Archiv článků: září 2008

23. 09.

Promarníme české předsednictví?

Lubomír Zaorálek Přečteno 4678 krát Přidat komentář

Když vláda krátce před přípravou na předsednictví EU měnila velvyslance v Bruselu, tvrdil ministr Vondra, že se budeme divit, jak rychle se paní Vicenová ve své funkci prosadí a jak skvělou velvyslankyní pro předsednictví se stane. Volám dnes pana ministra k odpovědnosti za tyto výroky. Viděl někdo v poslední době paní velvyslankyni vystupovat? Tento náš prakticky "ministr" v EU by měl být dnes se svým úřadem klíčovou postavou. Veřejně by měl i u nás vysvětlovat politiku EU i naši roli a pozici České republiky.

Jaká je skutečnost?

Naše velvyslanectví v Bruselu je v rozvalu. Paní velvyslankyně selhává odborně i manažersky. Pracovníci velvyslanectví si navzájem udělují důtky. Paní velvyslankyně je zahlcena organizováním českého bálu v Bruselu. Paní Vicenová se vůbec nezorientovala v tom, co je její odpovědnost a role, a pilně se před námi schovává. Instituce, která je rozhodující pro zvládnutí předsednictví, prokazatelně nefunguje.

Tak jako se paní Vicenová zabývá plesem, pan Vondra se zabývá tím, jak bude vypadat jeho funkční zařazení na vizitce pro evropské kolegy. Slavnostně nám oznámil, že před Evropou bude vystupovat jako český „Vice Prime Minister“.

Tím ovšem celá legrace končí. Začnete-li se zajímat o skutečný stav příprav českého předsednictví, brzy narazíte. Především dosud nemáme v rukou ani to nejzákladnější: dokument, který by shrnoval vlastní priority českého předsednictví. To, co jiné země mají zpracováno nejpozději rok předem, a Španělé to dnes veřejně diskutují již dva roky před jejich předsednictvím, my nemáme k dispozici ani tři měsíce před 1. lednem 2009.

Premiér Topolánek cestuje po zahraničí a podle toho, jestli se nachází na Kypru, v Izraeli, na Ukrajině či ve Španělsku, přizpůsobuje české priority tomu, kde se zrovna geograficky vyskytuje. Takže nám pouze vypadávají oči z důlků, když se střídavě dovídáme, že to, do čeho se hodláme pustit, bude jednou sjednocování Kypru, pak vztahy EU s Izraelem, nebo se vrhneme na posilování vztahů s východními sousedy EU (Gruzií, Ukrajinou, Moldávií, Arménií, Ázerbajdžán a snad i Běloruskem).

Je pravda, že na ministerstvu zahraničí v určitém okamžiku skutečně začal vznikat dokument „Východní partnerství“. Ale jak jsem se měl možnost přesvědčit na Ekonomickém fóru v polské Krynici nebo v zahraničním tisku (EU Observer 18.9.2008 a mnoho dalších odkazů), „Eastern Partnership“ je všude prezentováno jako pouze polsko-švédský návrh. My jsme navzdory tomu, že budeme předsednickou zemí a měli bychom tento projekt realizovat, z něj načisto vypadli. To je opravdu husarský kousek, který se naší diplomacii povedl. Jediný, kdo dnes říká, že je to také český projekt, jsou Alexander Vondra a Karel Schwarzenberg, ale ti to říkají pouze doma.

Právě před několika dny v polské Krynici se nejlépe ukázalo, jak česká vláda, naprosto zavalená sama sebou, úplně vypadává z komunikace se svým okolím. Toto Ekonomické fórum je každoročně hojně navštěvováno podnikateli a politiky z celé Evropy. Kdo na něm letos absolutně chyběl, byli čeští vládní politici. Pořadatelé mi říkali, jak stáli o vystoupení českého premiéra k blížícímu se českému předsednictví. Nepřijel on, ani nikdo další. Přitom řada panelů se týkala stěžejních témat, před kterými dnes EU stojí. Právě otázky východní politiky, konfliktu Gruzie-Rusko, otázky bezpečnosti, energetické soběstačnosti Evropy a další. Na některých debatách dokonce řečníci meditovali o tom, co se dá asi čekat od České republiky v průběhu jejího blížícího se předsednictví. Někteří se dokonce snažili tlumočit názory Česka na rozšiřování EU. Bylo trapné, že na celém fóru nebyl nikdo z české vlády, kdo by se na podobné otázky pokusil odpovídat.

Zdá se, že česká vláda nepochopila úplně to zásadní, co znamená předsedat EU. Naším hlavním úkolem je totiž s partnery mluvit, být prostředníkem mezi nimi a vést všechny členské země k dalším krokům, které společně potřebuje Evropská unie udělat.

Není pak divu, že se můžeme ve španělském listu El País 20. září dočíst, že bohužel Česká republika, která se od 1. ledna chystá předsedat, patří mezi nejproblematičtější země EU. Představte si, že v čísle, ve kterém je rozhovor s premiérem Topolánkem při jeho návštěvě v Madridu, se zároveň píše o tom, že Česká republika je zemí, která se vyznačuje znevažováním unie a despektem k unijním strukturám.

Podobně v International Herald Tribune 27. srpna můžete najít povzdech, že je velká škoda, že Francie nemůže pokračovat ve svém předsednictví i po 1. lednu 2009. Alexandr Vondra sice může vyhlašovat, že chceme posilovat vztahy EU s Izraelem, nicméně proti tomu zní námitky, že na to prostě nemáme, abychom pomohli řešit problémy Blízkého Východu. Protože to, co vyhlašujeme, nemáme podloženo fakty, skutečnou prací, konzultacemi a komunikací.

Kdo nechce zavírat oči, musí být znepokojen nepřipraveností České republiky na její předsednictví. A podle hesla „Když se nedaří, tak ještě přitlačme“, poslala vláda šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka, aby v Evropském parlamentu předložil návrh etablovat nové evropské těleso, které by mohlo sloužit jako výzkumný institut totalitarismu a muzeum totalitních režimů. Česká vláda, která se ukazuje být neschopná udělat něco pro budoucnost Evropy v klíčových otázkách, které je třeba řešit, tak se stejně jako doma v Česku aspoň zakutává do archivů. Zřejmě se jedná o příspěvek ODS k vyhlašovanému „zprůhledňování“ a „zjednodušování“ evropských institucí.

Říkalo se, že je povinností opozice poskytnout vládě „klid na práci“, abychom si během onoho půl roku předsednictví netrhli ostudu. Svého času jsme dokonce bezúspěšně nabízeli pomocnou ruku při přípravě předsednictví. Dnes je zřejmé, že vláda si žádné hájení nezaslouží. Topolánkův kabinet se ani snad pořádně nepřipravuje, snad pouze doufá, že to nějak překlepe. Vláda se vůbec nepoučila ze zpackané kandidatury na post nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Neschopnost české diplomacie komunikovat pokračuje. Nebude žádná škoda, pokud se tato vláda českého předsednictví nedožije.

19. 09.

SOFA? Američané nám to osladili

Lubomír Zaorálek Přečteno 5730 krát Přidat komentář

Česká vláda nám ústy paní Parkanové sděluje, že v jednáních o tzv. Smlouvě SOFA s USA se podařilo „prosadit řadu ústupků“jako například, že úprava právního postavení vojáků se bude týkat jen amerického personálu, který souvisí s radarem, nebo že „prostor u radaru bude nadále český“. Nechápu, proč česká vláda musela vybojovat ústupky na americké straně. Byli jsme snad poraženi ve válce a máme obsazené území, že musíme bojovat o nějaké ústupky? Znamená to, že naše jednání nebyla jednání mezi rovnocennými partnery? Znamená to snad, že nejsme v suverénní pozici státu, který se může svobodně rozhodnout, jestli americký radiolokátor přijme či ne? Mám se snad radovat, že po eventuálním odchodu amerických vojáků ze základny bude území v Brdech opět patřit České republice?
Američané nabídli za radar první kompenzace: dvě 20let stará nákladní letadla Hercules KC 130, logistickou výpomoc v Afghánistánu a záruku výměny zpravodajských informací. Zároveň se ve strategickém dokumentu zavazujeme právě k bližší spolupráci v Afghánistánu. To se tedy Američanům podařil slušný obchod. Zato, že svolíme dislokovat radiolokátor americké protivzdušné obrany, budeme moci za odměnu provozovat v bojových podmínkách v Afghánistánu stará olétaná dopravní letadla. Nejdřív na nich ovšem budeme muset provést generálku motorů, kterou už sami zaplatíme.
Je to celé naprosto nedůstojné a ponižující pro Českou republiku, Parlament i občany. Nedůstojné je, že v této chvíli nemáme oficiální text smlouvy, kterou česká vláda v Londýně podepisuje. Nedůstojné je, že neznáme text deklarace o strategické spolupráci v oblasti obrany mezi USA a Českou republikou. Bezpochyby významný dokument, o kterém jsme neměli možnost v Poslanecké sněmovně diskutovat. Stejně nedůstojné je, že kdyby skutečně existovalo ohrožení České republiky, nejednali bychom o podmínkách a žádných ústupcích, protože by byl jasně definovaný společný zájem. Pak by také nebyl problém celou věc projednat v NATO a dohodnout se na společném postupu. Co se odehrálo v NATO na toto téma od bukurešťského summitu? Vůbec nic.

10. 09.

Rus, který jel zpátky

Lubomír Zaorálek Přečteno 17587 krát Přidat komentář

Když vznikl konflikt v Gruzii, vyrojilo se spousta komentářů a kdekdo říkal svoje stanovisko. Pravda, internet vám dnes umožní proniknout prakticky kamkoliv. Není ale tak jednoduché rozlišit v něm pravdu a lež, zájmy a propagandu. Zvlášť v tomto případě bylo jasné, že rychle vypukl boj o interpretaci událostí a že na obou stranách nebyl velký zájem respektovat pouze přesná fakta. Zdálo se mi nemožné usuzovat pouze z toho, co si někde přečtu nebo uvidím v televizi. Navíc Česká republika bude brzy předsednickou zemí EU, to je další důvod proč vědět o událostech v Gruzii co nejvíc.

Můžete buď čekat, že vám někdo nějakou přesnou analýzu konečně pošle, anebo se vydat do místa konfliktu sám. Využil jsem nabídky strany Spravedlivé Rusko, která nás už dříve oslovila, že by chtěla v Rusku prosazovat sociálně demokratické evropské ideje, a která nyní navrhla, že umožní zájemcům – novinářům, členům politických stran – navštívit místa nedávných bojů v Jižní Osetii, jež jsou nyní pod kontrolou ruské armády. Ukázalo se být nemožné domluvit si nějaký přechod z ruské strany na gruzínskou. Musel jsem se proto z Cchinvali vrátit do Vladikavkazu a do gruzínského Tbilisi jsem cestoval dokonce přes arménský Jerevan.

Nešlo mi o to po prvních zkušenostech vydávat rychlé soudy a nějaké deklarace. Jefim Fištejn si vymýšlí, když tvrdí, že jsem podepsal nějaká prohlášení připravená ruskou stranou. Nic jsem nepodepsal, na žádných tiskových konferencích jsem nikde nevystupoval. Pokud jsem někde mluvil s nějakým novinářem, tak jsem jen říkal, co jsem viděl a na soudy jsem byl velmi opatrný. Spravedlivému Rusku jsem poděkoval, ale od skupiny, kterou zorganizovali, jsem se po prvním dnu odpojil a pokračoval dále sám. Hovořil jsem, s kým jsem chtěl, vybíral jsem si ulice i lidi, které oslovím. Bylo to lepší než oficiální cesta, kterou vám někdo do puntíku připraví.

Mluvil jsem v Cchinvali na ulici Ostrovského se zoufalou paní Tygijevovou, která mi ukazovala na vlastní zahradě místo, kde v průběhu čtyřdenního bombardování pohřbila svého muže, který byl zabit střepinou granátu, když na chvíli opustil sklep, ve kterém se skrývali. Řekla mi, kde byl kdo zabit v jejich ulici, o dvou autech plných lidí, kteří se pokoušeli ujet – auta byla zasažena a shořela. Mluvil jsem s ženami v naprosto zničené tzv. židovské čtvrti, které nám ukazovaly sklep, ve kterém se skrývalo po čtyři dny v hrozných podmínkách dvě stě lidí. Mluvil jsem s obyvateli Cchinvali, kteří líčili, jak gruzínští vojáci chodili po městě a vykřikovali osetinským jazykem „Kde jste?!“, a ti, kteří si mysleli, že přišla pomoc, vylezli ze sklepa a byli zastřeleni. Takové historky neověříte. Můžete jen poslouchat, prohlížet si hroby, dívat se, kolik je toho zničeno, a občas vás napadne – tak tenhle člověk určitě nic nehraje; protože je skoro absurdní vůbec na něco takového jen pomyslet. Co je vidět – že skoro třetina města je zničena. Viděl jsem bombardovanou školu, mnoho úplně zničených domů, vypálený „parlament“.

Nepřekvapí, že na takovém místě slyšíte slova nenávisti a proklínání. Lidé jsou otřeseni a říkají vám, že nemají kde bydlet a že nikoho nemají, protože příbuzní buď jsou mrtvi, anebo utekli. „Nevím, co budu dělat.“ Hodně jich uteklo na sever do Ruska. Údajně je jich tam asi šest tisíc. Toto číslo mi ve Vladikavkazu potvrdil ruský gubernátor Severní Osetie, kterému říkají prezident a který spravuje oblast, v níž žije zhruba sedm set tisíc obyvatel. Patří do ní i Beslan, který hrůzou, jež se v něm odehrála, se stal známým po celém světě. Gubernátor sám měl v oné škole obležené teroristy dvě děti. Když se to teroristé dověděli, navrhli mu, že ty jeho dvě děti pustí. Odpověděl prý: „Chci, abyste pustili všechny děti.“ V Beslanu si právě připomínali čtyři léta od krvavé tragédie. Na hřbitově, kde leží 266 obětí, z toho 180 dětí, jsem mluvil s matkou, která tu pohřbila svou dvanáctiletou dceru Karin. Plakala a říkala: „Nechce se žít“.

Seděl jsem na večeři s oním gubernátorem a bylo těžké s ním mluvit. Nechtěl se bavit o tom, jestli ruské speciální jednotky tehdy udělaly nějakou chybu. Vadilo mu, že o tom takto uvažujeme. Povzdechl si nad tím, že to je jediné, co nás na této historii zajímá. Byl tvrdý také co se týče Gruzie. Řekl mi, že vojska měla vstoupit do Tbilisi a svrhnout Saakašviliho. Gruzie se podle něj stává vojenskou pevností nepřátelskou Rusku. Řekl, že v Gruzii se staví především kasárny a investuje se do zbraní. „Zajímejte se, kde skončí finanční pomoc, kterou tam dnes posíláte!“

Nebyl to jediný Rus, kterého jsem potkal, který kritizoval Putina a Medvěděva, že se příliš chtějí líbit Západu. „Máme vedení, které příliš věří na západní humanitu. To se nám může vymstít.“ Slyšel jsem tam paralelu na válku v Zálivu, kde starý Bush udělal prý kdysi stejnou chybu jako dnes Putin, když v té první válce nedošel až do Bagdádu a nesvrhl Husajna. Hostitelům se někdy nelíbily moje názory, hněvali se, ale dlužno říci, že i pak zůstali přátelští.

Do Arménie jsem přijel ve chvíli historického fotbalového zápasu s Tureckem, na který přicestoval poprvé od genocidy Arménů za první světové války turecký prezident. Velká událost. Plný fotbalový stadion se sedmdesáti tisíci diváky. Arménští fotbalisté 0:2 prohráli. Návštěva tureckého prezidenta má ovšem šanci být trvalým mezníkem. Fotbal jsem viděl na velké obrazovce v zakouřené arménské hospodě. Na druhý den jsem se ale sešel s představiteli parlamentu a také jsem navštívil ministerstvo zahraničí, kde mne přijal náměstek ministra. Vstřícnost byla velká, nakonec jsme se sešli ještě i neoficiálně. Ke gruzínskému konfliktu se stavěli opatrně. Gruzie je pro Arménii velevýznamná jako dopravní tepna – především železnice a přístup k moři. Ale nakonec se vyjádřili jasně: „To, že nějaká země této oblasti vstoupí do NATO, vytváří nebezpečí dělící čáry, o kterou tady v regionu nestojíme.“

Teď už zbývá jen Gruzie. Gubernátor oblasti ve městě Gori nemá nic společného s gogolovskými postavičkami. Je to štíhlý třicátník v černém ve stylu Depeche Mode a jeho okolí vypadá stejně - také v černém, jen ještě o něco mladší. Sídlí v bývalém hlavním paláci komunistické strany na náměstí, kancelář je také v černém, je tu i velká plazmová obrazovka a na stěně přilepená podrobná mapa oblasti, kde jsou zakreslena místa obsazená ruskými vojáky. Před budovou na náměstí pořád stojí gigantická socha J.V. Stalina. Z místního Stalinova muzea byly ale všechny exponáty v průběhu konfliktu odvezeny do Tbilisi. Všechny ty Stalinovy lulky, holínky, posmrtná maska, samovar… Údajně z obavy, že by mohly být zničeny nebo ukradeny Rusy.

S Gruzínci jsem se kvůli Stalinovi v minulosti už hádal mnohokrát. Tentokrát jsem se do toho nepouštěl. Nebyl na to čas. V Gori je vedle fotbalového stadionu vybudován rozsáhlý tábor pro uprchlíky, ve kterém je asi šest tisíc běženců. Gruzíni společně s profesionály z UNHCR zvládají svou práci výborně. V téhle chvíli rozhodně jsou schopni zajistit stravu, hygienu, střechu nad hlavou pro lidi, kteří se v táboře nacházejí. Zlé je, že jich přibývá, protože například ve Tbilisi ředitelé škol chtějí zahájit výuku, a proto se vystěhovávají utečenci ze škol. Pět šest týdnů je to ke zvládnutí. Pak bude přicházet zima a je třeba hledat jiné řešení. Trvalé. Řada uprchlíku je z oblasti tzv. nárazníkové zóny, kterou obsadili Rusové kolem enklávy Jižní Osetie. Tato nárazníková zóna je větší než celá oblast, o kterou je spor. Snažil jsem se do ní proniknout, ale marně: Rusové mne nepustili. Gruzínský gubernátor mi řekl, že jemu se to také nepodaří. Je v kontaktu se třemi čtyřmi ruskými generály, kteří zde působí, ale domluva s nimi je těžká: když nechtějí, nezvedají telefony, jeden generál se necítí vázán rozhodnutím druhého generála. O podmínkách v nárazníkové zóně nejsou přesné aktuální informace. Poslanci gruzínského parlamentu mne upozorňovali, že by Evropa neměla nijak přispívat k legitimizaci toho, že Rusové tento prostor kontrolují. Jsou to místa, kde žili často výhradně Gruzínci, a Rusové obsadili tento prostor pouze jako předpolí.

Vysoce proto hodnotím, co se podařilo francouzskému prezidentu Sarkozymu a Evropské unii. To, že právě v posledních dnech učinila Evropa s Moskvou dohodu o úplném stažení ruských jednotek ze zón přiléhajících k Jižní Osetii a Abcházii na linii předcházející zahájení bojových akcí. Toto stažení má být provedeno během deseti dnů po rozmístění mezinárodních mechanismů v těchto zónách, včetně nejméně dvou set pozorovatelů EU, k němuž má dojít nejpozději 1. října 2008.

Tohle když se povede, tak je to velmi konkrétní výsledek, který může pomoci řešit situaci tisíců lidí, kteří dnes nemají střechu nad hlavou, kteří se obávají o svoji budoucnost a kteří nemají žádnou jistotu zítřejšího normálního života. Většina z nich přišla o absolutně všechen majetek. Mají jenom kalhoty a tričko na sobě. Sledoval jsem Sarkozyho jednání v Moskvě a byl jsem v Tbilisi ve chvíli, kdy do něj Sarkozy přiletěl. Doufal jsem, že Gruzínci nabízený plán přijmou. Přesto, že je v rozporu s jejich základním oficiálním stanoviskem. Vše se to odehrálo v den, kdy jsem v gruzínském parlamentu a na ministerstvu zahraničí absolvoval řadu velmi dobrých schůzek. Gruzínci byli velmi vstřícní. Sešel jsem se s ministrem pro územní celistvost, s náměstkem ministra zahraničí, s vedením gruzínského parlamentu, mluvil jsem s řadou poslanců. Jednali jsme o stanovisku, které schválila většina gruzínských stran, které nepodpořila pouze Nino Burjanadze a tři menší politické strany a na kterém mají v této chvíli vládní strany podporu i rozhodující části opozice, s níž jsem také jednal. Je to velmi rezolutní stanovisko, ve kterém se říká, že rozhovory s Ruskem se mohou konat pouze za předpokladu, že bude obnovena teritoriální integrita Gruzie a okupační síly budou plně odsunuty z území Gruzie. I opoziční poslanci mi řekli, že v téhle chvíli ohrožení země se zdržují vládní kritiky, protože pochopili, že existuje zájem Ruska rozvrátit gruzínskou ekonomiku, vytvořit v Gruzii chaos a využít eventuálních vnitřních sporů. „Podívejte se, tady v ulicích Tbilisi nenajdete nikoho, kdo by vítal Rusy! Své problémy si vyřešíme sami. V tom má Saakašvili naši podporu.“

Z gruzínské strany i od vysokých představitelů zaznělo přiznání, že také v gruzínské politice v minulosti i dnes mohlo dojít k chybám. Ale v tom zásadním postoji obrany země před ruskou intervencí jsou sjednoceni. Často srovnávali svou situaci se srpnem 1968 v Československu. Jsou přesvědčeni, že k vojenské konfrontaci dojít nakonec muselo, Rusové úmyslně v posledních měsících stupňovali provokace a byli rozhodnuti vyvolat konflikt. Gruzínci si stěžují, že upozorňovali, co se v poslední době děje v Abcházii a Jižní Osetii, že provokace eskalují a dostávali jedinou odpověď: V téhle chvíli nemáte jinou cestu než držet situaci na úrovni zmraženého konfliktu.

V průběhu dne jsem s Gruzínci opakovaně diskutoval o jejich neochotě jednat o čemkoliv s ruskou stranou, pokud nedojde k odchodu vojsk. Upozorňoval jsem, že bez kompromisu se nepohneme z místa. A nepohnou se ani ti, co čekají v táborech na to, až se budou moci vrátit domů. Z miliardy dolarů, kterou poskytli Američané, by se daly asi postavit domy pro všechny, ale do měsíce to nikdo nestihne. Nakonec i ministr pro územní celistvost mi potvrdil, že chtějí 150 miliónů dolarů z těchto peněz použít na budování nových domů. Podle něj podobná suma naprosto postačí.

Zaplať bůh, na sklonku tohoto dne, pondělí 8.září, po příjezdu Sarkozyho do Tbilisi, Gruzínci souhlasili s dohodou mezi francouzským a ruským prezidentem. EU by tady mohla udělat kus opravdu dobré práce. Jenom mi vadí, že u toho nejsme také my, Česká republika. Připadá mi, že ani pořádně nesledujeme, co se děje. Na blížící se předsednictví se připravujeme slogany, že to Evropě „osladíme“. Pořádáme kampaně, kterým je dost těžké rozumět. Proč se nepřipravujeme raději na to, že situaci v Gruzii budeme muset dále řešit? Proč u toho někdo od nás není? Je pravda, že 15. října by měly v Ženevě začít rozhovory, ale setkal jsem se také s názorem, že situace se může znovu zvrtnout. Nic nelze vyloučit. Neříkejme: „Ještě štěstí, že to potkalo Francouze, a ne nás!“ Nevíme, co čeká na nás.

Uklidňuje mne, že o premiéru Topolánkovi se bude v průběhu předsednictví točit film. Je to to jediné, s čím si lámeme hlavu?

Neměl by někdo z exekutivy také trochu cestovat? Předsednictví znamená komunikaci se všemi. Nevidím cestu v tom, že budeme v Kremlu posilovat pocit obležené pevnosti. Někdo od nás měl být také v tyto dny v Moskvě, v Jerevanu a především v Tbilisi. Neustále bychom měli jednat s našimi partnery v EU.

Více než deklarace a proklamace našich postojů potřebujeme znalosti a analýzy situace kolem gruzínského konfliktu. V téhle chvíli musíme táhnout všechny k jednomu stolu. Soudy nechejme na pozdější dobu.

A na závěr jednu historku, o které se mluvilo jako o jednom z mála světlejších příkladů uprostřed ohavností války. V době nejprudších střetů mezi Gruzínci a Ruskou 58. armádou se v noční tmě a zmatku omylem podařilo osádce jednoho ruského tanku připojit k ustupující gruzínské tankové koloně. Chvíli trvalo, než na to přišli. A co pak? Vystoupil velitel gruzínské kolony i velitel ruského tanku a šli v té tmě k sobě. Rus pak řekl novinářům, že mu blesklo hlavou: „Tak teď bych ho měl zastřelit a stanu se hrdinou. Ale bude to in memoriam. Tak jsem neudělal nic.“ Nakonec se tedy oba sešli, chvíli na sebe koukali a pak se dohodli, že Rus se otočí a pojede zpátky. Tak se taky stalo.

Je to jedna z mála věcí, o kterých jsem se tam doslechl a která mě potěšila. Možná je v tom jakýsi návod…

Vojaci na ruskem checkpointu pobliz Gori

Vojaci na ruskem checkpointu pobliz Gori


Cchinvali
Cchinvali


Cchinvali2
Cchinvali2


Cchinvali3
Cchinvali3


Cchinvali4
Cchinvali4


Budova mistniho parlamentu v Cchinvali
Budova mistniho parlamentu v Cchinvali


Tabor uprchliku v Gori
Tabor uprchliku v Gori


Kuchyne v tabore pro uprchliky v Gori
Kuchyne v tabore pro uprchliky v Gori


Socha Stalina na hlavnim namesti v Gori
Socha Stalina na hlavnim namesti v Gori


03. 09.

Soud nad Benešem je soud nad námi

Lubomír Zaorálek Přečteno 6840 krát Přidat komentář

Poslouchal jsem dnes v Sezimově Ústí své předřečníky, Václava Klause a Mirka Topolánka, jak se snaží hodnotit politickou osobnost Edvarda Beneše šedesát let po jeho smrti. Nakonec všechna vystoupení vyzněla s respektem a oceněním práce, kterou Beneš odvedl pro nezávislost a svobodu Československa. Velmi dlouhý byl řetěz těch, kteří pokládali věnce k jeho hrobu. Je jasné, že podobných shromáždění se účastní především ti, kteří si příslušného politika váží a chtějí jeho památku uctít. Projevy i celý pietní akt asi splnil to, co jsme od něj mohli čekat.

Nicméně spor kolem Edvarda Beneše trvá. A vyložit jeho osobnost je stále stejně těžké. Máme všeho všudy dvě jeho biografie, jednu od Zbyňka Zemana a čerstvou rozsáhlou práci Jindřicha Dejmka. Ale opravdu hluboký politický životopis, který by vyložil vnitřní logiku této osobnosti, její motivy a odhalil její místo v historii, všechny vzestupy a pády, bídu a slávu, skutečné drama jeho života, tak takový životopis nemáme.

Možná tuším, proč je to těžké. Soud nad Benešem je soud nad námi. Jeho chyby jsou našimi chybami. Můžeme se bát, že když přiznáme chyby, nezbude žádná velikost.

Nejsem historik, ale jsem přesvědčen, že Benešův životopis musí být zajímavá práce. Je to typický český příběh – příběh národní emancipace vpletený do jednoho lidského života.

Jádro Benešova myšlení utvářela zkušenost nevelkého národa, který se musel v určitém okamžiku vyrovnat se svou původně provinciální (možná poddanskou) mentalitou. Protože si umínil, že se pokusí obstát v koncertu velmocí, prodral se k vlastní státnosti a rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Brzy bude muset svou existenci s nasazením všech sil urputně hájit. Edvard Beneš byl typ takového houževnatého, nesmírně pracovitého chlapíka, který se rozhodl, že v tom velkém světě obstojí. Typ outsidera, který si umane, že se dopracuje důstojného postavení. Bude se bavit s Brity, Francouzy, Američany, Rusy a bude trvat na tom, že je jedním z nich. Někdy je tím bude už otravovat a unavovat, ale budou si muset na něj zvykat. Takhle nějak vznikala česká státnost. Tohle by měl někdo lépe popsat.

Měli bychom se dohodnout na tom, že rok 1918 nebyl žádný potrat, „Fehlgeburt“, jak se někdy psalo u našich sousedů, ale že to byl velký a velevýznamný krok na cestě naší národní emancipace, že se k němu i dnes hlásíme a má pro nás nezpochybnitelnou cenu. Přes všechny své limity a bez ohledu na to, že Československo ve své původní podobě zaniklo, je to pro nás stále velký mezník proměny střední Evropy v součást mírové a demokratické integrace, jejímž vyvrcholením je dnes Evropská unie.

Hodnocení Beneše je spojeno s hodnocením roku 1918. Beneš je od prvního okamžiku politickým myslitelem evropského formátu, který se propracoval k závěrům v zásadě shodným s tím, k čemu dospěl Masaryk: Evropa nebude demokratická, nebude-li demokratický evropský střed - evropský střed nebude demokratický, nebudou-li vyvozeny všechny nutné závěry z porážky centrálních mocností – nebude-li evropský střed zbaven imperiální hegemonie Německa. Do budoucna se odmítla velmocenská organizace evropského středu. A to nám má co říci i na počátku 21. století.

