Archiv článků: duben 2008

30. 04.

Dalších sto českých vojáků do Afghánistánu

Lubomír Zaorálek Přečteno 12743 krát Přidat komentář

Sněmovna dnes rozhodla o vyslání další stovky českých vojáků do bojové mise v afghánských horách. Nehlasoval jsem pro. Další vojáci v Afghánistánu už mi nedávají žádný smysl.

Co dělají naše bojové jednotky v afghánské divočině? Honí povstalce, občas i někoho dostanou, třeba zajmou, zastřelí. K čemu to ale celé je? Původně jsme chytali bin Ládina.Ten je zřejmě nepolapitelný. Současné bojové akce rozhodně bezpečnostní situaci v zemi nezlepšují a nezmění. Jde to od deseti k pěti. Říkalo se, že máme pod kontrolou alespoň hlavní město.Pokus o atentát na prezidenta Karzaího při oslavách státního svátku naznačil, že už ani to není pravda.

Jsme v Afghánistánu už skoro sedm let a co se podařilo? Produkce opia zase roste, tvoří prý přes šedesát procent HDP Afghánistánu v hodnotě zhruba šedesát miliard dolarů. Údajně dvanáct až patnáct miliard jde na financování terorismu. Afghánistán je hlavní producent drogy, která zaplavuje také náš kontinent, včetně České republiky.

Máme sice v této zemi skoro padesát tisíc vojáků, ale ti toho opravdu mnoho neovlivní. Tvoří pouze stafáž režimu, který se nám stále více vzdaluje. Nepřátelský Talibán je stále silnější, vojenští odborníci uvádějí, že pokud bychom chtěli protivníka opravdu eliminovat, potřebovali bychom asi čtyřista tisíc vojáků. Ale ani pak by nebyl konečný úspěch jistý. Americký ministr obrany R.Gates, občas peskuje spojence, že nejsou ochotni své kontingenty posílit. Ale i když se to stane, a ta či ona země dá pár set vojáků, je to vlastně strašně málo a skoro k ničemu. Nelze se divit těm, kteří váhají nebo říkají své pochyby nahlas.

Sám generální tajemník Aliance Scheffer řekl, že čistě vojenské prostředky nemohou afghánský problém vyřešit. Řešení může být jen politické – národní usmíření. To se ovšem nekoná a konat nebude. Naše v zásadě vojenská akce to už neovlivní. Sice se mluví o rekonstrukci Afghánistánu, ale ta vypadá takto: na sto miliónů dolarů denně na vojenské operace připadá sedm miliónů dolarů na rekonstrukci – civilní projekty.

Je to prosté. Světové finanční organizace do Afghánistánu nepůjdou. Říkají, že je to bláznovství. Do této země dávat investice je jako sypat je do černé díry. Všude jinde to má větší smysl. Také proto se nehýbáme z místa.

Tak posíláme vojenské jednotky spíše ze setrvačnosti. Dnes schválená speciální česká jednotka vlastně nejde do akce NATO, ale jedná se o paralelní americkou akci „Trvalá svoboda“. Problém je, že nikdo nevidí strategii, jak z té šlamastyky ven. Možná jen oddalujeme odchod. Možná jen oddalujeme přiznání, že jsme neuspěli.

Navíc samozřejmě nejde pouze o izolovaný problém Afghánistánu. Jde o problém našeho vztahu k zemím celého regionu Blízkého Východu. Je to otázka Pákistánu, Íránu a také Íráku. Tohle vše zdaleka nemohou řešit jen vojáci. Potřebujeme širší úvahu. Naše poslední Bezpečnostní strategie byla přijata v roce 2003 a je již zastaralá. Potřebujeme se bavit o tom, kde končí a začíná bezpečnost Evropské unie a ČR. Jsme sedm let pod Hindukúšem, chceme tam být dalších deset let? Co je náš cíl? Jsme-li někde sedm let, je třeba chtít vidět výsledky. Parlament v Kábulu, který ochraňujeme, odhlasoval v některých oblastech života opět zavedení práva šaría, např. ženy se zase musí zahalovat.

A pak je tu ještě jedna důležitá okolnost. S každou další ztrátou na lidském životě si také znovu musíme klást otázku, jaký to má celé smysl, jaký má náš pobyt v Afghánistánu smysl. Nejde o to z Afghánistánu utéct, jde o to si tuto otázku klást společně s našimi spojenci.

29. 04.

Extrabuřty pro církve

Lubomír Zaorálek Přečteno 3495 krát Přidat komentář

Včera jsem ve své poslanecké kanceláři přivítal pět návštěv. Dvě z nich se týkaly křivd, které způsobil minulý režim. Jeden návštěvník byl člověk, jenž si po válce začal platit tzv.nalepšení, dnes bychom řekli připojištění, a v padesátých letech ho stát o všechny úspory bez náhrady připravil. Druhý návštěvník mi líčil svůj osud člověka z katolické rodiny, které poslali na vojnu do tzv. technických praporů a dva a půl roku pracoval v dost úděsných podmínkách na povrchovém dole v Mostě. Se svými tehdejšími druhy se léta domáhá nějakého odškodnění. Protože nepatřil k těm slavným černým baronům, je ale velmi obtížné dosáhnout pro něj nějaké satisfakce.

Skoro třetina návštěv v mé kanceláři jsou příběhy spojené s křivdami minulosti. Drtivé většině se dá těžko pomoci. Pamatuji si, jak obtížná byla debata na začátku devadesátých let, když se jednalo o restitucích. Kolikrát se opakovalo, že nemáme na to, všechny ty křivdy napravovat. Opakovalo se, že všechno odškodnění nakonec může být jen gestem, symbolikou. Zůstalo mnoho zemědělců, restituentů budov, kteří si odnášeli pocit, že se spravedlnosti nedočkali.

Restituce, které se tehdy prováděly, byly nakonec jen restituce fyzického majetku (finančně se odškodňovali pouze např. ti, co seděli ve vězení - ale to bylo jen pár desítek tisíc korun). Zároveň se zdůrazňovalo, že se jedná jen o restituce částečné. Plná náhrada je nemožná.

Restituce církevního majetku opravdu z těchto restitucí vybočují. Nerespektují principy, které byly tehdy všeobecně přijaty. Mluví se v nich o finančních náhradách v takovém rozsahu, jaký nebyl u nikoho použit. 83 miliard, které mají být vyplaceny v šedesáti letech, i s úroky představuje přes čtyři miliardy každý rok a v celku nakonec výplatu více než 270 miliard Kč. A teď k tomu ještě připočítejme fyzické restituce, také v hodnotě několika desítek miliard.

Základní otázka zní: Proč má být někdo takto zvýhodněn? Je to, jako bychom někomu vyplatili příspěvky na jeho činnost na několik století dopředu. Jaký je k tomu důvod? A jak to obhájíme před všemi těmi poškozenými, kteří si to nárokovat nemohou a kteří nemají na to uzavřít se státem takovou exkluzivní dohodu, kterou dokonce by měl podepsat s církvemi premiér jako fyzická osoba, a která tudíž nebude žádnou další vládou vypověditelná.

V téhle zemi stále žije řada lidí, jejichž osudy byly tragicky poznamenány minulým režimem: nemohli vystudovat, nemohli se realizovat v odpovídajícím zaměstnání, mají dnes proto nízké důchody, a my jim vysvětlujeme, že nemáme na to, abychom jejich důchody valorizovali a že musí zbytek života chodit do obchodu se síťovkami a vyjít s tím málem, které na ně zbývá. Nemáme prostředky na důchodový fond, který by umožnil provést reformu penzí. Říká se, že demografický vývoj nebude dovolovat zajistit důstojnou penzi pro všechny. Zdá se, že dnešní církve, zejména církev katolická, které se týká drtivá část vracených prostředků, již nehodlají být dnes na straně těchto chudých. Rozhodly se, že se stanou součástí establishmentu, který si budoucnost zajistí jednou provždy.

Křesťanství má řadu poloh. Jednou z nich je také kleropanská filozofie, která stojí za vládním návrhem zákona o církevních restitucích. Tohle dilema nestojí jenom před českou křesťanskou lidovou stranou. Také v Itálii se církev stala z velké části podporovatelkou Silvia Berlusconiho a vystupuje jako neokonzervativní síla ve společnosti.

Zdá se, že mizí v dálce poselství druhého vatikánského koncilu ze šedesátých let, které hlásalo obrat k lidem a bylo výzvou ke zvýšené sociální citlivosti křesťanů. Naše církve se hodlají vydat opačným směrem.

17. 04.

Blaničtí rytíři pod americkou vlajkou

Lubomír Zaorálek Přečteno 9064 krát Přidat komentář

Pro některé je Česká republika pořád příliš východní zemí. Nejraději by utekli z toho prostoru, kde se nacházíme, a posunuli ČR někam na západ. To by byla určitě hloupost a dobový tanec. Je třeba se naučit žít tam, kde jsme. Utéct už nikam nelze.

Přesto si dovedu představit pozitivní smysl pojmu „pozápadnění“ (neboli „westernizace“). Je to něco víc, než jen být členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Být součástí Západu znamená být součástí jisté evropské mentality, kultury a hodnot. Západní myšlení, to je zvláštní sebevědomí spojené se samostatným a kritickým úsudkem, úcta k člověku a jeho právům, emancipace od jakéhokoliv poddanství. To je na Západu nezaměnitelné. Jeho otevřený, kritický duch. A určitá rovnost lidí a důvěra v rozum.

Součástí Západu je ten, kdo se v tomto prostředí cítí doma a kdo v něm má přátele. Úplně nejkrásnější by bylo, kdyby u takového společného evropského stolu, u kterého se vede debata, když chybí Čech, tak se řekne: Kdepak je tenhle? Najděte ho, ten by nám chyběl!
To se nám zdařilo například v roce 1968. Tehdy jsme se na chvíli stali součástí Západu. Tehdy i v Paříži a Berlíně se začali zajímat, co se v Praze děje. Do Prahy přijížděl Sartre a Graham Green a evropští studenti jezdili diskutovat s našimi. Tehdy jsme prokazovali, že jsme mentálně, intelektuálně součástí Západu, součástí evropské „západní“ kultury.

Takové „pozápadnění“ neznamená volbu mezi Východem a Západem, kterou po nás žádá Alexandr Vondra. A určitě se nedá nahradit tím, že k nám umístíme radar Spojených států. My jsme vstoupili do EU, protože jsme se chtěli stát součástí evropské moderny.

Evropská unie možná není dokonalý projekt, ale je to na světě mimořádný pokus zajistit důstojné místo každému státu v rozhodování a sdílení společné odpovědnosti. Je to kvalitativně něco jiného než smlouva s jakoukoliv jednou supervelmocí.

Poučné jsou důvody, proč například Kanada odmítla podílet se na systému protiraketové obrany USA. Kanada tak učinila údajně proto, že by se podílela na něčem, co by nebyla schopna sama kontrolovat, řídit, co by nedokázala zásadně ovlivnit. Pro Kanadu bylo nepřijatelné zaujmout tak nedůstojnou pozici.

Mnohým to zřejmě u nás ani nevadí. Leckdo vyjadřuje souhlas s postojem, který zformuloval například Jiří Svoboda: „Bude-li na našem území jakákoliv složka amerického bezpečnostního systému s americkými vojáky, máme o suverenitu a bezpečnost postaráno.“ Tady je ten bůh, který nám zajistí, že nebudeme nikdy poražení ani okupovaní. Americký voják, to je to bájné blanické vojsko, které nás ochrání před nepřítelem, ať bude přicházet odkudkoliv. To je dávný český sen. Bývalý předseda komunistické strany staví předsedovi české vlády ambiciózní cíl: Přemluvit jakýmkoli způsobem politický establishment USA, abychom se mohli stát další hvězdičkou na americké vlajce. Nepotopitelná letadlová loď ve středu Evropy.

Děkuji, nechci být americkou letadlovou lodí - posádkou, která neví, kam bude zítra poslána a kam popluje. Kdo říká to, co Jiří Svoboda, ten ze zříká dědictví Západu, toho západního humanismu, který je založen na samostatnosti a kritičnosti ducha. I tehdy když vím, že moje možnosti jsou omezené, snažím se přiměřeně prosadit svůj postoj a názor. Jiří Svoboda si myslí, že zachraňuje naši národní existenci, ale ve skutečnosti se jí vzdává. Přitom ani ten holý život nemusí zachránit, protože nakonec vůbec netuší, do jakého projektu můžeme být zítra zapojeni a co nás to bude stát. Protože o tom zřejmě ani nemusíme rozhodovat.

Máme těžší úkol, před kterým nejde tak lehce utéct - budovat svou bezpečnost a hledat spojence tady v Evropě, kde žijeme. Přestat věřit na boha – supervelmoc, která nás jednou provždy zachrání. Víra v boha, cara a supervelmoc je pozůstatkem východního myšlení. „Pozápadnění“ znamená vydat se tou náročnější cestou a hledat si u evropského stolu přátele.

11. 04.

ODS nás zbavuje cti

Lubomír Zaorálek Přečteno 5707 krát Přidat komentář

Mirek Topolánek na loňském kongresu ODS prohlásil, že protiraketový radar v České republice je smyslem existence vládní koalice. Tomu odpovídá válečnický křik, který se zvedl po bukurešťském summitu NATO a nese se zejména z úst Alexandra Vondry a Jana Zahradila.

Summit sám nevydal na téma obrany před potenciálními riziky víc než několik nepříliš jasných vět. Například obecně vyhlásil, že nebezpečím se stávají zbraně hromadného ničení. Jestli se tím myslí biologická zbraň v kufříku, nebo atomový granát, bůh suď. Summit také připustil, že jednou z hrozeb mohou být balistické střely. Protiraketová obrana se bude dle usnesení summitu dále zvažovat a na jednací stůl se vrátí v roce 2009. Žádný politický ani vojenský závazek ohledně protiraketové obrany přijat nebyl.

Proč tedy ta radarová posedlost v Česku? Články a rozhovory Alexandra Vondry, Jana Zahradila a Mirka Topolánka ukazují, že vládní ODS prosazuje úplně novou koncepci zahraniční politiky. Vondra navíc vyzývá ČSSD, aby zvolila mezi Západem a Východem. Podle něho se nyní nacházíme na rozhodující křižovatce.

Jenže my dnes nejsme v situaci, kdy musíme volit mezi Západem a Východem, mezi Evropou a Amerikou. Za vlád sociální demokracie jsme vstoupili do Evropské unie a do NATO. Odmítám Vondrův způsob uvažování, že si budeme muset vybrat, jestli budeme jezdit do Moskvy, nebo do Washingtonu. Vondrovo myšlení se stále nachází ve schématech studené války. Když říká Západ, tak tím nemyslí západní Evropu, ale pouze Spojené státy americké. A když mluví o USA, má na mysli pouze pre-emptivní strategii a končící neokonzervativní politiku George W. Bushe. Celá tato strategie je přitom v troskách, protože nás dovedla do chronických asymetrických válek, ze kterých těžko hledáme cesty.

Spojené státy americké ale naštěstí nejsou pouze současná politika George W. Bushe, jehož futuristické projekty protiraketové obrany patří do minulého světa dvou nukleárních velmocí a nemají moc společného se současnými hrozbami. Sedm let se Bush snažil přesvědčit sebe i nás, že je něco takového třeba. Po jeho odchodu však nejspíš sklapneme i ten slavný deštník, který nám nutil. To je důvod, proč summit řekl, že se k rozhodování vrátíme až za rok s novým americkým prezidentem.

ODS nám mezitím vzkazuje: Protože radar je nejvyšší hodnota, jsme pro něj ochotni udělat cokoliv. Jan Zahradil dokonce volí čisté vydírání. Ve svém blogu napsal: „Dokud nebudou v parlamentu zajištěny hlasy pro smlouvu o radaru, je naprosto nezbytné předčasně uvažovat o strkání hlavy do chomoutu Lisabonské smlouvy.“ Jinými slovy: Jestli nám nedáte radar, my vám neodhlasujeme Lisabonskou smlouvu EU. Zahradil se prohřešuje proti dobrým mravům, evropským i českým. A způsob, jakým tento člen nejužšího grémia ODS Lisabonskou smlouvu zpochybňuje, zbavuje Českou republiku cti.

Pokud tedy Alexandr Vondra sociální demokracii vyzývá, aby si z nabídky azimutů vybrala, odpovídám, že už jsme tak udělali. Záleží nám na nejbližších sousedech, Evropské unii, Severoatlantické alianci. Bezhlavá orientace zahraniční politiky na jednoho aktéra je pro ČSSD nepřijatelná. A mrzí nás, že se ve jménu této politiky rozbíjí naše vztahy s přirozenými partnery. Stáváme se tím malými, trapnými, směšnými.

Lidové noviny 11.4.2008

04. 04.

Usnesení NATO o radaru nikoho k ničemu nezavazuje

Lubomír Zaorálek Přečteno 6175 krát Přidat komentář

Rozpačitý bude každý, kdo se bude pokoušet číst mnohomluvné, vágní a šroubované věty onoho kostrbatého textu, kterým se Aliance vyjadřuje k budování protiraketové obrany USA v Evropě. K čemu takové klopotné slohové cvičení, pokud je to tak, že jsou tu hrozby a musíme se jim bránit.

Pak bychom potřebovali velmi jednoduchý text, který jasně definuje hrozby a říká, jaké kroky a v jakém čase vůči nim NATO podnikne. Nic takového ale Aliance prohlásit nedokázala. Místo toho poskládala trsy zdvořilých vět, které nesmí popudit nejmocnějšího člena Aliance, když o něco požádá. Je třeba ho vypoklonkovat se vší zdvořilostí. A tak tu máme věty: „Uznáváme proto významný přínos“, „hledáme způsoby, jak propojit tuto kapacitu se současným aliančním úsilím…, abychom zajistili jeho integraci do budoucí (!) alianční architektury“. Gumová, nic neříkající slova, jako je skvěle vyprázdněný pojem „architektura“. Zní to krásně. Kdyby tam aspoň místo „architektura“ bylo „řízení a velení NATO“.

Vychutnejte si, prosím, ještě tuto větu z usnesení: „Šíření zbraní hromadného ničení představuje rostoucí hrozbu pro alianční síly, území a obyvatelstvo, protiraketová obrana tvoří jednu ze součástí širší odpovědi k odvrácení této hrozby.“ Takhle mluví někdo pořádně rozhodný, kdo chce opravdu rychle začít jednat?!

To bychom ale museli opravdu vědět, že ochrana proti dalekonosným balistickým střelám je skutečně to, co nám hrozí tak naléhavě, že jsme připraveni do toho investovat potřebných 30 mld. Euro. Tolik by bylo totiž potřeba, kdybychom chtěli Evropu proti podobné hrozbě chránit. Samotný radar v Česku nás nebude chránit před ničím. Takový radar by byl jen předsunutou ochranou pro území USA. Mohl by identifikovat eventuální hrozbu, aby případná raketa mohla být někde nad Atlantikem sestřelena.

Teď jsme ovšem slyšeli z úst generála Oberinga neuvěřitelnou zvěst, že bez antiraket v Polsku se můžeme obejít. (Upřímně řečeno těch plánovaných deset antiraket v Polsku bylo stejně žalostně málo, kdyby něco skutečně hrozilo.) Pokud by někdo napadl Evropu, z Ameriky to už žádná antiraketa nestihne, je to na sestřelení příliš daleko.

Kdyby bral někdo tohle ohrožení Evropy mezikontinentálními raketami vážně, musel by už začít křičet, že přece nemůže k ochraně stačit ten zastaralý radar, který má být převezen do Brd, a než bude instalován po r. 2012, bude už stár patnáct let a beznadějně vyšlý z módy.

Nalijme si čistého vína. Ty miliardy Euro do toho rozhodně vrazit nehodláme. Tak jsme museli vyplodit těch několik zdvořilých vět, abychom nikoho neurazili, a celý text jsme korunovali brilantní formulací: „uložili jsme Severoatlantické radě, aby pro kompetentní politické rozhodnutí na summitu v roce 2009 rozpracovala alternativy pro vybudování komplexní architektury protiraketové obrany“. Všimněte si, že kompetentní rozhodnutí nás čeká teprve v budoucnosti, protože dnes upřímně uznáváme, že se k tak vážnému rozhodnutí dostatečně kompetentní necítíme.

Obdivuji toho, kdo tuhle slovní šarádu dával dohromady. Jen jestli veřejnost chce od Aliance podobnou literaturu. Původně to měla být vážná věc, otázky hrozeb, našeho bezpečí, života a smrti. Podobná organizace by měla věci pojmenovávat jasně, rozhodovat a jednat. Měla by být srozumitelná a efektivní.

Mnohem srozumitelnější měla být také naše debata o protiraketové obraně. Ta je příběhem neuvěřitelných proměn a chaosu. Před dvěma lety se mluvilo o tom, že ji budujeme kvůli Severní Koreji, z toho se po čase ustoupilo, a dnes mluvíme o kontrolách ruských důstojníků. Několikrát zaznělo (Parkanová, Pojar), že bez polských antiraket nemá náš radar v Brdech žádný smysl. Tedˇ jsme slyšeli od generála Oberinga, že se systém bez antiraket obejde.

A ještě jeden podvůdek navrch připravila česká vláda, když slavnostně sdělila světu, že dospěla k dohodě ve smlouvě s USA. Má to jen jeden malý kaz, že smlouvy jsou dvě a ta druhá, která je známá pod zkratkou SOFA a má upravit pobyt vojsk USA na českém území, ta prostě stále hotova není, protože v ní vedeme základní spor o to, pod jakou jurisdikcí by měli být američtí vojáci při pohybu mimo základnu.

Tahle Bukurešť je trochu nešťastný summit. Řeší rozšíření Aliance, Afghánistán, raketovou obranu i vztahy k Rusku, ale nepoložili jsme si základní otázku, jaký má být smysl a další zaměření NATO, jaká má být jeho role a význam v současném světě. Má to být obranná aliance nebo celosvětová bezpečnostní organizace? Rozšiřujeme Alianci až do prostoru Kavkazu, místo toho, abychom pracovali na nové strategické koncepci. Vyhýbáme se mluvit o sporu, který existuje mezi NATO a Evropskou unií. Ani po tomhle summitu nebudeme mít vůbec jasno v tom, kde jsou hlavní hrozby a jak jim budeme společně čelit. Usnesení o protiraketové obraně je kamufláž, která nikoho k ničemu nezavazuje.

02. 04.

Páté kolo u vozu

Lubomír Zaorálek Přečteno 3855 krát Přidat komentář

Karel Schwarzenberg se cítí zdráv a řekl, že ze zdravotních důvodů neodstoupí. Teď sdělil, že neodstoupí ani navzdory tomu, že Jiří Čunek nesplnil jeho podmínky, tzn. nezveřejnil usnesení, jímž státní zástupce zastavil jeho trestní stíhání, ani nevysvětlil, kde vzal milióny na svůj účet.
Karel Schwarzenberg tedy hodlá zůstat a pokračovat ve funkci ministra zahraničí. Nevím přesně proč. Tuhle funkci rozhodně plnohodnotně nevykonává. Včera se ve Sněmovně odehrávaly klíčové zahraničněpolitické body (Lisabonská smlouva, Tibet apod.) - a na pana ministra nikdo ani nevzpomněl.
Ministr zahraničí je spoluodpovědný také za to, že včera vládní koalice zabránila projednání pravidelného bodu „protiraketová obrana“. Vpředvečer summitu NATO se jednalo o naprosto stěžejní bod české zahraniční politiky. Ministr Schwarzenberg se vůbec neobtěžoval projednat na výborech a v plénu parlamentu klíčový dokument – nótu zahajující strategický dialog mezi ČR a USA, která byla přijata v souvislosti s nedávnou návštěvou premiéra Topolánka v Bílém domě ve Washingtonu. Tyto mimořádném kroky naší zahraniční politiky se dějí prakticky mimo dosah veřejnosti a ve skrytu i před samotným parlamentem.
Vzhledem k tomu, že vládní koalice v čele s Topolánkem zabránila projednání příslušného bodu, nebylo možné nikomu položit zásadní otázku. Na blížícím se summitu NATO a na následné schůzce v Soči mezi Georgem Bushem a Vladimírem Putinem má být dokonce přijat nový strategický rámec (dohoda) mezi USA a Ruskem. Protiraketová obrana je jen jedním z prvků této dohody. Otázka zní: Je tato strategická dohoda v souladu s českým zájmem? Je v souladu se zájmy Evropy?
Mirek Topolánek na loňském kongresu ODS volal, že hlavním důvodem budování protiraketové obrany v ČR je zabránit sklouzávání do geostrategického vlivu Ruska. Nejsem si jist, jestli český premiér i po návštěvě Washingtonu skutečně zná význam a rozsah současných rusko-amerických jednání.
Karla Schwarzenberga bych se na tyto otázky skoro bál zeptat. Zvykl jsem si, že se odpovědi nedočkám. Pan ministr ze pravidelně zmůže pouze na nějaké průpovídky a chlácholení. Charakteristická byla jeho odpověď v poslední televizní debatě, ve které jsem mu připomněl, že západní Balkán je oficiální prioritou české zahraniční politiky. Měli bychom mít na otázku Kosova proto jasný silný názor a prosazovat ho. Pan Schwarzenberg reagoval ve stylu: Na to jsme příliš malí páni. Tohle rozhodují jinší kabrňáci. Máme ministra zahraničí, který vám nejčastěji řekne: Tenhle vlak už jede svým směrem, s tím už sotva co naděláme.
Když je pátým kolem u vozu ministr zahraničí, stává se jím i celá země.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy