Spojuje něco Miloše Zemana a císaře? Čím vybočil prezident jmenováním nového premiéra z tradice úřednických vlád? Může to změnit politický režim? Na tyto otázky je dobré se podívat v širším kontextu.

Česká tradice

Zrod vlády Jiřího Rusnoka oživil debatu o takzvaných úřednických vládách či vládách odborníků. Přes rozlišování současného prezidenta mezi těmito dvěma označeními jde o výrazy používané v českých poměrech v podstatě pro totéž. Tradice využívání těchto vlád je velmi stará. Kořeny se dají najít už v dobách Rakouské monarchie, kdy byly vlády ústavně definovány jako kabinety jmenované císařem bez přímé odpovědnosti vůči parlamentu. V praxi tak často císař preferoval jmenování "svých" ministrů před respektem k politickému složení parlamentu.

V podmínkách meziválečného Československa úřednické vlády sloužily jako prostředek nouzového překlenutí vážné krize nebo situace, kdy se řešení v podobě stranických vlád jevilo nemožné. Při přítomnosti významných ke státu, anebo demokracii nepřátelských aktérů umírněné strany preferovaly, aby nepopulární kroky realizovala úřednická vláda. Jako příklad může posloužit vláda Jana Černého instalovaná roku 1920. Tato vláda zpacifikovala generální stávku vyvolanou zbolševizovanou levicí a tvrdě zasáhla proti nacionálnímu neklidu v Němci osídleném pohraničí.

Pro meziválečné úřednické vlády, přestože za nimi stály ve stínu strany, byl dost podstatný prezident, ať už T.G.M. nebo později Edvard Beneš. Gestory úřednických vlád tím fakticky byly jak parlamentní strany, tak prezident.

Stejná situace platí i pro první takový kabinet v éře České republiky – vládu Josefa Tošovského v závěru devadesátých let. Po rozpadu předchozí pravostředové vlády vybral nového premiéra prezident Václav Havel. Vláda ovšem vznikla také s dopomocí dosavadních vládních stran, respektive jejich frakcí. Při hlasování o důvěře ji pak zaštítila také ČSSD. Tošovského vláda přitom v sobě zahrnula i některé straníky, díky čemuž měla spíše polopolitický než "čistě úřednický" profil.

Další případ úřednické vlády je spojený s minulým volebním obdobím. Po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě se rychle většina stran shodla na tomto řešení. Klíčovou roli přitom sehrály ODS a ČSSD, které se přes předchozí ostré soupeření z obavy před prezidentem Václavem Klausem semkly, což mimo jiné ovlivňovala animozita Klause a šéfa ODS Mirka Topolánka. Výběr premiéra Jana Fischera a nominaci ministrů si obě velké strany podržely ve svých rukou, pouze jim doplňkově asistovala Strana zelených. Fischerovou vládou se objevil v české tradici případ úřednické vlády zrozené proti prezidentovi. Je dobré ale vnímat, že Klaus vznik tohoto kabinetu nijak neblokoval.

Výmar aneb nenápadný režimní přerod

Případ vlády Jiřího Rusnoka je v jistém ohledu nový a paradoxně i starý. Nový je v tom, že prezident Zeman se s odvoláváním na svůj přímý mandát od voličů rozhodl instalovat vládu bez dohody s alespoň částí parlamentního spektra. Dokonce ji prosadil za situace, kdy existovala většina v parlamentu, která by podepřela politickou vládu. Starý je Zemanův přístup svou podobností s érou úřednických vlád za císaře pána.

Srovnávat Miloše Zemana s Františkem Josefem I. vypadá na první pohled úsměvně. Problém ale je, že deviace, kterou představuje způsob zrodu nové vlády, otevírá dveře k novému poloprezidentskému režimu. Podstatou poloprezidencialismu je zjednodušeně řečeno určující role prezidenta v rámci výkonné moci, přeměna premiéra v loajálního vykonavatele jeho vůle a umenšení role parlamentu. Tento posun se klidně může odehrát bez formální změny ústavy. Stačí, pokud bude ta stávající vykládána způsobem, jako to dělá současný prezident.

Výmarské Německo kdysi bylo svědkem něčeho podobného. Parlamentní režim se v krizové situaci v závěru dvacátých let nenápadně transformoval do poloprezidencialismu. Zpočátku "nouzově" - nicméně v praxi trvale - se vlády fakticky změnily v prezidentské kabinety. Výběr předsedy vlády přitom záležel na momentálním rozpoložení jednoho starého a čím dál senilnějšího císařského maršála - toho času ovšem prezidenta. V lednu 1933 vybral za předsedu vlády "českého frajtra", jak nesprávně označoval Adolfa Hitlera.

Netvrdím, že jsme na začátku "výmarské cesty". Stejně tak je možné zmínit Francii, kde na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století špatně fungující parlamentarismus postupně nahradil mnohem stabilnější poloprezidencialismus. Demokracie to přežila, i když se z pohledu mnoha Francouzů tvůrce nového režimu Charles de Gaulle choval autoritářsky. Navíc je pravdou, že občasné výkyvy směrem k poloprezidencialismu v českých poměrech v minulosti existovaly. Masaryk, Beneš, Havel a Klaus občas přesahovali klasickou roli hlavy státu v parlamentním režimu. Současná situace je ovšem intenzitou tohoto přesahování a možnými důsledky mimořádná.

Někdo pochopitelně může chválit prezidentovo "rázné odbornické řešení". Měl by si ale uvědomovat, že toto řešení představuje i nakročení k novému typu politického režimu a zahrnuje v sobě nezanedbatelná rizika.

Zkrácená verze textu vyšla v Brněnském deníku.