Prezidentství končící hlavy státu nemělo jednu tvář, ale několik značně odlišných. Do historie vstoupí Klaus jako prezident zatracovaný, úspěšný, bavící i nedomýšlející. Je ovšem velmi individuální, kterou z těchto tváří vnímá člověk jako nejdůležitější.

Když jsem v prosinci domlouval s redakcí MF Dnes tento text, vypadalo to, že politická bilance Václava Klause na Pražském hradě je prakticky uzavřená. Vyhlášení amnestie na Nový rok, ale vyvolalo největší antiklausovskou vlnu, jakou končící hlava státu za éru svého úřadování zažila. Útoky z různých stran představovaly kolorit prakticky celého Klausova prezidentského úřadování. Ani vzduchem létající hrozba žalobou za velezradu by nebyla zase až tak něco nového. Nadnesl ji už v polovině minulého desetiletí senátor Zdeněk Bárta, jemuž se nelíbila pomalost, s níž prezident navrhoval horní komoře parlamentu kandidáty na ústavní soudce. Stejný klacek na prezidenta o několik let později oprášila sociálnědemokratická místopředsedkyně horní komory Alena Gajdůšková, která tím reagovala na Klausovo odmítání podepsat Lisabonskou smlouvu posouvající EU k integrovanějšímu svazku. Nápad Gajdůškové zapadal to tehdejšího enormního tlaku na hlavu státu. I v tento politicky zřejmě nejvypjatější moment svého úřadování si ale Klaus dokázal udržet vysokou důvěru veřejnosti a rozsáhlý okruh podporovatelů.

V porovnání s tím po letošní lednové amnestii působil Klaus velmi osaměle. Hlasů ochotných obhajovat jeho postup bylo minimum. Trochu to připomíná onen „slavný“ kůl v plotě Milouše Jakeše ze závěru éry komunistického režimu. Symbolické masové sundávání Klausových obrazů ve školách ukazuje, že emoce okolo amnestie hnuly českou veřejností mnohem více, než cokoliv z předchozích prezidentových kroků a aktivit. Zapadá nějak tato sporná tečka decimující důvěru v Klause do obrazu předchozí dekády? A jak vlastně nahlížet na působení této hlavy českého státu?

Rehabilitátor KSČM nebo komunistická brzda?

„Otcem i garantem současné „plíživé rehabilitace“ KSČM je bez přehánění právě Klaus.“ Touto větou „uvítal“ v březnu 2003 Respekt zvolení nového prezidenta. Narážel tím, stejně jako četné další dobové komentáře na fakt, že nový prezident byl zvolen také díky hlasům některých komunistických poslanců a senátorů. Poněkud to zakrývalo další podstatné faktory Klausova úspěchu, jakými byla rozklíženost sociální demokracie a obecně celého vládního tábora či loajální podpora ODS svému „otci zakladateli“.

Někteří doboví komentátoři svou nechuť k vítězi propojovali s až konspiračními teoriemi. Třeba Tomáš Němeček v už zmíněném článku v Respektu psal o Klausově „kšeftu s komunisty, o jehož podstatě se veřejnost nic nedozvěděla“. Skutečnost byla poněkud prozaičtější. Klaus před volbou avizoval rovné zacházení s komunisty a jejich poslaneckým klubem při politických jednáních. Toto pravidlo v následujících letech dodržoval a k setkáním, které inicioval, většinou zval i komunistické politiky. Od kritiků srovnávajících ho s údajně antikomunistickým Václavem Havlem za to sklízel tvrdé odsudky. Tento protiklausovský osten přetrval vlastně až do další prezidentské volby o pět let později, kdy se podobně pragmaticky zachoval Jan Švejnar, který získal podmíněnou podporu KSČM.

V dnes tak diskutované otázce komunistického přibližování k vládnutí fungoval Klaus jako brzda. Nejnázorněji se to ukázalo na jaře 2005, kdy se pod tíhou skandálů premiéra Grosse hroutila jeho vláda, přičemž lidovečtí ministři podali demisi. Klaus už na začátku vládní krize šikovně oživoval paralelu s únorem 1948, když poukazoval na to, že „lidovečtí a ještě někteří další ministři podali demisi a očekávali, že prezident Beneš buďto jejich demisi nevezme a bude to jenom signál k nějaké další obměně vlády. Tehdy se strašně přepočítali“.

Svou neochotou přijmout demisi lidoveckých ministrů pak prezident dotlačil Grosse, který hledal záchranu v dohodě s KSČM, k rezignaci. Současně hlava státu fakticky podpořila pokračování stávající vládní koalice opět v čele se sociálním demokratem. Respekt ke komunistickým párijům tak u Klause neznamenal ochotu otevřít jim dveře do vlády.

Krizový manažer v zemi vládních krizí

Klausem použitý velmi volný výklad ústavy v době bouře okolo Grosse nebyl ojedinělý. Podobně se choval i při řešení některých dalších vládních krizí, na které je česká historie v posledním desetiletí mimořádně bohatá. Připomenout lze situaci v dubnu 2011, kdy premiér Petra Nečase donesl na Pražský hrad návrhy na odvolání ministrů za Věci veřejné. Klaus ovšem reagoval požadavkem na premiéra, aby mu představil plán dalšího fungování vlády s většinou ve sněmovně, tedy nějaký plán B. Nečas ovšem žádný po ruce neměl. Zdržováním převzetí odvolání ministrů nakonec prezident dotlačil vládní strany k dohodě o kompromisu, který načas udržel vládu pohromadě.

Hlava státu na výtky o příliš volném výkladu svých kompetencí reagovala velmi barvitými slovy, když prohlašovala: „Nejsem robotem, kterému by se nainstaloval počítačový program podle několika slůvek v ústavě a on by triviálním způsobem říkal ano či ne.“ Prezident-nerobot tak, ať už viditelně či za kulisami, dokázal silně tlačit na stranické lídry. Kritika, kterou za to občas sklízel, nicméně často opomíjela, že prezident má hrát v českém politickém systému roli toho, kdo vládní krize usměrňuje a pomáhá řešit. Těžko ale čekat, že výsledkem jeho působení bude všeobecná spokojenost.

Ne vždy slavil Klaus úspěch. Nejnázornějším dokladem je situace okolo přelomu let 2006 a 2007. Po několikaměsíční politické krizi ovlivněné patovým výsledkem parlamentních voleb a s tím spojenou neschopností vytvořit vládu s šancí na důvěru sněmovny, začal prezident intenzivně tlačit ODS a ČSSD k politické dohodě. Jak to argumentačně odůvodňoval, „bez elementární dohody dvou nejsilnějších politických stran o čemkoli, o vládnutí, tolerování, předčasných volbách nebo čemkoli dalším, prostě není možné, aby se cokoli v této zemi pohnulo.“

Klausův názor ovšem nepadl v ODS na úrodnou půdu a i to byl jeden z prvních impulsů vzdalování prezidenta a strany, kterou kdysi založil. Klaus nakonec musel přijmout Mirkem Topolánkem zkonstruované řešení v podobě kabinetu závislého na sociálnědemokratických přeběhlících. Nabízí se otázka, zda zvolené řešení bylo opravdu rozumné vzhledem ke krátké životnosti Topolánkova kabinetu, jeho malé schopnosti prosadit něco smysluplného i průvodním skandálům, jejichž odér se někdy táhne českou kotlinou dodnes. Namátkou lze připomenout podivné provládní „obrácení“ poslance ČSSD Petra Wolfa či zázračné zbohatnutí ministra dopravy Aleše Řebíčka.

Prezident versus intelektuálové

Už zmíněný odpor části vlivných intelektuálních elit vůči Klausovi má své hluboké kořeny ještě v devadesátých letech. V uplynulé dekádě tento odpor spolehlivě sytil Klausův euroskepticismus, ataky vůči teoriím globálního oteplování i třeba zdánlivé banality jako prezidentův estetický vkus. Nejlepším příkladem posledního zmíněného byl spor o blob neboli futuristický návrh nové budovy Národní knihovny z dílny architekta Jana Kaplického. O bytostném nesouhlasu s návrhem, svědčila Klausova s nadsázkou pronesená slova o odhodlání demonstrovat proti blobu „jako aktivisté u Temelína“.

Neoblibu prezidenta ovlivňovaly i některé jeho škatulkující výroky jako například o typických atributech levicovosti, kterými mají být plastová láhev, batůžek či třeba snowboard. U prezidenta, vášnivého lyžaře, bylo jasné, co se dá na svahu naopak považovat za „správně pravicové“.

Tyto humorné příklady by neměly zakrýt, že neméně důležitou roli v pohledu řady veřejné mínění utvářejících lidí na prezidenta sehrály i některé přízemnější materialistické momenty. Například na jaře 2006 vetoval Klaus zákon navyšující přísun peněz od soukromých televizí, kin či videopůjčoven do státního fondu kinematografie, který má podporovat výrobu českých filmů. Sněmovna toto Klausovo veto jako jedno z mála nedokázala přehlasovat. Klaus ve zdůvodnění veta natáčení filmů označil za běžné podnikání. Popularitu prezidenta mezi lidmi z filmové branže to ale pochopitelně nezvýšilo. Liberální ekonom zkřížený s národně orientovaným konzervativcem zkrátka občas vyvolával efekt rudého hadru před býkem.

Slábnoucí politický instinkt

Ideologicky silně vyhraněný prezident těžko mohl fungovat jako všeobecně integrující postava. Je ale faktem, že důvěra ke Klausovi se po většinu jeho mandátu pohybovala na vysokých číslech a jako hlava státu byl poměrně oblíbený. Ještě v roce 2010 důvěřovaly Klausovi více než dvě třetiny lidí.

Teprve v posledních letech jeho prezidentství nastal výrazný propad. Způsobila ho řada faktorů, z nichž některé, jako prudce stoupající averzi lidí k politické třídě, nemohl Klaus zásadně změnit. U jiných faktorů byl ale jeho viditelný „přínos“ zjevný. Jako příklady může sloužit popuštění otěží Petru Hájkovi zásobujícímu média salvami kontroverzních výroků či politicky nezvládnutý vstup do kampaně na obranu Ladislava Bátory, zvláštní postavy z okraje české politiky.

Ukázkovým dokladem nepochopení možných destruktivních důsledků, se stala kauza chilské pero. Velký kritik mediokracie ignoroval klipovitost doby a drtivý dopad bleskově se šířícího obrazu. Titulky „Klaus kleptoman“ či „Klaus zloděj“ reagující na video, jehož sledovanost raketově rostla, vyžadovaly obratnou a rychlou reakci ve stylu nějaké nadsázkové výstavy per na Pražském hradě. Prekérní situace prostě volala po troše Švejka, kterého ovšem Klaus nesnáší. Prezidentova veřejná omluva téměř po roce, jako by se v době facebooku a youtube vůbec neodehrála.

Do stejné kategorie spadá chybějící porozumění, co vyvolá podoba lednové amnestie, a také neschopnost tlumit její drtivě negativní efekt. Klaus v závěru svého prezidentství ztrácel politický instinkt a patrně i chuť pečovat o vlastní veřejný obraz. Přesně to přitom stálo kdysi u počátků jeho politického úspěchu.

Text vyšel v Mladé frontě Dnes. Zdroje k citacím jsou uvedeny v autorově knize "Fenomén Václav Klaus. Politická biografie", která vyšla v nakladatelství v nakladatelství Barrister a Principal.