Česká politika po koronaviru
Co udělá s českou politikou koronavirová krize? Způsobí politické zemětřesení? Kdo na krizi získá a kdo ztratí? Změní charakter české demokracie?
Klást v tuto chvíli tyto otázky je trochu jako chodit po sypkém písku. Stále ještě odeznívá prvotní šok z pandemie, kterou nikdo nečekal, a z opatření, se kterými nikdo nepočítal. Lidé stále sledují hlavně počet nemocných, mrtvých a vyléčených. Odhadovat, co tato krize udělá s českou politikou, proto má velká úskalí. Kromě toho jde těžko predikovat, jak se s krizí vyrovnají sousedé nebo EU. Změna vnějšího prostředí pochopitelně bude mít na Česko také značný vliv. Proto nabízím "jen" několik postřehů, které nejsou pokusem o nějakou komplexní prognózu budoucnosti. Jde mi o promýšlení toho, co se děje a jaké to může mít důsledky.
Těžit z krize
Začněme od věci, která je už dobře patrná, a to schopnosti vládních politiků těžit z koronavirové krize. Zní to trochu brutálně, nicméně je to svým způsobem přirozené. Pohybujeme se v době, kdy se politika dělá ve významné míře prostřednictvím médií (a občas i média dělají politiku). Všichni sledují virus a zejména to, jak se proti němu bojuje. V centru pozornosti proto jsou vládní tiskové konference, prezidentsky znějící projev ministerského předsedy nebo dramaticky vyhlížející prohlášení o záchraně údajně z Česka pašovaných respirátorů a roušek. To, že prohlášení o pašování nemusí úplně odpovídat realitě, je jiná věc, a hlavně se to řeší až s několikadenním odstupem. Řada lidí mezitím už zapomněla, o co přesně šlo. Podobně se sice debatuje nedostatek kdejakého zdravotnického materiálu, ale celkově mediálně dominuje obraz energicky reagujících vládních politiků. Rodí se také nové symboly, jako je schopně působící ministr v červeném svetru, který ještě před měsícem podle převažujícího mínění působil spíše utrápeně.
Popsaný jev se dá pozorovat v řadě zemí včetně těch opravdu extrémně zasažených. Je to dobře vysvětlitelné. Lidé mají pod dojmem silného prožitku větší tendenci něčemu či někomu věřit. Nabízí to příležitost pro vládního politika, i když ho předtím dotyčný sledující příliš "nemusel".
Momentální situace má ovšem pro jiné politiky, a to opoziční, přesně opačný efekt. Proniknout do médií se pro ně nyní stává mnohem těžším než v normálních časech. Vlastní Facebook či streamovaný přenos na webu to nemůže nikdy vyvážit. Navíc kritizovat vládu, což je přirozená role jakékoliv opozice, je v této specifické situaci možné jen obezřetně.
Všeobecná lidská vystrašenost se může snadno obrátit proti opozičníkovi, který by si dovolil příliš viditelně se odchýlit od převládající tendence k jednotě.
Totéž mimochodem platí i pro některé novináře, kteří před krizí vedli permanentní protivládní tažení. Útočit na vládu s podobnou razancí je za této situace mnohem obtížnější.
Popsané se dá opřít o první průzkumy, které ukazují, že v očích drtivé většiny lidí vláda krizi zvládá. Samozřejmě není zcela vyloučená změna způsobená nějakým velkým vládním selháním, jež by mohla tuto vysokou důvěru nalomit. Pokud se ale nic takového nestane, mají pro nejbližší dobu vládní strany k dobru bonus − a opozice naopak malus. Pravděpodobně se to odrazí i v průzkumech preferencí politických stran, až zahrnou první týdny po vypuknutí krize. Zvláště velký problém to může být hlavně pro některé opoziční strany, které už před krizí měly podporu v řádu několika málo procent. Vzhledem ke krajských a senátním volbám na podzim to pro ně není zrovna příjemná perspektiva.
Politika v těžkých časech
Každá krize má určitou vývojovou tendenci. S pominutím prvotního strachu z viru se začne zvyšovat volání po návratu k normálu, které bude pravděpodobně časově předbíhat skutečné zrušení hlavních omezení zavedených kvůli pandemii. Vládní politici budou muset balancovat mezi potřebou postupovat opatrně a cílem příliš si neznepřátelit část prozatím velmi vstřícně naladěné veřejnosti. Volání po konci omezení bude, a vlastně už je, velmi rozdílné napříč společností, protože nedopadla na všechny stejně. Pro někoho jsou omezení velká nepříjemnost či přímo existenční katastrofa, ale jinému příliš nevadí a přísná vládní opatření vítá.
Tato blízká budoucnost nabízí mnohem větší prostor pro politickou debatu než stávající postšoková nálada. Velmi zvětšuje šance opozice, která znovu dostane příležitost být ve veřejném prostoru mnohem víc vidět. Je proto dobré nepřeceňovat bonus, který tato vláda, vládní strany nebo jednotliví členové vlády mohli získat z aktuální situace. Tento bonus je velmi křehký a jeho udržení nejisté.
Ještě podstatnější, a hlavně dlouhodobější bude ekonomický dopad koronavirové krize, i když tvrdost tohoto dopadu lze prozatím spíše jen tušit. Po řadě tučných let přichází hospodářský propad, růst nezaměstnanosti, pokles příjmů mnoha lidí, výpadek exportu, stoupající zadlužení lidí i státu. Tento pouze dílčí výčet ukazuje nášlapné minové pole, které se rýsuje před touto vládou. Je zásadní rozdíl být vládním politikem v situaci, kdy příjmy státního rozpočtu výrazně rostou, a v situaci, kdy naopak náhle klesnou. Zatímco první umožňuje velkorysou sociální politiku, druhé dělá přerozdělování a finanční transfery mnohem senzitivnějšími na kritiku, a hlavně jsou k dispozici mnohem omezenější zdroje.
Stávající vláda se takřka přes noc přesunula z role spíše udržovacího kabinetu, který nečelil zásadním výzvám, do role krizového ekonomického manažera. Tímto krizovým manažerem zjevně zůstane až do sněmovních voleb v příštím roce.
Situace po koronavirové krizi bude také vyžadovat vládní soulad a schopnost vyjednat si ve sněmovně dostatečnou podporu. Ani jedno s ohledem na bohatou historii sporů mezi vládními stranami a menšinový status této vlády není jisté. Je ale pravda, že výjimečnost stávající situace může ještě nějakou dobu po pandemii fungovat jako tmel vlády a současně poskytovat části opozice argument pro její podporu.
Za krátké připomenutí stojí dva případy politických dopadů hospodářských poklesů na vlády, které měly podobné problémy s jednotou a ne zrovna jistým zázemím v Poslanecké sněmovně. V roce 1997 rozjezd hospodářské recese přispěl k rozpadu druhé vlády Václava Klause. V roce 2013, na konci hospodářské recese, se vláda Petra Nečase ocitla na historickém rekordu nedůvěryhodnosti těsně předtím, než padla. Ani v jednom případě nebyly hospodářské důvody jedinými, a hlavně finálními příčinami pádu vlády. Nicméně u obou těchto vlád velmi přispěly k podemletí jejich soudržnosti a opory u veřejnosti.
V obou zmíněných případech se dále projevila "blbá nálada" lidí a vzrostla citlivost veřejnosti na vládní přešlapy a skandály. Stojí to za zmínku s ohledem na problémy, kterými trpěla tato vláda do koronavirové krize, zvláště evergreen debaty kolem premiérova střetu zájmů. S odezníváním koronavirové krize se tento typ debaty začne znovu vracet. V situaci, kdy mnoho lidí bude mít mnohem hlouběji do kapsy, může téma dotačních miliard z evropských fondů a jejich ztráty pro Česko získat ještě větší výbušnost než před krizí.
Otázkou, která se v tuto chvíli nedá zodpovědět, je, kdo z opozice (a zda vůbec někdo) se dokáže zviditelnit a prosadit v souvislosti s enormní ekonomickou výzvou, které bude čelit tato vláda a potažmo my všichni. Je dobré vnímat, že čas do řádného termínu sněmovních voleb příští rok na podzim po skončení pandemie už nebude příliš dlouhý.