Beneš v sobě spojuje jak jednoznačné národní cítění, tzn. že mu stejně jako Masarykovi ležel na srdci osud českého národa, tak zároveň stejně vystupuje od začátku jako Evropan. Vydává o tom svědectví ve svých pamětech z první světové války. Píše, že na studia do zahraničí v roce 1905 odcházel jako „národně cítící Čech“ – domů se vracel jako Evropan.

Edvard Beneš byl Evropanem, ale nebyl v tom ani náznak nějakého národního nihilismu, neživotného světoobčanství, neřkuli pohrdání vlastním lidem. Byl přesvědčen, že moderní evropská demokracie překračuje práh, který definoval jako přechod od politické demokracie k demokracii humanitní, neboli jako přechod k plné politické svobodě obohacené o sociální a hospodářské reformy. Beneš mluví o socializující demokracii.

Kterýsi český historik kdysi řekl, že dokud se Češi budou zajímat o minulost, povedou diskusi o Edvardu Benešovi. Možná nám tento spor pomáhal ujasňovat si vlastní totožnost. Zdá se mi ale, že takový dlouholetý spor je nakonec zatěžován stereotypy, které ve skutečnosti pochopení brání. Nestačí pouze se ptát, jestli se mělo nebo nemělo bojovat, jestli se měl Beneš postavit fašistům, v osmačtyřicátém komunistům, jestli mohl nebo nemohl udělat víc. Beneš vyrůstal z určitého prostředí, byl obklopen určitými lidmi, určitou mentalitou, kterou v určité fázi sotva překonáte. Historik Robert Kvaček vždy navrhoval porovnávat Beneše s podobnými středoevropskými politiky a státníky, jako byl Hodža, Hlinka, Beck, Sikorski, Mikolajčik, Renner, Karl Gruber, Ferenc Nagy, Titulescu a další. Ti všichni stáli zde ve střední Evropě většinou na ztracené vartě a měli volbu jen mezi menším či větším zlem. Nebylo lehké dělat politiku v tomto regionu. Beneš je z nich nakonec možná nejvýraznější postava (v historické literatuře nejfrekventovanější), která, jsem přesvědčen, nevyjde z tohoto srovnání špatně. Nejde jen o náš domácí spor o Beneše. Jde o to, kam bude Beneš zařazen v evropských dějinách. I zde vedeme vážný spor s některými hlasy, které zaznívají od našich sousedů a které dělají z Beneše zloducha a monstrum. Prohrát tento spor o Beneše by znamenalo i prohrát spor o pověst první republiky, její demokratický charakter a profil jejích politických reprezentantů.

Připomínám, že Beneš se stal terčem kritiky již za svého života. Už od roku 1918 mu řada politiků zemí poražených v první světové válce měla za zlé diplomatickou činnost ve prospěch vítězných mocností. Beneš byl jedním z nejčastějších terčů útoků z nacionalistického prostředí Výmarské republiky, ale především se stal v letech 1933-45 objektem těžké nenávisti nacistického režimu. Je politováníhodné, když tento obraz Edvarda Beneše jako údajného lháře z mírových konferencí a nacionalistického extremisty zodpovědného za založení národního státu, v němž vládli pouze Češi, někdo oživuje. A zároveň se činí odpovědným za masakry nevinných po druhé světové válce. Jedním dechem se dnes u našich sousedů mluví o „Edvardu Benešovi a zločinech vyhnání“. Edvard Beneš se nesmí stát obětním beránkem.

Nestačí si říci jako dnes na pamětním shromáždění, že si Beneš zaslouží naši úctu. Je třeba dokázat celé Evropě říci přesně a jasně proč. Přitom Beneš není nekritizovatelný. Ztělesňuje svoji dobu i svůj národ se všemi omezeními. Stál uprostřed našich tragických konfliktů. Ale byl prezidentem země, která otevřela Československo tisícům Němců a Rakušanů hledajícím útočiště před Hitlerem. Stal se symbolem boje proti Hitlerovi, boje za demokracii a sociální spravedlnost. Měli bychom udělat všechno proto, aby jím byl nejen pro nás tady doma.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy