Archiv článků: srpen 2008

21. 08.

Batman udeřil v Gruzii

Lubomír Zaorálek Přečteno 6245 krát Přidat komentář

V americkém filmu Temný rytíř vystupuje znovu Batman jako mocný ochránce dobrých lidí před zlem a zločinem. Je ale nějaký jiný, než jak jsme ho dosud znali. Občas působí téměř tragikomicky. Zasahuje se svou velkou silou a úžasnými prostředky na různých místech zeměkoule, ale nakonec se vždy ukáže, že je pokaždé tak trochu na nesprávném místě v nesprávný čas. Soupeř je příliš nevypočitatelný a nepolapitelný, Batman je opakovaně příliš těžkopádný a nechápající.

Jakoby by si tvůrci filmu pohrávali s metaforou současného vystupování USA ve světě.

Gruzie je takový poslední výbuch amerického Batmana. Země, ve které mají Spojené státy 140 vojenských poradců, kde vycvičily 5000 gruzínských vojáků, kde rozvinuly ohromnou zpravodajskou aktivitu, a tím pádem nutně nesou jistou odpovědnost za její kroky, se nechala vlákat do osudové pasti. I ten celkem podařený americký film ukazuje, že je ošidné dělat příliš jednoduché a rychlé úsudky nad tím, jak je rozloženo dobro a zlo ve světě. A to přesně, zdá se mi, děláme dnes v případě rusko-gruzínského konfliktu.

Opakovaně slyším, že v Gruzii jsme svědky střetnutí našeho demokratického světa s ruským imperialismem. My jsme samozřejmě na té správné straně po boku prezidenta Saakašviliho. Podobná legenda, jako kdybychom říkali, že druhá světová válka byla soubojem demokracie s nacistickou totalitou a my jsme v ní byli na té správné straně Josifa Vissarionoviče Stalina.

Gruzie je překrásná země a našel jsem tam řadu skvělých přátel. Ale obávám se, že k demokracii má dnes daleko. Před deseti měsíci tam bylo stanné právo. Protože leccos nechceme vidět, tak současnému prezidentovi odpouštíme všechno. Odpouštíme mu, že zatýká opozici, podvádí ve volbách, nasazuje roubík médiím. Neptáme se ho na záhadná úmrtí jeho spolupracovníků. Nechceme vidět, že pořádá zásadní projev pod obrovskou Stalinovou sochou v Gorách. Nevšímáme si toho, že jeho žena Sandra v rozhovoru pro holandský magazín klidně řekne, že její muž chce vést svou zemi podle velkého vzoru svých předchůdců Stalina a Beriji.

Ano, boj o Jižní Osetii je boj o území, které kdysi Stalin daroval Gruzii. Místo, aby se po rozpadu Sovětského svazu začalo o těchto věcech mluvit, tak už před léty zaznělo z úst Zviada Gamsachurdii, že na území Gruzie žijí jen a pouze Gruzínci. A na tento gruzínský nacionalismus Saakašvili vědomě a zřetelně navazuje. Stalinův odkaz je nám nade vše. A našim vládním politikům zřejmě nevadí kult Stalina a kult síly všude kolem, kam se člověk vrtne.

Proč nás někdy média nezavedou do Stalinova muzea v Gorách, kde zní stále Stalinův hlas, díváme se na Stalinovu masku a všichni návštěvníci dojatě pláčou?

Pan Vondra mi na to namítá, že v Rusku je přece to samé. No, pane Vondro, ale to je taky důvod, proč Rusko nezveme do NATO.

Naše současná politika, to je možná způsob, jak NATO definitivně zabít. My jsme dnes schopni do Severoatlantické aliance pozvat kohokoliv. Klidně mluvíme o tom, že tam pozveme Albánii, Makedonii, Gruzii. Úplně se zapomnělo na to, že když my jsme do NATO přicházeli, tak se připomínalo, jak je důležité, aby do aliance vstupovaly země, které jsou ekonomicky a politicky konsolidované, ve kterých fungují pravidla parlamentní demokracie a berou se vážně demokratické hodnoty. Ukazuje se, že nejlépe se spolupracuje se zeměmi, které jsou naopak vzdáleny našemu pojetí demokratické správy území. V Kosovu mohou USA budovat vojenské základny a nové Guantanámo, aniž by k tomu potřebovaly jakoukoli mezistátní smlouvu. Prostě se domluví s Hasimem Thaci, který se na to nepotřebuje nikoho ptát. Podobným partnerem mohl být Mušaraf v Pákistánu, dokud nepadl.

Doufám, že Gruzie je poslední fiasko téhle politiky George Bushe a Richarda Cheneyho a že spojené státy budou schopny změny. Tak jak to ve známém prohlášení požaduje skupina amerických osobností, jako je M. Albrightová, Z. Brzezinski, a řada amerických generálů. Tak jak to požaduje ve své nové knize The Postamerican World Fareed Zakaria. Všichni ti, kteří dnes ve Spojených státech konstatují naprostou disfunkčnost americké politiky, která po roce 2001 díky své preemptivní strategii, strategii preventivních válek jde od jednoho neúspěchu k druhému. Zakaria píše, že současná americká politika je politikou úzkých parciálních zájmů, která vůbec neodpovídá skutečným zájmům USA a globální situaci ve světě.

To si opravdu někdo myslí, že instalováním radarů, antiraket a raket Patriot tady v prostoru střední Evropy budeme bezpečnější? Copak není jasné, že na tyhle kroky přijde podobná odpověď z druhé strany? Že situace už v téhle chvíli houstne, zvyšuje se nedůvěra, stejně jako se zvyšují investice do zbraní. Nevím, jakou další tragedii potřebujeme ještě zažít, abychom se přesvědčili o tom, jakou hrubou chybou bylo opustit cestu kontroly zbrojení a odzbrojování, které byla prokazatelně úspěšná a která jediná dávala šanci vytvářet bezpečnější poměry ve světě.

Když se teď hovoří o čtyřicátém výročí roku 1968, tak mne napadá, že jen bezduchý způsob televizního a rozhlasového vzpomínání, klipový a chaotický, nám dovoluje přehlédnout, že naše současná politika znovu opakuje cestu husákovského realismu - tj. že si hledáme ve světě toho nejsilnějšího protektora.

Pro mne je na roku 1968 nejcennější vzedmutí občanské iniciativy a to, že lidé nechtěli být pasivními. Období ještě do března 1969 mi připadá jako jedno z nejpozoruhodnějších v našich dějinách. Tehdy jsme zažili nejsilnější pocit pospolitosti, sjednocení, byla napsána a řečena spousta zajímavých věcí, bylo to období úžasného intelektuálního kvasu. Dodnes si kladu otázku, jestli páteř národa pak opravdu zlomily jen sovětské tanky a do jaké míry jsou viníky domácí kolaboranti. Nevím, jestli hlavním zlem byly tehdy opravdu sovětské tanky. Hlavní vina patří podle mě právě onomu husákovskému realismu, který se utekl pod křídla sovětského protektora a pomohl zlomit národu páteř.

Když hledám, co navazuje na tehdejší vlnu občanství, tak ji nejspíš vidím v těch čtyřech stech tisících podpisů, které odmítají umístění americké základny v České republice. To jsou ti, kteří odmítají přijmout, že nemáme právo na vlastní názor a rozhodování, tvrdí, že jsme příliš malí a bezvýznamní, a proto některé věci dělat proto „musíme“, protože jsou za nimi „velké zájmy“. Proto údajně musíme uznat Kosovo, musíme se tvářit, že nevíme, kdo je Saakašvili, musíme podporovat Gruzii a Albánii do NATO, musíme se smířit s tím, že tu budeme mít protiraketovou základnu. Nakonec se už nebudeme ani ptát, proč. Stejně na debatě o radaru je vidět, že vám nikdo pravdu říct nehodlá.

Zní to trochu chmurně. Ale ani Temný rytíř nekončí moc vesele. Přál bych si, aby tento svět skončil lépe než film, v němž v našem světě zdání padouch jakoby prohrává, ale ve skutečnosti vlastně vítězí.

13. 08.

Gruzie spadne v lednu na nás. Česká vláda na dovolené.

Lubomír Zaorálek Přečteno 8518 krát Přidat komentář

Není vyloučeno, že Česká republika jako předsedající země Evropské unie se bude muset za pár měsíců zabývat řešením stejně závažných kauz jako je současný konflikt mezi Gruzií a Ruskem. To, co se stalo Francii, se snadno může stát i nám. Je dokonce málo pravděpodobné, že do doby, kdy nastoupíme jako předsednická země, bude vážný problém, který vypukl na Kavkaze, vyřešen.

Události v Gruzii pro nás nemohou být jen nějakou epizodou, kterou velmoci za nás nakonec nějak vyřeší. Nepropadám žádnému velikášství, co se týče role naší země.

Připomínám jen fakta: východní politika EU je a měla by být prioritou české zahraniční politiky. Gruzie do téhle politiky patří. Situace v kavkazském regionu a vztah k Rusku by se měl stát jednou z priorit českého předsednictví. I bez konfliktu v Gruzii je součástí naší předsednické agendy vedení jednání o uzavření strategické dohody mezi Evropskou unií a Ruskem.

Není to tedy žádná legrace, co nás čeká. Situace v Gruzii to činí ještě obtížnější a vážnější. Co na to naše dnešní vláda?

Představitelé naší vlády by měli dělat něco víc, než jen lyricky meditovat a pokoušet se o rozmanité historické paralely, a především by měli předvést, že jsou připraveni svou roli jako předsedající země Evropské unie opravdu sehrát.

ČR by měla maximálně podpořit zprostředkovatelské úsilí EU a francouzského prezidenta Sarkozyho o zastavení vojenských akcí, dodržování příměří, přijetí a naplňování mírového plánu na území Gruzie. Úplně jasně to mimochodem nezaznělo.

Chybí mi vystoupení premiéra České republiky, který by naši pozici zřetelně formuloval. A nejde jen o rétoriku vůči domácímu publiku. Proč jsme neměli svého zástupce v týmu prezidenta Sarkozyho v Moskvě a v Tbilisi (připomínám, že jsme součástí trojčlenného předsednictví Francie - ČR – Švédsko a dohodli jsme se na společném 18ti měsíčním programu a dnes už bychom měli být plně zapojeni do veškerého dění na špici Evropské unie)? Zajímalo by mě, co dělá naše nová velvyslankyně paní Vicenová. Nikde ji nevidím, nikde ji neslyším. Je to náš vrcholný představitel ve strukturách EU. Z toho, jak ji není vidět, by člověk řekl, že je někde na dovolené.

Karel Schwarzenberg sice správně říká, že potřebujeme jednotnou pozici EU. Ve vztahu k Rusku je to priorita a v této gruzínské kauze to platí mimořádně. Ale takovou pozici je třeba budovat a pracovat na ní. Česká diplomacie by se v téhle situaci měla točit jako na obrtlíku a bez zastavení. Ten cvrkot nějak nevidím.

To, co mi vadí, je pasivita naší zahraniční politiky. Když se něco stane, tak to vypadá, že si naši představitelé stále znovu ideologicky ověřují svou identitu. Každý problém jakoby znovu vyvolá otázku: na kterou stranu chceme patřit? Do Peruna! My přece už někam dávno patříme. Jsme už nějakou dobu součástí Západu a Evropské unie. Víme snad, kde máme své spojence. To ale neznamená, že musíme slepě souhlasit s každým projektem, který se na téhle straně zrodí. Jsme součástí Unie, která nám nabízí řadu nástrojů, které zvyšují naši váhu, ať se vydáme jednat s někým na západ či východ.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy