Archiv článků: květen 2008

30. 05.

Zbraně, kořalka a gulášek

Lubomír Zaorálek Přečteno 9029 krát Přidat komentář

Jsme jen malé závažíčko na vahách mocných, napsal Jiří Hanák. Hnutí Ne základnám je jen akcí užitečných idiotů, která nahání vodu na mlýn ruským vyjednavačům. Prostě ti, kteří protestují proti radaru, jsou jen neužiteční klauni. Můžeme chvilku křičet, pak se mocní světa sejdou a nad našimi hlavami dohodnou. Chápu, že takovou zkušenost může člověk mít z českých dějin.

Pavel Verner ujišťuje hladovkáře Tamáše, že kdyby u nás nebyla demokracie, nemohl by nikdy otevřít pusu v žádné televizní besedě s občany. Pan Tamáš za svůj výrok, že je ohrožena demokracie, sklidil posměch. Martin Bursík mu vysvětlil, že hladovka se drží, teprve až jsou ohrožena lidská práva.

Tak jak jsem pana Tamáše poznal, tak to není žádný pozér. Naopak poměrně přesně argumentuje, proč dělá to, co dělá. Když mu řeknu, že věřím v parlamentní demokracii, tak mi na to docela kloudně namítne, že tahle zbrojní zakázka ve střední Evropě představuje pěkných pár miliard dolarů, a spočítá, že na Českou republiku dělají prostředky na PR, propagaci, marketing a provize nějakých tři sta čtyři sta miliónů korun. Takže jaká demokracie, když na jedné straně je takový balík peněz?

Neřekl už Jan Werich v pohádce O třech hrbáčích z Damašku, že zbraně a kořalka jsou nejvýnosnější obchod na světě? Zbraně jsou veřejná zakázka. Poptávce po nich je třeba často pomoci, aby se mohly peníze přelít do něčích kapes. To platí stejně tak v USA, jako v České republice.

Nezdají se mi ti mudrcové, kteří radí panu Tamášovi, ať si dá gulášek, že naše demokracie je v pohodě, když tady dnes máme vládu, která vůbec není obyčejnou pravicovou vládou prosazující trh, ale která přišla s něčím zcela novým: chce dělat byznys za veřejné peníze. Současná pravice útočí téměř na všechny veřejné instituce a snaží se zmocnit jejich peněz. Ať jsou to peníze, které odvádějí občané do zdravotních pojišťoven, nebo peníze daňových poplatníků, ze kterých se platí pražská divadla. To již není běžný politický zápas. Na pražské radnici už to vypadá na třetí defenestraci. Mezi lidmi se šíří pocit bezmoci vůči počínání politiků. Když se podívají na televizní pořad, který jim ukáže, jak úplatní jsou už i čeští soudci, chuť na gulášek je přejde. Závidím dobré žaludky těm zastáncům radaru, kteří se pokusili shodit Tamášův protest tím, že se nedávno na Václaváku okázale přecpali.

Možná je, pane Hanáku, Jan Tamáš opravdu smutný klaun. Ale stalo se mi nedávno, že mne navštívil jeden úspěšný a vlivný podnikatel a řekl mi: „Proboha, co blázníte? Když taková země jako USA přijde za takovou zemičkou, jako jsme my, a něco po nás chtějí, tak je přece úplně jedno, jaká je to pitomost. My můžeme udělat jen jediné: sklapnout kufry.“

V tom je podstata věci. Stoupenci radaru se s panem Tamášem vůbec nechtějí bavit o otázkách bezpečnosti. Přitom je jako málokdo druhý připraven na podobnou debatu. Ale oni ho chtějí jen zesměšnit. Není divu, že má pocit, že v téhle zemi něco nefunguje. Byl jsem nedávno v zahraničí a našel jsem v tamních novinách velkou Tamášovu fotografii a vážný rozhovor s ním o důvodech jeho protestu. Až příště někdo bude chtít panu Tamášovi něco radit, měl by si s ním jít nejdřív pohovořit.

28. 05.

