Neříkáte o radaru pravdu, pane premiére

Premiér Topolánek dnes v Poslanecké sněmovně volal, že ve věci radarové základny USA v Česku sociální demokraté přece vždy požadovali větší jednání s ruskou stranou – větší zahrnutí Ruské federace do budování základny protiraketové obrany v Česku a Polsku. Proto prý nechápe, proč dnes najednou spouštíme takový křik, když se najednou připouští přítomnost ruských vojenských odborníků na radarové základně v Brdech.

Více »

Uvítáme ruské vojáky u radaru v Brdech?

Po rozhovorech s americkým ministrem obrany Robertem Gatesem dostal premiér Topolánek na tiskové konferenci otázku, zda by souhlasil s ruskou přítomností na radarové základně USA v Brdech. Český premiér odmítl tuto otázku komentovat. Nedivím se. Musel si připadat jako páté kolo u vozu. Spojené státy učinily ruské straně nabídku evidentně dřív, než se někdo zeptal na náš souhlas.
Falešně mi zní ujišťování amerického ministra obrany, že pozice české vlády je pro rozhodování o radarové základně naprosto zásadní. Těšínská jablíčka – pokud vím, o českých vojácích na této základně nikdo neuvažuje. Jaké spojenectví vlastně bude tento radar symbolizovat? Česko – americké nebo spíše americko – ruské?
Podivná je i další nabídka ministra Gatese. Budeme budovat radar „na sklad“. Prostě se postaví radar a antiraketová základna jakoby „do zálohy“ a budeme čekat, že nám jednoho dne někdo přinese důkazy, že Írán disponuje příslušnými hrozbami. Pak ho teprve uvedeme do provozu. Velmi zvláštní. Bohužel právě s těmi důkazy máme z Iráku hodně špatné zkušenosti
Mirek Topolánek prozatím mlčí, ale my bychom měli uvažovat, kam nás vede ona dvoustranná dohoda o radaru mezi USA a Českem. Možná jsme si chvíli mysleli, že si dokážeme zatancovat s Američany jako rovný s rovným. Bláhové sny Vaška, který vyrazil s pány na led. Výsledek to má jediný – nejenže my v celém ujednání hrajeme nedůstojnou roli, ale také díky nám ze hry vypadává Evropská unie.
Příliš si to premiér maloval, když sliboval, že americkým radarem poroste význam České republiky. Houby s octem. Zapřeli jsme, kam patříme, a výsledek je, že se vše podstatné odehrává vysoko nad našimi hlavami. Mezi Moskvou a Washingtonem probíhají jednání, ve kterých jde najednou o mnohem víc než jen o radarovou základnu v Česku. Ta je jen součástí celého balíků problémů. Američané s Rusy vyjednávají o společném postupu vůči Íránu, o smlouvě o konvenčních zbraních, o budoucím statutu Kosova atd. Řeči se vedou, voda plyne a my pouze přihlížíme.
Ano, jsme páté kolo u vozu. Vadí mi mlčení českého premiéra. Nejenže mlčí na tiskové konferenci, ale nevyjadřuje se k celé řadě dalších věcí. Radarová základna není jen bílá koule v krajině, kterou si pořídíme, abychom se už nemuseli o nic starat a o ničem mluvit.
Dohánějí nás důsledky našich včerejších rozhodnutí. Představa pouze dvoustranné dohody mezi ČR a USA o protiraketové obraně byla strategická chyba. To se bohužel ještě ukáže. Nic se ale nevyřeší tím, že budeme mlčet a strkat hlavu do písku.

Topolánek: Kdo je vinen za blamáž v OSN?

Premiér Topolánek sdělil novinářům po zasedání kabinetu, že v souvislosti s naší neúspěšnou kandidaturou do Rady bezpečnosti OSN bude potřeba přehodnotit naši rozvojovou a humanitární podporu. "Není přece možné, abychom posílali někam desítky milionů korun, a ta země potom poslechla našeho soupeře."

Když po našem nezvolení do Rady bezpečnosti OSN meditoval vicepremér Bursík o tom, že se budeme muset podívat na to, komu posíláme rozvojovou pomoc, myslel jsem si, že jen tak plácá - jako někdo, kdo o zahraniční politice toho ví jen velmi málo. Nenapadlo mě, že tohle semeno padne ve vládě na úrodnou půdu. Třeste se nyní všichni - Angolo, Jemene, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko, Černá Horo, Vietname, Zambie, Afghánistáne i Iráku, Bosno a Hercegovino. Užívali jste si z našich peněz a skoro nic jsme za to nechtěli. Konec. Teď se podíváme, jak jste hlasovali. A chraň vás pánbůh, jestli jste podpořili vítězné Chorvatsko.

Nevím přesně, jak vláda bude zjišťovat, kdo jak přesně hlasoval, protože hlasování v OSN bylo tajné, ale některé země se prý už přiznaly, tak to možná bude pro ně polehčující okolnost. Premiér v souvislosti s neúspěšnou volbou kritizoval i "nedostatečnou zpravodajskou činnosti našich zastupitelských úřadů, kterým se prý nepodařilo získat hlasy některých států". Čert ví, jak to ale měli dokázat zrovna zpravodajci. V každém případě se flákali, tak aspoň teď jim proženeme perka. Budou v utajení zjišťovat, jak kdo tajně hlasoval.

Premiérova pozoruhodná analýza našeho neúspěchu v OSN ovšem pokračuje dále úvahou, že jsme Chorvatsko podcenili. "Asi jsme dali malé dárečky. Zřejmě Chorvatsko o to stálo více." Premiér má asi na mysli, že Chorvaté nabízeli významně větší dárky. Máme tak možnost porozumět světu politiky podle Topolánka. OSN přece nemůže být něco moc jiného než česká Poslanecká sněmovna. Zpravodajci nám měli včas najít ty "Melčáky a Pohanky", které jsme my měli náležitě obdarovat. Pak bychom vyhráli stejně jako doma. Bohužel co se týče rozvojové pomoci, tak si už dnes můžeme jen schladit žáhu. Ale tak to bohdá nebude příště. Příště včas každému pohrozíme, že kdo nás nebude volit, ať zapomene na nějakou pomoc.

A pak je tu ještě jeden viník našeho neúspěchu - to je samozřejmě domácí opozice. U nás se bohužel najdou lidé, kteří se z tohohle neúspěchu radují. Topolánek říká: vina patří také opozici za způsob, jakým prezentuje českou vládní politiku v zahraničí. Kruh premiérova myšlení se uzavírá, vinni jsou všichni kolem.

Co na tohle říct panu premiérovi? Náš neúspěch v OSN je vysvědčením o úrovni zahraniční politiky této vlády za rok jejího funkčního období. Nikdo soudný z téhle špatné známky nemůže mít radost. Vláda musí hledat ne výmluvy, ale skutečné důvody tohoto neúspěchu. Musí si uvědomit, že úkolem zahraniční politiky je hledání porozumění s ostatními, hledání spojenců a vytváření aliancí. Tahle vláda často vypadá, že spíš hledá vnějšího nepřítele. Nediplomaticky nálepkuje velmoci, jako je Rusko, Čína, arabské státy způsobem, který do diplomacie prostě nepatří. Co je do budoucna naprosto nepřijatelné, je stav, kdy neexistuje koordinace, ani jasné vymezení kompetencí mezi klíčovými postavami zahraniční politiky. Jinak mluví prezident, jinak mluví premiér, něco jiného dělá ministr zahraničí, něco jiného místopředseda vlády pro EU. Hlava státu i další politici vlády se netají despektem vůči EU, vrcholní politici státu ještě před časem shazovali OSN.

Mirek Topolánek řekl záhadnou větu: Výsledek hlasování o kandidatuře ČR do Rady bezpečnosti OSN nebyl neúspěch, naopak... Tomuhle je těžké rozumět. Spíš platí jiná věta: Pokud se něco zásadního nezmění v naší zahraniční politice, tak české předsednictví v EU v roce 2009 nebude úspěch, ale naopak...

