Tomahawky to nevyhrají
Docela mě to ohromilo. Představa, že tohle by si myslelo víc lidí, mě děsí. Tohle by bylo větší nebezpečí než celý Islámský stát a jeho teroristé. Jako vždy to největší nebezpečí je v nás samých.
Stačí vzpomenout na „náměsíčné období“ před rokem 1914, kdy začala pomalu růst ta podivná válečná euforie, která dovedla svět ke katastrofě. Pokud bychom tomuhle začali propadat, bylo by defi nitivně zle.
Nesmíme opustit zásadu, že naším hlavním nástrojem je politika a diplomacie, nikoli násilí. Obávám se těch, kteří se snad těší, že bychom mohli mít novou studenou válku. Obávám se těch, kteří se tady v Evropě nechávají unést Donaldem Trumpem a kteří mu rychle přicházejí na chuť, když začne mávat tomahawky.
Ano, vojenská síla je důležitá a nepominutelná součást mezinárodní politiky. Ale důležité je, jakým způsobem a kdy se používá. Nevím, jestli si Británie vůbec pamatuje tu lekci, kterou dostala, když se Tony Blair rozhodl podpořit George Bushe ml., a držel se toho až do hořkého konce.
To už tu přece jednou bylo, že údajné chemické zbraně posloužily jako legitimizace útoku v Iráku, a pak se ukázalo, že jsme se zmýlili.
Francie by si zase měla vzpomenout na Libyi jako další příklad toho, jak končí vojenská akce bez dlouhodobého plánu. Ostatně se zdá, že prezident Macron nemá dnes zformulovanou vlastní pevnou zahraniční politiku. Nenajdeme vedle něj žádnou silnou kompetentní figuru a po několika slibných zajímavých prohlášeních v úvodu to vypadá, že ho stará administrativa nutí pouze opakovat včerejší chyby.
Proč vlastně bylo třeba provést propagační útok raketami ve chvíli, kdy byl na území Sýrie vyslán expertní tým mezinárodní organizace, kterou jsme ustavili v Haagu pro boj proti užívání chemických zbraní? Vypadá to, že jsme si ji sice vytvořili, ale příliš vážně ji nebereme, když na její výsledky ani nepočkáme. Když útočíme před nahráváme tím spekulacím a Rusku. Co tím nakonec dokážeme?
Vypadá to, že jsme pouze schopni v Sýrii jednou za čas udělat menší či větší ohňostroj, abychom zakryli skutečnost, že jsme při řešení tohoto konfl iktu pozbyli jakoukoli diplomatickou nebo politickou sílu.
Jediná diplomacie, která v tomto teritoriu dnes má váhu, zahrnuje kromě samotného Asada toliko Írán, Rusko a Turecko. Z této mapy bohužel vypadly Spojené státy i státy EU. Tomu jen odpovídá, že prezident Trump nedlouho před událostmi v Dúmě vyhlásil, že mise proti Islámskému státu byla ukončena a je čas začít stahovat vojáky z dvoutisícového amerického kontingentu. Nakonec to řekl velmi výstižně: „Nechme jiné, ať se o to starají.“ Hejno vystřelených tomahawků nám může snad na chvíli ulevit a snížit náš pocit viny z pouhého přihlížení syrské tragédii s půlmiliónem mrtvých. Možná to může vylepšit mediální obraz amerického prezidenta jako tvrdého chlapíka, ale skutečná politika vůči tomuto těžce zkoušenému regionu to není. Vladimiru Putinovi už prý doma někteří vyčítají, že je slabý, že nereaguje. Bylo by hodně zlé, kdybychom přistoupili na obraz světa jako boxerského ringu, v němž na každé straně publikum křičí: udeř, udeř!
Česká zahraniční politika nic nezíská, pokud tady bude pouze připochlebovat některým našim spojencům. Bylo by zlé, kdybychom si za souhlas chtěli kupovat do budoucna jejich respekt. Nejsme na perském trhu. Respekt se takto ve skutečnosti koupit nedá.
Právo 16.4.2018