Paní Drtinová se hezky zeptala

Lubomír Zaorálek Přečteno 4471 krát Přidat komentář

Moderátorka televizních Událostí komentářů Daniela Drtinová se včera hezky zeptala: Musí to být vždy taková nuda, ty konference které se pořádají o Evropské unii? Neexistuje už nepřekonatelná bariéra mezi evropskými institucemi a širokou veřejností?

Samotná televize zařadila tohle téma až téměř na chvost, po debatě o škodlivosti kouření a o týrání v náboženských sektách. Vlastně už se od toho ani moc zábavy či vzrušení nečeká. Poklidnou hladinu senátní konference o hodnotách Evropy rozčeřil pouze výrok ministra Schwarzenberga o člověku jako „zlomyslné masožravé opici, která má poctivou radost z toho svého bližního zabíti“, plus nějaká ta vulgarita k probuzení účastníků.

Nedivím se, že v průzkumech veřejného mínění se potvrdilo, že blížící se předsednictví České republiky v EU opravdu nikoho nezajímá.

Včerejší francouzsko-švédsko-česká schůzka k přípravě nejbližších osmnácti měsíců předsednictví svým výstupem nutně nezájem ještě prohloubila. Třeba tím, že to, na čem se účastníci shodli, se rozhodli nezveřejnit, dokud s tím neseznámí ostatní. Dověděli jsme se jen to, že do České republiky přicestují odborníci, kteří naše politiky budou učit, jak zvládat eventuální kolize při vyjednávání, a specialisté, kteří by měli ministry naučit, jak prodávat úspěchy a „vykomunikovávat“ průšvihy.

Evropa prostě musí být nuda. To se mi zdá hodně nebezpečné.

Navštívil jsem předminulý týden v Římě konferenci pořádanou na téma „Evropská unie a Rusko“, která byla nabitá výbornými řečníky, na které docházelo k ostrým konfliktům mezi panelisty, kde se mluvilo s nevídanou otevřeností a jejíž účastníci určitě nelitovali, že vážili cestu. Čas panelistů byl přesně limitován, vystoupení byla krátká, diskuse byly velmi přesné a k věci. Na konferenci se utkali zástupci Pobaltí s ruskými politiky a novináři, představitelé západních think-tanků diskutovali s politiky Východu o tom, jestli existuje Stará a Nová Evropa. Rusové vyčítali Evropanům nejednotnost, ale evropští politici vyčítali Rusům vyčkávání a mlžení ve věci Kosova. Tohle fórum bylo opravdu k něčemu jinému než k opakování hospodských tlachů.

Prostě nemysleme si, že Evropská unie je nějaká povinná nuda. To je spíš náš problém, pokud nejsme schopni vidět, o co právě jde. To, že nikoho nezajímá evropské předsednictví, také znamená, že jsme zřejmě vůbec nepochopili, k čemu předsednictví může být dobré. Do téhle chvíle nikdo netuší, jaká je česká pozice, jestli nám o něco půjde, co chceme vůbec dělat. Neexistuje relevantní dokument, kterým bychom své záměry svým partnerům sdělili.

Porovnejme: my začínáme svoje předsednictví 1. ledna 2009, Španělé se připravují na předsednictví až v první polovině roku 2010, a dnes už se všeobecně ví, o co jim půjde. My jsme nedokázali pochopit ani to, že české předsednictví je mimořádná šance na zvýšení a uplatňování vlivu ČR v evropských institucích. Strachujeme se, že zavedení Lisabonské smlouvy od 1. ledna 2009 by nás mohlo připravit o „plnokrevné“ předsednictví, protože vzniká nová funkce Stálého předsedy Evropské rady, a přitom vůbec nechápeme, že právě zavádění Lisabonské smlouvy nám dává ještě větší příležitost ovlivnit novou podobu fungování EU, protože existuje celá řada nejasností, které je třeba prakticky vyřešit.

Předsedat v takové mimořádné situaci dává ještě větší šance předsednické zemi uplatnit svůj vliv a prosadit se. Hlavní smysl Lisabonské smlouvy je posílit Evropskou unii a zajistit Evropě významnější místo v současném světě. Valí se toho na nás opravdu hodně. Evropa musí být funkční a jednotná, má-li úspěšně řešit imigraci, mezinárodní organizovaný zločin a terorismus, globální nestabilitu, ochranu klimatu a energetickou udržitelnost. Přece to, co se děje v Iráku a Afghánistánu, je nezdařený pokus jak přinést stabilitu do velmi nejistých strategicky významných regionů. Evropa sousedí s těmi částmi světa (Afrika, Blízký východ), ve kterých se předpokládají nejvážnější dopady klimatických změn.

Pokud se nudíme na našich konferencích o Evropě, děláme něco špatně. Česká republika také musí být schopna reagovat na výzvy globalizace. To slovo už roste člověku v puse, ale skrývá se v něm něco pro budoucnost opravdu podstatného. I k nám dorazí zvýšené ceny energie, i k nám dorazila debata o protiraketové globální obraně, i my musíme řešit otázky imigrace. Nepochybuji o tom, že české občany zajímá, jestli v téhle zemi začnou vznikat přistěhovalecká ghetta, která budou ohrožovat své okolí. Neměli bychom opakovat chyby, kterých se dopustilo Německo, když otevřelo náruč tureckým přistěhovalcům, aby vykonávali práce, které se domácím nechtělo dělat, a zároveň naprosto nedbalo o jejich začlenění do většinové populace. Neměli bychom se vydávat cestou Francie, které čas od času hoří auta na předměstích.

Možná se hodláme nudit na konferencích tak dlouho, než se něco podobného stane i u nás. Přenesme debatu od rádoby vtipných elitářských podobenství o člověku jako masožravé opici k reálné debatě o tom, jak zajistit svobodu, důstojnost a bezpečí člověku v současném světě.

22. 05.

Chlap s gulama vzal Kosovo hákem

Lubomír Zaorálek Přečteno 5241 krát Přidat komentář

Marně postávali odboráři před úřadem vlády. Ministři si z nich udělali dobrý den. Aby měli od nich pokoj, odjeli zasedat do čtyřhvězdičkového hotelu Prince de Ligne v Teplicích. Jeden z ministrů si v televizi postěžoval, že mu tam přece jen chybí ke spokojenosti fitness a bazén. Demonstrací v Praze sice přibývá, ale vláda dala najevo, že před tímhle hlukem dokáže utéct a vesele si bude vládnout, „ať se práší za kočárem“. Dokonce se vláda pustila do mimořádných bodů, které vůbec na programu nebyly. Co takhle uznat nezávislost Kosova?

Kosovo – to mohl být první významný pokus najít společný postup opozice i koalice. Připomenu jen, že ve sněmovně bylo před dvěma měsíci přijato usnesení, na kterém se shodli poslanci průřezem všech politických stran. Sněmovna požádala vládu, aby respektovala rezoluci OSN 1244, která garantuje integritu Srbska včetně Kosova, a zároveň vládu vyzvala, aby ve věci Kosova hledala řešení, které by bylo v souladu s mezinárodním právem.

Pamatuji si, že ministr Alexandr Vondra sám ve sněmovně řekl, že je v této věci rozpolcen a souhlasil, že o stanovisku České republiky budeme dále jednat. Ministr Schwarzenberg na zahraničním výboru d a l s l o v o , že dřív, než předloží vládě návrh na uznání nezávislosti Kosova, přijde tuto věc znovu projednat do zahraničního výboru. Dostali jsme od představitelů vlády slib, že po volbách v Srbsku 11. května se znovu sejdeme a budeme jednat o další strategii České republiky vůči Kosovu. Balkán je totiž prioritou české zahraniční politiky, proto určitě stálo za to hledat v diskusi shodu.

Způsob, kterým vláda Kosovo nakonec spláchla, přes všechny sliby, dohody a šlechtická slova, je projevem stejné superarogance, jakou vláda projevila, když bez řádného projednání prohnala sněmovnou balíček reformy veřejných financí, stejné superarogance, se kterou se nyní pokouší sfouknout ve sněmovně bez široké dohody unikátní státem garantovanou hypotéku pro církve na šedesát let ve výši téměř tři sta miliard.

Jak řekl nedávno poslanec Raninec z vládní ODS: „Pokud je něco opravdová superpriorita, tak se o tom ani s námi poslanci ODS vůbec nejedná.“. Chápu, že jako poslanec opozice bych chtěl příliš, když takto naříkají i poslanci největší vládní strany. I oni dnes bez pochyby dosvědčí, že také jim ministr Schwarzenberg sliboval, že je před uznáním Kosova nevynechá. Také oni dnes kroutí hlavou. Není to, jak víme, ale poprvé, co pověstné slovo šlechtice moc nefunguje.

Nic nás ve skutečnosti k tomuto uznání nenutilo. Rada ministrů Evropské unie stanovila, že „členské státy EU rozhodnou o svých vztazích s Kosovem v souladu s národní praxí a mezinárodním právem“. To znamená, že každý stát Unie může postupovat podle vlastního uvážení. Prohlášení pana ministra Schwarzenberga v televizi, že kosovští Albánci jako představitelé nové státnosti se po pár měsících osvědčili a obstáli, pokládám za naivní. Když to Schwarzenberg ve televizi říkal, za zády v prostřihu mu běžely záběry z ulice v Prištině, kde Kosované mávali rudými vlajkami s orlicí, které jsou státním symbolem Albánie. Kosovští Albánci se přitom zavázali, že tyto vlajky nebudou používat.

Je jasné, že včerejší extrémisté a zločinci, stále napojení na mafii, dobře vědí, že chtějí-li získat lepší podmínky pro své obchody, musí se dnes snažit sekat dobrotu. Ministři české vlády si pravděpodobně příliš nelámou hlavu s obviněním, se kterým přišla ve své nové knize bývalá generální prokurátorka mezinárodního tribunálu Carla del Ponte, která píše, jak představitelé UČK, ze kterých se dnes rekrutuje vedení Kosova, obchodovali s orgány zabitých mladých Srbů. Topolánkovi ani Schwarzenbergovi či Vondrovi tato vážná podezření zřejmě nijak nebrání si zítra s nimi podat ruku a sednout ke společnému stolu.

14. 05.

Vláda musí odvolat Veseckou!

Lubomír Zaorálek Přečteno 7999 krát Přidat komentář

Do tohoto pondělí jsme mohli pouze spekulovat o tom, že v kauze Jiřího Čunka docházelo k manipulacím a politickému ovlivňování. Nyní máme nezvratná svědectví státních zástupců – Andělové, Stříže a Ištvána, že existoval „naprosto výjimečný tlak ze strany premiéra Mirka Topolánka, který spojoval fungování své vlády s případným podáním obžaloby na Jiřího Čunka“. Podle hesla „stabilita vlády by měla mít přednost před nezávislostí justice“. Neuvěřitelné, když tahle slova řekne místopředseda Nejvyššího soudu.

Právní stát znamená rovnost občanů před zákonem. Státní zástupci jsou potom těmi, kdo mají tuto rovnost před zákonem hlídat. Nebo to také může být jinak. V pondělí se před středočeským krajským soudem odehrálo chmurné a ostudné představení. Soudní síň byla nabita diváky. Také Česká televize vše zaznamenávala. Bůhví, na jaké časy si celý natočený materiál schovává. I zahraniční pozorovatelé tam byli - novináři, lidé z ambasád. Dělali si poznámky a nevěřícně kroutili hlavami: „Netušili jsme, že je to zde tak hrozné“. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg má v zásadě pravdu, když říká, že tady některým lidem chybí stud. Nevím jen, koho přesně tím myslel. Řada obyčejných lidí se už dávno stydí. Hroší kůži mají hlavně ti, co v této vládě hodlají i za tuhle cenu stále sedět.

Teď už nejde zdaleka jen o Jiřího Čunka. Jde o politické ovlivňování vyšetřování právní kauzy, která díky politickému tlaku neskončila u soudu. Prvním viníkem je především samotný premiér se svým poradcem a mužem na špinavou práci Pavlem Němcem. Přímo se angažoval také ministr vnitra Ivan Langer. Rozhodující kompetence a přímou odpovědnost nese nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká.

