmi dekádami, takže to vypadá jako přihlášení ke kontinuitě a tradiční orientaci. Problém ale je, že když se podívám na většinu skandinávských států, už v 90. letech místní sociální politika procházela dost hlubokými reformami, a to dokonce i za vlád sociální demokracie. Možná jasněji vyjádřeno došlo k osekávání některých veřejných služeb a zvýšení motivovanosti lidí závislých na sociálním systému, aby se „postavili“ na vlastní nohy, pokud samozřejmě mohou.

Příčina byla jednoduchá a to snaha řešit kupící se hospodářské problémy a také pociťovaná potřeba přivřít rozevírající se nůžky mezi státními výdaji a příjmy. Jednalo se o pragmatický postup doprovázený stejně pragmatickou částečnou ekonomickou deregulací. Výsledkem je pochybnost, jestli se dnes vůbec ještě dá o nějakém jednotném sociálním modelu ve Skandinávii hovořit. Když celou věc hodně zjednoduším: na plyn bohaté Norsko pociťovalo mnohem menší potřebu něco měnit než Švédsko, Dánsko či Finsko. Je tak možné shrnout, že sociální stát a ekonomika dnes vypadá ve skandinávských zemích výrazně jinak než před dvaceti lety.

Při čtení Sobotkova textu je přitom zjevné, že si autor uvědomuje potřebu změn, když mimo jiné konstatuje, že „musíme najít cestu k užitečným, sociálně únosným a promyšleným reformám“ a odmítá „obranářský a konzervativní“ obraz ČSSD. Nastoluje to pochybnost, zda „skandinávským sociálním modelem“ opravdu myslí to, co v tomto severském regionu historicky existovalo. V textu úřadujícího šéfa ČSSD se totiž dají najít výrazy, které s oním dávným skandinávským modelem nemají nic společného, byť je to řečeno opatrně. Asi nejvíce je to vidět na několikrát opakovaném sloganu o "rovnosti šancí“, což rozhodně není totéž, co vyrovnávání sociálních rozdílů příznačné kdysi pro skandinávské sociální demokracie a vlastně pro sociální demokraty všude v Evropě. Dále v Sobotkově textu najdeme výrazy jako „posílení konkurenceschopnosti“, „orientaci na zdravé veřejné finance“ či vymezení se vůči představě ČSSD coby „strany sociálních dávek“. Stejně jako u Haška se také objevuje i přihlášení k vyrovnaným veřejným rozpočtům. Sobotka tak do levicové rétoriky šikovně míchá někdy mnohem pragmatičtější obsah.

Když to krátce zesumarizuji: rozdíl mezi Sobotkou a Haškem v socioekonomické oblasti je reálně mnohem menší, než se na první pohled zdá. Patrně důležitější je ale jiná věc. Přestože ČSSD nepochybně bude využívat každé příležitosti ke kritice a obstrukcím kroků Nečasovy vlády, je zjevné, že si její lídři uvědomují, že současná situace nepřeje výdajové expanzi a vyžaduje zásahy do minimálně některých aspektů sociálního systému. Vytváří to šanci, i když samozřejmě nikoliv jistotu, že komunikace vlády a opozice bude přece jen racionálnější než v předchozím „topolánkovsko–paroubkovském“ volebním období. Tento fakt je důležitý pro několik dlouhodobě pro tento stát klíčových změn - na prvním místě provedení a dotáhnutí penzijní reformy. Pro to, aby taková změna přežila příští výměnu vlády, je totiž velmi žádoucí určitý konsensus napříč stávající vládně-opoziční linií.