Stahujme vojáky z Íráku,ale pomalu

Pochmurné bylo jednání s představiteli iráckého parlamentu, delegací vedenou jeho předsedou Mahmúdem Al-Mašhadaním. Pan předseda je představitel sunnitů, ale v delegaci byly zastoupeny všechny politické frakce, včetně nejsilnějších šíítů i Kurdů. Velmi razantně všichni odmítli jakýkoli plán na rozdělení Íráku. „Nikdo nás rozdělovat nebude!“. Takto podle nich spekulují pouze nepřátelé Íráku. Všichni shodně mluvili o okupaci Íráku, všichni opakovali, že lidé v Íráku nepředstavitelně trpí. Zaznívaly věty jako : „Naše bolesti se staly pro jiné zbožím“. „Amerika nikdy neměla cíl osvobodit Írák“. „Saddám byl dlouho loutkou v rukou USA, pak přestal poslouchat stejně jako Usáma bin-Ládin“. Podle iráckých poslanců se jen využilo a zneužilo potřeby odstranit diktátora Husajna. Kdo mu předtím poskytoval chemické zbraně? Přece západ…“Stali jsme se součástí plánu pro nové americké století“.

Člověk se ptá, co způsobilo tak hlubokou zahořklost a nedůvěru? Podle Íráčanů ti, co vtrhli do země v r.2003,vykopli dveře a vytvořili strašnou spoušť. USA se odcizily Íráčanům tím, že se chovaly tak, jako by je vůbec nezajímalo,že po pádu starého režimu bude třeba, aby v zemi pokračoval nějaký normální život, aby byly uchovány základní funkce státu. Ti, kteří obsadili zemi, rozbili všechny prvky starého řádu- armádu, státní správu, státem vlastněné podniky- a pak pouze pasivně sledovali rozklad a etnické čistky, které v zemi vyvolali. Dodnes nebyla v Íráku nalezena politická rovnováha . Iráčtí političtí vůdcové se cítí poníženě. Okupanté se podle nich nesnaží omezovat svou dominantní roli. Komunikace není jednoduchá. Je podivné, když dnes americký prezident dává irácké vládě Al-Malíkího ultimáta a rozčiluje se, že se situace nelepší. Íráčanům to připadá nevkusné - někdo přijde, rozbije vám stát a pak vás napadá, že ho neumíte dát zase dohromady.

Jak vážná je situace, o tom nás čerstvě informuje zpráva britské nevládní organizace Oxfam „Rising to the humanitarian challenge in Iraq“, na níž spolupracovalo dalších osmdesát agentur působících v Íráku. Čísla jsou děsivá. Čtyřicet tři procent Íračanů trpí absolutní chudobou, padesát procent trpí nedostatkem vody, dvacet osm procent dětí trpí podvýživou, devadesát dva procent dětí má potíže získat vzdělání, a to především proto, že kvůli násilí v ulicích nemohou vyjít z domu. Polovina lidí je bez práce. Řádí infekce - osmdesát procent lidí nemá přístup k hygienickým zařízením. Třetina populace - osm miliónů Íráčanů naléhavě potřebuje humanitární pomoc. Přes dva milióny Íráčanů, hlavně ženy a děti, jsou na útěku roztroušeny po Íráku a v uprchlických táborech. Další dva milióny uprchly za hranice. Od roku 2003 opustilo Írák okolo čtyřiceti procent inženýrů,lékařů, učitelů a odborníků. Mluví se o intelektuální genocidě.

Taková je dnešní situace v Íráku a my začínáme mluvit o tom, zda stáhneme svých zhruba sto vojáků, které v Íráku máme. Žádná sláva. Nedokázal bych říci, že vojenská mise končí, protože vojáci splnili svou roli. Důkladná debata o jejím smyslu nás teprve čeká.

Naši vojáci dnes plní především strážní úkoly pod britským velením. Britský premiér vyhlásil v Dolní sněmovně snižování britské vojenské přítomnosti v Íráku o padesát procent. Logicky z toho plyne, že o snižování bychom měli uvažovat i my. Nicméně to neznamená, že se můžeme zítra v Íráku sbalit a zmizet jako pára nad hrncem. Základní je, že bychom měli zůstat,dokud si to bude Írák žádat. Íráčtí poslanci nás prosili o pomoc. A my jsme ji slíbili ve všech oblastech, kde toho budeme schopni. Přijmeme na školení poslance íráckého parlamentu, kteří by se chtěli seznámit s tím, jak funguje český parlament. Íráčtí politici jeví velký zájem o to, jak jsme zvládli transformaci společenského a hospodářského systému po roce 1989. Doba pobytu cizích vojenských jednotek v Íráku by měla být věcí dohody s íráckými politiky. Stahování bude probíhat postupně a může trvat dlouho. Měli bychom být připraveni sloužit podle potřeby. Írák masivně investuje do vlastní armády, která by měla postupně přebírat všechny bezpečnostní úkoly. Nevím, jestli se to povede,ale jiné možnosti nevidím. Cizí vojáci už v Íráku klíčovou roli nesehrají. Írácké politiky čeká přetěžký úkol.

Topolánek: Buďme doplňkem USA

Premiér Topolánek se vyjádřil v rozhovoru pro týdeník EURO, že je mu to líto, ale že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika je jen chiméra. Uzavírá proto: naším úkolem je - být komplementem, doplňkem, pomocníkem politiky USA.
Pravděpodobně ve stejném duchu nám při poslední sněmovní debatě o radaru radil od mikrofonu jistý poslanec ODS: „Proč tady pořád meditujeme, k čemu ta radarová základna USA bude? Američané to mají určitě nejlépe spočítané, mají kvalitní tajné služby – určitě vědí, co dělají. Tak jim prostě vyhovme a basta!“
Připomíná mi to starší výrok premiéra Topolánka ve sněmovně, kdy prohlásil, že radarová základna Spojených států konečně jednou provždy vyřeší problém onoho mrtvého prostoru ve středu Evropy, kde žijeme mezi Německem a Ruskem atakováni po věky střídavě jedněmi, pak druhými.
Charakteristická je malomyslnost tohoto způsobu uvažování. Prozrazuje se v něm mentalita periferie. Obávám se, že v současné Evropě s podobným typem úvah mnoho úspěchů mít nebudeme. Prezident Sarkozy i paní Merkelová shodně mluví o tom, že hlavním úkolem Evropy je stát se globálním aktérem. Evropu je nutné reformovat tak, aby dokázala odpovídat na globální výzvy. Nová reformní smlouva je nástrojem, který má umožnit Evropě budovat svou bezpečnost, chránit životní prostředí, čelit světovému terorismu, zvládnout vlny imigrace. Evropa se chce integrovat, protože se nechce ocitnout na okraji světového dění.
Není divu, že se u nás, v Česku, uvažuje tak, jak předvádí současný premiér. Země Koruny české to neměly v historii jednoduché. Naše dějiny – to byl často zápas periferie o začlenění do evropského dění. Někdy se nám dařilo. Pomáhala těžba stříbra. Někdy jsme měli i kousek štěstí - jako například ve 14. století za Karla IV., kdy českou kotlinu minula černá smrt – strašný mor, který nemilosrdně kosil zbytek Evropy. To byly chvíle, kdy se nám dařilo zapojovat se do procesu evropské integrace a dokonce se stávat jeho nejvyspělejší částí. Podobně se nám podařilo „vytěžit“ například naše pobývání v Rakousko-Uhersku.
S podobnými problémy zápasíme i dnes. Nemáme přístavy ani moře, nemáme velká nerostná naleziště ani přes nás nejdou klíčové transportní projekty, ropovody, plynovody. Říkáme, že jsme středem Evropy, ale jde o to, abychom nebyli pouze oním tichým mrtvým středem – mrtvým okem uprostřed uragánu nebo tornáda.
Na čem se nedokážeme s touto vládou dohodnout je, že stejně jako v minulosti je naší jedinou šancí zapojit se do procesu integrace. V současném světě to znamená stát se součástí sítí výzkumných, technologických, dopravních, komunikačních, informačních. Pro ty, kdo nechtějí zůstat bokem, je dnešní svět zápasem a úsilím proniknout do těchto sítí. Úkolem českých politiků by mělo být podobné zapojení země umožnit - být obsluhou integračního procesu.
Politika, která tohle nechápe a nechce si tohle odpracovat, je překážkou a neštěstím. Na vlastním písečku se toho dnes moc odehrát nedá. Postavili jsme si například letoun L-159, ale protože existuje mimo jakékoli transnárodní sítě, nedokážeme ho nikam prodat. Můžeme si ho provozovat toliko sami a náklady na něj jsou již větší než náklady na Grippen. Varování, jak to do budoucna nejde.
Strašně se mýlí tahle vláda, když si myslí, že lze rezignovat na evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku a všechno vyřešit americkým radarem na našem území. Radar je placebo. Stará naivní představa v české kotlině, o které píše už Patočka. Vždy máme tendenci opřít se o něco obrovského – jednou to má být Vídeň, pak Moskva, nakonec Washington. Chceme najít pro svou národní existenci nějakého silného garanta za zády, který nám dá jistotu jednou provždy. Aliance s někým silným má být náhradou za jednání, zvěcněnou garancí svobody.
Patočka píše, že Masarykova představa v roce 1918 byla budovat stát, který bude stát na vlastních nohách a který bude mít jako své hlavní působiště Evropu a bude se podílet na přetváření této Evropy do podoby demokratického spolupracujícího útvaru. Masaryk věděl, že takový stát bude riskantní podnik a věděl, že problémy bude mít veliké, ale byl puritán a asketa a spoléhal na to, že Češi se pochlapí a svedou ten stát uhájit. Už tehdy kritikové Masaryka byli kritikové z pohodlí. Prostě pohodlnější je opřít stát o nějakou mocnost nebo velmoc. Ale to je ve skutečnosti chiméra. Bezpečnost této země si musíme odpracovat tady, v Evropě, kde žijeme. Je to těžké, mnohokrát se to nepodařilo, ale jinak to nepůjde. Žádná Amerika nám ji nezaručí. Dokonce ani NATO řadu věcí udělat nemůže. Dnes je může udělat pouze Evropská Unie. Málo se ví, že hlavní zápas s terorismem musíme svést hlavně ve strukturách Evropské Unie. Nová reformní smlouva, která se právě projednává, dává velkou šanci posílit evropskou bezpečnost. NATO je toliko základním pilířem obrany. Ale dnešní bezpečnost již zdaleka není jen bezpečností vojenskou.
Bezpečnost Evropy může zajistit pouze společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské Unie. Zaplaťbůh, že reformní smlouva konečně instaluje šéfa evropské diplomacie – dává větší šance na jednotný postup evropských zemí.
Kupodivu ne NATO, ale Evropská Unie musí vést hlavní strategickou diskusi se Spojenými státy o globální bezpečnosti. Evropská Unie je instituce, kde Evropané mohou a musí vyvinout společné politiky, které se týkají
- boje proti terorismu
- strategie společného postupu vůči Íránu
- strategie vůči Střednímu Východu
- otázky zbrojního embarga vůči Číně

To jsou jen příklady úkolů, které Evropu čekají. Například boj s terorismem opravdu nelze přenechat pouze vojákům. Ti si budou vždy myslet, že potřebujeme především protiraketovou obranu. Ale dovolím si tvrdit, že rakety dlouhého doletu jsou to nejnákladnější a proto s jistotou to poslední, co na nás rozptýlené skupiny teroristů v budoucnu vytáhnou. Zápas s terorismem se povede pomocí policie, tajných služeb, bude záležitostí ministrů vnitra a ministrů spravedlnosti. Bezpečnost Evropy bude možná, pokud vytvoříme společnou migrační politiku, azylovou, vízovou, pokud dokáží vzájemně spolupracovat tajné služby i policie.

Přitom Schengenský režim, do kterého máme brzy vstoupit, nemusí znamenat automaticky zvýšení bezpečnosti, pokud nedokáže tato vláda a Langerovo Ministerstvo vnitra spolupracovat s Europolem. To může naopak po vstupu do Schengenu vést k ohrožení bezpečnosti našeho státu.

Neuvěřitelně naivní je představa, že naši bezpečnost vyřeší radarová základna Spojených států. Poprvé v historii má být podobné zařízení umístěno v hustě zalidněné oblasti, dokonce nedaleko hlavního města. Dosud to bylo vždy na ostrovech nebo na opuštěných místech. Navíc má být v tomto případě použita úplně nová vyzařovací technologie.

Naprosto chybí objektivní nezávislé posouzení celého zařízení. Vládní studii posuzující zdravotní dopady předložili armádní odborníci. Není to vlastně žádná studie, vlastní text činí zhruba dva a půl strany. Vychází z podhodnocených výkonových parametrů, obsahuje věcné chyby. Dokonce se autorům podařilo uvést špatně i jednotky. Lajdáctví.

Je podivné, že nám o významu tohoto radarového zařízení přijíždějí vyprávět odborníci z americké agentury pro národní protiraketovou obranu jako je generál Obering nebo paní Nancy Morgan, které systémy protiraketové obrany dlouhodobě živí. Je to vlastně konflikt zájmů, pokud právě oni u nás tyto systémy propagují. Nedivím se paní Albrightové, že při své nynější návštěvě dává jasně najevo, že o této otázce chce mluvit co nejméně.

Někteří opravdu nezávislí američtí vědci dnes zpochybňují diagramy, které nám zde před časem generál Obering předváděl. Theodore Postol z Massachusettského technologického institutu nesouhlasí s prezentací generála Henry Oberinga, že plánované raketové základny jsou navrženy tak, aby mohly čelit raketám jen z Íránu. Postol prohlašuje, že protiraketové rakety mohou zachytit ruské balistické rakety. Aby čelily hrozbě íránských raket, musely by být umístěny blíže Íránu. Závěry Postola a George Lewise z Cornellovy univerzity potvrdili i další vědci jako Richard Garwin, člen nezávislé komise hodnotící ohrožení Ameriky balistickými raketami a Philipe Coyle, bývalý náměstek obrany za prezidenta Clintona a také fyzik David Wright.

Četl jsem komentář jednoho českého novináře, který líčil tiskovou konferenci Theodora Postola s ironií a pozastavoval se nad tím, že ten člověk přišel do místnosti s ruksakem na zádech. Našemu novináři zřejmě vadilo, že tento vědec zrovna svým vzhledem i vystupováním nepůsobil zrovna jako současný americký establishment, ale spíš jako podivínský rozcuchaný Einstein. Zajímavé. Obering při své návštěvě Prahy měl na sobě bezvadně padnoucí uniformu a esteticky byl skutečně naprosto dokonalý. Perfektní článek fungujícího systému. Český náčelník Generálního štábu tehdy v rozhovoru pro média přiznal, že si údaje uvedené panem generálem neověřoval, že jiná data nemáme a že našim partnerům naprosto důvěřujeme.

Pokud to tahle vláda myslí s radarem vážně, je nejvyšší čas, aby v ní někdo konečně sedl a začal opravdu počítat a seriózně o radaru přemýšlet. Pokud je to nad síly úředníků vlády, měli by o to požádat opravdu kvalitní odborníky. Jinak by si vůbec neměla troufnout do sněmovny s podobným návrhem na umístění radaru v ČR přijít.