I to může být opozičním limitem.
Katastrofický scénář
Předchozí řádky reflektovaly scénář, u kterého se koronavirová krize nijak podstatně nepodepíše na základech a fungování české demokracie. Svým způsobem jde o scénář optimistický, asi i proto, že jsem optimista. Samozřejmě je možné načrtnout také scénář pesimistický, či přesněji řečeno katastrofický, jehož podstatou by byla destrukce demokracie.
Příznaky degenerace liberální demokracie se projevovaly už před krizí. Stačí připomenout prezidenta pošlapávajícího ústavu (nejviditelněji při odvolávání a jmenování ministrů) nebo určitou deformaci mediálního trhu (zejména zprostředkované napojení jedné velké mediální skupiny na největší politickou formaci v zemi). Česko se ale kvůli velkému rozptýlení moci nevydalo maďarskou ani polskou cestou, kde je destrukce liberální demokracie zjevná a rozdíl mezi nimi je "pouze" v tom, kam zatím došly.
Nicméně koronavirová krize by potenciálně v Česku mohla vytvořit klima přející "utužení pravidel" a "efektivnějšímu řešení kritických situací". Nechybí nápady jdoucí tímto směrem. Příznačný je v tomto směru návrh ministra obrany přetavený do legislativní podoby, aby vláda či potažmo jen premiér mohli víceméně na základě svého uvážení v nespecifikované "neodkladné situaci" získat až diktátorské pravomoci. Takový návrh nyní nemá šanci projít parlamentem (pravděpodobně tam v dohledné době ani nedoputuje). Avšak dobře odráží uvažování, které krize povzbudí, tedy nahradit údajně selhávající demokratické instituce něčím jiným, vládou nějaké pevné ruky. Stejně problematicky vypadají nápady na chytrou karanténu, pokud by státu poskytly nekontrolovatelné nástroje sledování pohybu občanů.
Katastrofický scénář pro demokracii nevypadá v tuto chvíli pravděpodobně. Strach z viru a existenční nejistota v ekonomické krizi ale pro takový scénář mohou připravit úrodnou půdu.
Text vyšel v Hospodářských novinách.
Klást v tuto chvíli tyto otázky je trochu jako chodit po sypkém písku. Stále ještě odeznívá prvotní šok z pandemie, kterou nikdo nečekal, a z opatření, se kterými nikdo nepočítal. Lidé stále sledují hlavně počet nemocných, mrtvých a vyléčených. Odhadovat, co tato krize udělá s českou politikou, proto má velká úskalí. Kromě toho jde těžko predikovat, jak se s krizí vyrovnají sousedé nebo EU. Změna vnějšího prostředí pochopitelně bude mít na Česko také značný vliv. Proto nabízím "jen" několik postřehů, které nejsou pokusem o nějakou komplexní prognózu budoucnosti. Jde mi o promýšlení toho, co se děje a jaké to může mít důsledky.
Těžit z krize
Začněme od věci, která je už dobře patrná, a to schopnosti vládních politiků těžit z koronavirové krize. Zní to trochu brutálně, nicméně je to svým způsobem přirozené. Pohybujeme se v době, kdy se politika dělá ve významné míře prostřednictvím médií (a občas i média dělají politiku). Všichni sledují virus a zejména to, jak se proti němu bojuje. V centru pozornosti proto jsou vládní tiskové konference, prezidentsky znějící projev ministerského předsedy nebo dramaticky vyhlížející prohlášení o záchraně údajně z Česka pašovaných respirátorů a roušek. To, že prohlášení o pašování nemusí úplně odpovídat realitě, je jiná věc, a hlavně se to řeší až s několikadenním odstupem. Řada lidí mezitím už zapomněla, o co přesně šlo. Podobně se sice debatuje nedostatek kdejakého zdravotnického materiálu, ale celkově mediálně dominuje obraz energicky reagujících vládních politiků. Rodí se také nové symboly, jako je schopně působící ministr v červeném svetru, který ještě před měsícem podle převažujícího mínění působil spíše utrápeně.
Popsaný jev se dá pozorovat v řadě zemí včetně těch opravdu extrémně zasažených. Je to dobře vysvětlitelné. Lidé mají pod dojmem silného prožitku větší tendenci něčemu či někomu věřit. Nabízí to příležitost pro vládního politika, i když ho předtím dotyčný sledující příliš "nemusel".
Momentální situace má ovšem pro jiné politiky, a to opoziční, přesně opačný efekt. Proniknout do médií se pro ně nyní stává mnohem těžším než v normálních časech. Vlastní Facebook či streamovaný přenos na webu to nemůže nikdy vyvážit. Navíc kritizovat vládu, což je přirozená role jakékoliv opozice, je v této specifické situaci možné jen obezřetně.
Všeobecná lidská vystrašenost se může snadno obrátit proti opozičníkovi, který by si dovolil příliš viditelně se odchýlit od převládající tendence k jednotě.
Totéž mimochodem platí i pro některé novináře, kteří před krizí vedli permanentní protivládní tažení. Útočit na vládu s podobnou razancí je za této situace mnohem obtížnější.
Popsané se dá opřít o první průzkumy, které ukazují, že v očích drtivé většiny lidí vláda krizi zvládá. Samozřejmě není zcela vyloučená změna způsobená nějakým velkým vládním selháním, jež by mohla tuto vysokou důvěru nalomit. Pokud se ale nic takového nestane, mají pro nejbližší dobu vládní strany k dobru bonus − a opozice naopak malus. Pravděpodobně se to odrazí i v průzkumech preferencí politických stran, až zahrnou první týdny po vypuknutí krize. Zvláště velký problém to může být hlavně pro některé opoziční strany, které už před krizí měly podporu v řádu několika málo procent. Vzhledem ke krajských a senátním volbám na podzim to pro ně není zrovna příjemná perspektiva.
Politika v těžkých časech
Každá krize má určitou vývojovou tendenci. S pominutím prvotního strachu z viru se začne zvyšovat volání po návratu k normálu, které bude pravděpodobně časově předbíhat skutečné zrušení hlavních omezení zavedených kvůli pandemii. Vládní politici budou muset balancovat mezi potřebou postupovat opatrně a cílem příliš si neznepřátelit část prozatím velmi vstřícně naladěné veřejnosti. Volání po konci omezení bude, a vlastně už je, velmi rozdílné napříč společností, protože nedopadla na všechny stejně. Pro někoho jsou omezení velká nepříjemnost či přímo existenční katastrofa, ale jinému příliš nevadí a přísná vládní opatření vítá.
Tato blízká budoucnost nabízí mnohem větší prostor pro politickou debatu než stávající postšoková nálada. Velmi zvětšuje šance opozice, která znovu dostane příležitost být ve veřejném prostoru mnohem víc vidět. Je proto dobré nepřeceňovat bonus, který tato vláda, vládní strany nebo jednotliví členové vlády mohli získat z aktuální situace. Tento bonus je velmi křehký a jeho udržení nejisté.
Ještě podstatnější, a hlavně dlouhodobější bude ekonomický dopad koronavirové krize, i když tvrdost tohoto dopadu lze prozatím spíše jen tušit. Po řadě tučných let přichází hospodářský propad, růst nezaměstnanosti, pokles příjmů mnoha lidí, výpadek exportu, stoupající zadlužení lidí i státu. Tento pouze dílčí výčet ukazuje nášlapné minové pole, které se rýsuje před touto vládou. Je zásadní rozdíl být vládním politikem v situaci, kdy příjmy státního rozpočtu výrazně rostou, a v situaci, kdy naopak náhle klesnou. Zatímco první umožňuje velkorysou sociální politiku, druhé dělá přerozdělování a finanční transfery mnohem senzitivnějšími na kritiku, a hlavně jsou k dispozici mnohem omezenější zdroje.
Stávající vláda se takřka přes noc přesunula z role spíše udržovacího kabinetu, který nečelil zásadním výzvám, do role krizového ekonomického manažera. Tímto krizovým manažerem zjevně zůstane až do sněmovních voleb v příštím roce.
Situace po koronavirové krizi bude také vyžadovat vládní soulad a schopnost vyjednat si ve sněmovně dostatečnou podporu. Ani jedno s ohledem na bohatou historii sporů mezi vládními stranami a menšinový status této vlády není jisté. Je ale pravda, že výjimečnost stávající situace může ještě nějakou dobu po pandemii fungovat jako tmel vlády a současně poskytovat části opozice argument pro její podporu.
Za krátké připomenutí stojí dva případy politických dopadů hospodářských poklesů na vlády, které měly podobné problémy s jednotou a ne zrovna jistým zázemím v Poslanecké sněmovně. V roce 1997 rozjezd hospodářské recese přispěl k rozpadu druhé vlády Václava Klause. V roce 2013, na konci hospodářské recese, se vláda Petra Nečase ocitla na historickém rekordu nedůvěryhodnosti těsně předtím, než padla. Ani v jednom případě nebyly hospodářské důvody jedinými, a hlavně finálními příčinami pádu vlády. Nicméně u obou těchto vlád velmi přispěly k podemletí jejich soudržnosti a opory u veřejnosti.
V obou zmíněných případech se dále projevila "blbá nálada" lidí a vzrostla citlivost veřejnosti na vládní přešlapy a skandály. Stojí to za zmínku s ohledem na problémy, kterými trpěla tato vláda do koronavirové krize, zvláště evergreen debaty kolem premiérova střetu zájmů. S odezníváním koronavirové krize se tento typ debaty začne znovu vracet. V situaci, kdy mnoho lidí bude mít mnohem hlouběji do kapsy, může téma dotačních miliard z evropských fondů a jejich ztráty pro Česko získat ještě větší výbušnost než před krizí.
Otázkou, která se v tuto chvíli nedá zodpovědět, je, kdo z opozice (a zda vůbec někdo) se dokáže zviditelnit a prosadit v souvislosti s enormní ekonomickou výzvou, které bude čelit tato vláda a potažmo my všichni. Je dobré vnímat, že čas do řádného termínu sněmovních voleb příští rok na podzim po skončení pandemie už nebude příliš dlouhý.
I to může být opozičním limitem.
Katastrofický scénář
Předchozí řádky reflektovaly scénář, u kterého se koronavirová krize nijak podstatně nepodepíše na základech a fungování české demokracie. Svým způsobem jde o scénář optimistický, asi i proto, že jsem optimista. Samozřejmě je možné načrtnout také scénář pesimistický, či přesněji řečeno katastrofický, jehož podstatou by byla destrukce demokracie.
Příznaky degenerace liberální demokracie se projevovaly už před krizí. Stačí připomenout prezidenta pošlapávajícího ústavu (nejviditelněji při odvolávání a jmenování ministrů) nebo určitou deformaci mediálního trhu (zejména zprostředkované napojení jedné velké mediální skupiny na největší politickou formaci v zemi). Česko se ale kvůli velkému rozptýlení moci nevydalo maďarskou ani polskou cestou, kde je destrukce liberální demokracie zjevná a rozdíl mezi nimi je "pouze" v tom, kam zatím došly.
Nicméně koronavirová krize by potenciálně v Česku mohla vytvořit klima přející "utužení pravidel" a "efektivnějšímu řešení kritických situací". Nechybí nápady jdoucí tímto směrem. Příznačný je v tomto směru návrh ministra obrany přetavený do legislativní podoby, aby vláda či potažmo jen premiér mohli víceméně na základě svého uvážení v nespecifikované "neodkladné situaci" získat až diktátorské pravomoci. Takový návrh nyní nemá šanci projít parlamentem (pravděpodobně tam v dohledné době ani nedoputuje). Avšak dobře odráží uvažování, které krize povzbudí, tedy nahradit údajně selhávající demokratické instituce něčím jiným, vládou nějaké pevné ruky. Stejně problematicky vypadají nápady na chytrou karanténu, pokud by státu poskytly nekontrolovatelné nástroje sledování pohybu občanů.
Katastrofický scénář pro demokracii nevypadá v tuto chvíli pravděpodobně. Strach z viru a existenční nejistota v ekonomické krizi ale pro takový scénář mohou připravit úrodnou půdu.
Text vyšel v Hospodářských novinách.