Po černém pondělku již známe celý běh událostí. Na základě svědectví víme, že paní Vesecká se účastnila a dokonce i organizovala schůzky se státními zástupci. Jejich hlavní cíl byl ovlivnit vyšetřování Čunkovy kauzy a oddálit podání obžaloby k soudu. Úspěch ovšem paní Vesecká neměla, protože jí podřízení státní zástupci měli větší smysl pro zákonnost a nezávislost než samotná nejvyšší státní zástupkyně. Protože s nimi zaplaťpánbůh nebyla kloudná řeč, nezbylo paní Vesecké než jim případ protizákonným způsobem odejmout a svěřit podstatně pružnějšímu a rychlejšímu panu Salichovovi. Konání paní Vesecké silně připomíná to, čemu se právním jazykem říká zneužití pravomoci veřejného činitele. Jen nevím, kdo by paní Veseckou měl žalovat, když ona sama všem žalobcům velí.

Pamatuji si na ty americké filmy, v nichž je jednou z hlavních postav žalobce zkorumpovaný mafií. Hrozivé je vždy to, že kdo si otočí kolem prstu žalobce, je pak v celém regionu beztrestný. Naštěstí se v těch filmech zároveň vyskytuje nějaká správná kladná postava, která jde proti všem, navzdory všem klubko rozmotá a s tím zkorumpovaným žalobcem zatočí. Otázka zní, jestli se tahle figura také vynoří u nás. Marie Benešová to možná začala. Sama v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, nikdy takovou manipulaci nepřipustila.

Nevím, jestli si v téhle vládě někdo z ministrů uvědomuje, jakou odpovědnost za toto konkrétní zhroucení zákonnosti v naší zemi nesou. Mají v rukách jedinou možnou cestu k nápravě. Paní Vesecká už svými posledními kroky nestřeží zákonnost, ale kryje pouze sama sebe. Vláda musí Veseckou z funkce nejvyšší státní zástupkyně odvolat a nově jmenovaný nejvyšší státní zástupce musí zprostit mlčenlivosti ty státní zástupce, kterým Vesecká mluvit nedovolila. Pak bude možné vyšetřit podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele včetně politického ovlivňování podle hesla „padni komu padni“. Pane Bursíku, Schwarzenbergu, Liško, Vondro, Svobodo, Pospíšile a další, máte to v rukách… Pokud nic neučiníte, ponesete stejnou odpovědnost jako paní Vesecká, pánové Němec a Kučera.

Jestli prošel nehorázný postup Němce v kauze katarského prince, jestli znovu projde ohýbání zákonů v kauze, která se týká ministra nebo vicepremiéra vlády, stane se výběrové uplatňování zákona normou. Zákon, který platí, jenom pro někoho, není zákon. Pak u nás není právní stát.

07. 05.

Proč nepřijela Condoleeza Riceová?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5131 krát Přidat komentář

Mezinárodní konference na ministerstvu zahraničí měla téma „Protiraketová obrana po summitu NATO v Bukurešti“. Zajímavější než účastníci možná je to, kdo na této konferenci chyběl a proč. Ministryně zahraničí USA Condoleeza Riceová.

O důvodech absence je zajímavé spekulovat. Ponechme stranou, že kolem radaru se tradičně všechny termíny posouvají. Vláda původně slibovala, že radar vyřeší do konce roku 2007, pak ministr Schwarzenberg uváděl konec letošního února, potom premiér Topolánek začal mluvit o dubnu. Naposledy jsme slyšeli, že podpis dohod z obou stran se uskuteční 5. či 6. května a že se můžeme těšit na americkou ministryni zahraničí. Pak do toho najednou přišly nějaké technické důvody, paní ministryně toho má hodně a nakonec na těch pár hodin to vlastně ani nestojí za to. Zkusme na to tedy přijít, co se opravdu stalo.

Možná je třeba počkat na to, jak se uvede nový ruský prezident. Možná nebylo moc šťastné mu mávat radarem před nosem už v prvních hodinách po uvedení do funkce. Možná se neslušelo mu dávat do vínku zrovna radarovou kouli v Brdech. Třeba je to tak, že řada evropských zemí si uvědomuje, jak důležitá je pro ně evropská energetická a surovinová bezpečnost. Možná si někdo uvědomil, že nevede k ničemu, pokud stále myslíme jen na vlastní bezpečnost a nedokážeme si představit, že také ti kolem nás trpí nejistotou, mají nedůvěru a strach o bezpečnost svoji. Bezpečnost není otázka budování hradeb, ale spíš dohoda, kterou jsme ochotni sdílet s ostatními.

Jako by si to najednou uvědomil i náš premiér Topolánek. Na konferenci promluvil o Rusku tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel: „Z bývalých nepřátel se sice pomalu, ale doufám, že nezvratně stávají spojenci. Spojenci v boji proti terorismu, proti novým hrozbám… Jak země NATO, tak Moskvu totiž ohrožuje proliferace jaderných zbraní ve spojitosti s teroristickými, darebáckými režimy a těžko kontrolovatelnými skupinami.“ Český premiér ejhle mluví o společných zájmech s Moskvou, vyzývá k dialogu a společnému postupu. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná ještě vzpomenete, že ne tak dávno mluvil o tom, že to, co potřebujeme, je americký voják s flintou, díky němuž se octneme definitivně na tom správném břehu. Moskva už na nás nebude moci. Stejně to prohlašovali i další členové vlády. A teď takový obrat. Nakonec jsme vyslechli pražské výzvy George Bushe, když nám opakoval: Nic se nebojte, studená válka skončila, Putin je přítel.

O to víc se musí nyní v rétorice přidat s Íránem a Severní Koreou. Těm teď nyní musíme už bez skrupulí nasadit psí hlavu. Jen mi ta naše debata připadá trochu manipulovaná. Je zřejmé, že dohoda o radaru v Brdech bude vždy více dohoda nad našimi hlavami, někde mezi Moskvou a Washingtonem, ale nebude nikdy primárně vztahem pouze mezi Českou republikou a Spojenými státy.

Prostě radarová koule, pokud ji k nám do Brd pustíme, si popluje světem a časem stejně po svém. Už dnes ji interpretujeme podle toho, jak je zrovna třeba. Ano, žijeme v nejistém světě, jak také zaznělo na konferenci. A vše se nám neustále před očima mění. Mění se účel radarové základny, mění se termíny, mění se nám před očima samotný premiér.

Aby aspoň něco zůstalo na svém místě, připomněl premiér Topolánek hodnoty, na který stojí Severoatlantická aliance: „Svoboda je to, co bráníme, a svoboda je také tím, co na nás nenávidí naši nepřátelé.“ Bohužel mezi nepřátele zařadil premiér také nepřátele radaru. Protože podle premiéra ti, kteří útočí proti radaru, útočí také proti svobodě. Na radaru jim vadí prý jen to, že je americký. „Proto tolik uměle rozbouřených vášní. O tom, že jsou umělé, nebo spíše umně a zpravodajsky podporované, svědčí nejen informace tajných služeb, které nelze zveřejnit, ale už sám fakt, že přes ohromnou propagandu a naprosto neúměrný prostor, který získávají aktivisté ve sdělovacích prostředcích, se nepodařilo vyvolat ani jeden jediný spontánní protest. Stále jde o pár stejných tváří a velmi malé demonstrace, o stále stejné naučené věty. Stále stejné snahy, triky a vlastně i finanční zdroje. To neznamená, že se tyto organizované a podněcované protesty dají podceňovat. Ani náhodou! Bylo a je důležité tyto útoky přestát. Právě proto, že nemířily na jeden radar, na jedno konkrétní obranné zařízení, ale k samé podstatě, na které stojí NATO a celá naše civilizace.“

Pane premiére, pokud máte informace o nelegálním financování nějakých aktivistů ze zahraničí, které vám poskytly tajné služby, tak byste o tom neměl řečnit na konferencích, ale měl byste to řešit a jednat. Takhle pouze strašíte lidi, kteří mají právo svobodně vyjádřit své názory. Těch šedesát až sedmdesát procent lidí, kteří nesouhlasí s umístěním radarové základny v Česku, ti určitě nejsou pomýlení a financovaní centrálami ze zahraničí. Lépe by bylo zabývat se jejich výhradami a argumenty, než ty protestující takto shazovat a snižovat. To pohrdání, které jim dáváte najevo, nemá nic společného s demokratickou politikou. Problém je, že umístění radaru v Česku nedokážete vysvětlit a obhájit. Na závěr svého vystoupení v Černínském paláci jste znovu použil otřepaný a špatný argument pro radar: „Z aliance nelze jen brát, je také třeba něco dávat.“

Na to odpovídám: Aliance po nás žádný radar nechce. Nic takového nikdy z úst žádného aliančního představitele nezaznělo. Generální tajemník Scheffer při svém vystoupení na zmiňované konferenci nás vyzval k něčemu úplně jinému: Požadoval, aby Česká republika splnila svůj závazek a zvýšila své výdaje na obranu na slíbená dvě procenta HDP.

Pustili jsme se do uzavírání dvoustranných obchodů a smluv s USA nad projektem, jehož bezpečnostní dopad je nejistý a nejasný, a přitom nejsme schopni splnit si svoje závazky, které máme uvnitř aliance, do které jsme dobrovolně vstoupili. Také tak by se dalo chápat poselství jinak v Praze velmi opatrného generální tajemníka NATO pana Scheffera.

01. 05.

Topolánek měl o tragédii včas informovat

Lubomír Zaorálek Přečteno 5859 krát Přidat komentář

Náměstek ministryně obrany řekl v televizi, že to bylo ve středu údajně v 15.30, kdy dostal informaci o tragédii, která se stala českým vojákům v Afghánistánu. Prý nebylo možné tuto informaci zveřejnit dokud nebude plně ověřena. To znamená, že vojáci měli informaci o bezpečnostním incidentu v Afghánistánu dlouho předtím než proběhlo v Poslanecké sněmovně hlasování o vyslání speciální jednotky do bojových akcí právě v této zemi. Způsob, kterým se zdůvodňuje, proč nebylo možné ihned informovat poslance je krajně nepřesvědčivý a podezřelý.

Poslední blog, který jsem zde napsal o Afghánistánu, vznikl krátce po hlasování ve sněmovně. O tragické události jsem v té době samozřejmě nic netušil. Vše jsem se dozvěděl až později z médií. Jsem přesvědčen, že hlasující poslanci ve sněmovně měli před svým rozhodováním právo a nárok na všechny informace o zemi, kam české vojáky posílají. Nevím přesně, kdy vojáci předali informace o události premiérovi a ministrům. Nedovedu si představit, že by jim je neposkytli okamžitě. To by bylo skandální a neomluvitelné. Věřím, že se tak stalo bez prodlení. Vláda pak měla samozřejmou povinnost informovat poslance o všem, co se aktuálně děje v místech, kam posíláme vojáky a kde by měli působit. Ministryně obrany či premiér měli tedy okamžitě informovat právě zasedající sněmovnu, že v Afghánistánu došlo k bezpečnostnímu incidentu. Vzhledem k tomu, že se událost bezprostředně dotýkala projednávaného bodu, jednání by bylo zřejmě přerušeno na dobu, která by umožňovala opatřit ověřené informace.

Tohle je jediný možný přijatelný postup pokud platí ústava, která říká, že o vyslání našich vojáků do zahraničních misí rozhoduje Parlament ČR. Vláda je proto povinna poskytnout poslancům všechny dostupné informace. Poslanci totiž nesou plnou odpovědnost za to, kam naše vojáky pošlou.

Neseme totiž odpovědnost taky za všechno, co se vojákům stane. Proto máme právo vše dostupné vědět. Musíme počítat i se situací, kdy dojde k podobně tragické události a být potom připraveni své rozhodnutí před veřejností hájit.

Ztráty na lidských životech v našich vojenských misích nebyly dosud zaplaťpánbůh příliš vysoké. Neblížili jsme se snad ani průměru ostatních zemí. Je zřejmé, že takový stav nemusí trvat věčně. Pokud bych byl přesvědčen o smyslu toho, o co se snažíme v Afghánistánu, neměnil bych názor proto, že vojenské vozidlo najelo na minu a došlo k neštěstí. Za jiných okolností by to mohla být jen jedna tragická epizoda.

Nebyl jsem sám, kdo argumentoval proti vyslání našich vojáků do Afghánistánu ve sněmovně a hlasoval proti němu ve chvíli, kdy jsem o posledních událostech nic nevěděl. Vadí mi, pokud by tato tragédie měla upozadit podstatnější argumenty.

Podstatné je, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se může dále zhoršovat. Podstatné je, že vyslání speciálních jednotek do Afghánistánu nebylo ve sněmovně seriozně zdůvodněno. Neobdrželi jsme žádnou bezpečnostní analýzu, ze které by vyplývala nutnost podobné mise. Pamatuji si, jak na jednom ze seminářů jeden z generálů, zástupce náčelníka Generálního štábu, když nebyl schopen uvést žádné srozumitelné vojenské důvody na námitku, že jsme bez koncepce, řekl, že to musíme udělat proto, že jde o prestiž.

Vypadá to, jako by se Česká republika ve vojenské oblasti chovala jako pouhá technicko-logistická základna. Dodáváme, co je třeba, ani se neptáme jaký to má smysl a perspektivu. Dodali jsme už předešlým rozhodnutím do Lógaru provinční rekonstrukční tým, který má vojenskou a civilní část. Vojenskou tvoří 180 vojáků, civilní pouhých 7. Co jsme tak asi schopni zrekonstruovat? Obrazně řečeno: kolem jedné zeleninové skládky, kterou takto budujeme, se rozkládají nekonečná maková pole. Ty makovice spalovat Afgháncům nemůžeme, protože bychom je proti sobě popudili. Je to to jediné, co jim zajišťuje obživu. Jaký je výsledek? Se vší vojenskou silou nakonec pouze asistujeme narkomafii.

Pořád dokola se opakuje fráze, že Afghánistán je naše první linie boje s terorismem. Je to tak opravdu? Problémem přece v Afghánistánu není jen Taliban. Problémem je kmenové uspořádání této země, která je od nepaměti ovládána kmenovými náčelníky, warlordy. Problém je, že ani nám se nepodařilo vytvořit významnější centrální moc – stát, který by fungoval podobně tomu, jak to známe. Prostě jsme se nechali zavléct do asymetrické chronické války, se kterou si nevíme rady. A z Generálního štábu zaznívá, že v ní budeme 10-15 let. Ale tohle vojáci nemají a nemohou rozhodovat. Když čtu materiály ministerstva obrany, zdá se mi, že si někdy představují šíření demokracie asi podobně jako jsme v minulosti šířili komunismus.

Jaká je z toho cesta? Potřebujeme novou strategii. Taková strategie ale bude muset být komplexní. To znamená nejen vojenská, ale musí zahrnout širší pojetí bezpečnosti, aspekty zahraničně-politické, ekonomické. Musí zahrnovat celý region včetně Pákistánu, Íránu, Iráku….

V Česku něco podobného samozřejmě zvládneme jen omezeně, ale měli bychom se o to aspoň snažit a žádat to po našich spojencích.

Naše poslední bezpečnostní strategie je z roku 2003 a je zastaralá. Kde chybí koncepce, dělají se rozhodnutí případ od případu. Výsledkem je slabá role politiků a nečekaná rizika. Včera jsme poslali naše vojáky do prostoru nebezpečnějšího než je Lógar, kde došlo k poslední tragédii. Teď se zdá, že ani Lógar není tak bezpečný jak se nám ve sněmovně tvrdilo. Ptám se, jak je zajištěno bezpečí civilistů, které jsme tam poslali?.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy