Lubomír Zaorálek

27. 11.

V Senátu vyrašil radar

Lubomír Zaorálek Přečteno 5267 krát

Topolánkova koalice, která už nemá ve Sněmovně hlasy ani na schválení programu schůze, si ještě v Senátu dokázala odhlasovat umístění protiraketové základny USA v České republice. Proč? Premiér Topolánek přece potřebuje přinést na blížící se kongres ODS nějakou trofej. Radar se stává kartou ve vnitrostranickém boji (ostatně jako Lisabonská smlouva). Tomu také odpovídal projev, který předseda vlády v Senátu přednesl. Mluvil v něm o kontinuitě české zahraniční politiky, kterou údajně radar ztělesňuje. Pravý opak je pravdou. Radar představuje porušení principu kontinuity. Je to něco naprosto nového.

Dosud naše zahraniční politika byla postavena na členství v Evropské unii a NATO. Teď jsme se rozhodli zajišťovat naši bezpečnost jinak. Uzavíráme pouze dvoustrannou dohodu s USA. Není pravda, co mnohokrát tvrdil Topolánek, že se jedná o závazek ČR vůči NATO. Žádný takový závazek vůči NATO nemáme, NATO nepřijalo žádný závazek budovat systém protiraketové obrany proti mezikontinentálním balistickým raketám. Mluvčí NATO Appathurai nedávno prohlásil, že budování podobného systému je záležitostí pouze dvou stran, České republiky a Spojených států, eventuálně Polska a Spojených států. Podobně generální tajemník NATO Scheffer nedávno v České televizi jasně sdělil, že toto jednání není věcí NATO, ale pouze jednajících stran.

Z vystoupení premiéra Topolánka by člověk musel mít pocit, že jsme snad nikdy nevstoupili do EU a NATO, a že není pravda, že naše bezpečnost je v současnosti velmi solidně zajištěna. Pokud se týká vojenských závazků, tak ty si například ve vojenských misích v současné době plníme vrchovatě. Kdyby chtěl někde premiér dokazovat svou loajalitu, tak by ji měl prokazovat především vůči Lisabonské smlouvě, kterou před časem slavnostně podepsal. To je příklad skutečného závazku, který jsme přijali, a přesto jej dnes zpochybňujeme. Dokonce se tato smlouva stala předmětem vnitrostranického boje v ODS, který se dokonce odehrává až před Ústavním soudem.

Naopak k podpisu smlouvy o protiraketové obraně s USA nás nikdo z evropských spojenců nutit nebude. Podobná smlouva je dokonce v rozporu se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou Evropské unie. Je neomluvitelné, že hodláme podpořit budování takového systému ve střední Evropě, aniž bychom se na tom s ostatními spojenci dohodli. Protože se důsledky týkají všech, mělo být podobné rozhodnutí učiněno pouze společně se všemi. Není divu, že prezident Sarkozy nedávno prohlásil, že podobný systém nepřispívá k bezpečnosti Evropy, pouze věci komplikuje. Podobně předseda Evropské komise nedávno prohlásil, že bychom měli spíše budovat obchodní vztahy se svými sousedy, než na ně vytahovat nové zbraně.

Premiér Topolánek neslyší. Má před očima pouze svůj kongres a zřejmě proto se dnes vytasil v Senátu s ruskou kartou. Dokonce řekl, že čelíme novému imperiálnímu chování Ruska. Nějak zapomněl, že jsme celý rok mluvili o tom, že radar není proti Rusku, ale proti Severní Koreji a Íránu. Dokonce to byl ještě prezident Bush, který nás nedávno v Praze ujišťoval, že radar nemá s Ruskem nic společného. Náš premiér zapomněl a volá pateticky: „Neudělám znovu tu chybu a neodmítnu Marshallův plán“. Vypadá to, že v zajetí bipolárního světa a ducha Jalty zůstal především on sám. Podle jeho vystoupení platí, že jako se dříve bojovalo u Madridu za Prahu, má být dnes u Brd zachráněna Evropa a celý západní svět. „Chci radar, aby se dějiny neopakovaly“.

Problém je v tom, že toto myšlení vězí skutečně hluboko v minulosti. Mezikontinentální balistické střely nejsou zbraní, kterou bojují dnešní teroristé. Války současnosti vypadají jinak než Reaganovy hvězdné války. Stačí se podívat do Bombaje, jak vypadá dnešní terorismus.

Raketami a radarovými základnami dnes sotva vyřešíme aktuální krize ve světě. Potřebujeme novou bezpečnostní strategii, novou dohodu se spojenci a dalšími klíčovými aktéry.

Udělali bychom daleko více, kdybychom jako země chystající se na předsednictví v EU vzali vážně návrh na konferenci o novém bezpečnostním uspořádání v Evropě, kterou navrhuje prezident Sarkozy uspořádat v polovině roku 2009.

Kdepak s tímhle ale na současnou ODS. Ta vede úplně jinou válku v úplně jiném čase.

25. 11.

Topolánek už nemá ve sněmovně většinu

Lubomír Zaorálek Přečteno 5081 krát

Sněmovní schůze dnes skončila dříve než začala. Mirek Topolánek se totiž choval stejně jako v posledních dnech – valí se jako parní válec, který před sebou tlačí divoké kusy zdravotnické reformy nebo radarové základny Spojených států - jen mu na tyhle „projekty“ všude chybí hlasy.

Neschválení programu schůze dnes ve sněmovně ukázalo, že vládní koalice už ve sněmovně nemá většinu. A jak na to reagovala ODS? Prostě se rozzlobila. Pan Topolánek a spol. začali vykřikovat, že si to s neposlušnými poslanci vyřídí a vyloučí je z klubu. Běda poslanci Tlustému a jeho neposlušným druhům. Běda ale také opozici, která ohrožuje naši misi v Afghánistánu. Běda těm, kteří brání projednat státní rozpočet. Mohli jsme mít před vánoci ve sněmovně klidnou pokojnou schůzi, ale ukázalo se, že to nejde. Zavedeme tedy ve sněmovně vojenský režim. Změníme jednací řád, budeme svolávat pouze mimořádné schůze s několika přesně stanovenými body. Hin sa ukáže!!!

Trochu na to člověk zírá. Jak to chce tato vláda probůh dělat? Jak chce dále vládnout? … Vyloučením vlastních poslanců z klubu rozhodně většinu ve sněmovně nezíská. Místo vyhrožování opozici by bylo třeba se spíše dohodnout na programu schůze.

Bylo snad tak těžké vyhovět sociální demokracii? Měli jsme všeho všudy tři hlavní požadavky:

1. Chtěli jsme ve 2. a. 3 čtení projednat novelu zákona, ve které jsme navrhovali zrušit zdravotnické poplatky pro děti a důchodce.

2. Žádali jsme o zařazení bodu, v němž by nás předseda vlády informoval o opatřeních, které připravuje vláda ke zmírnění dopadu finanční krize v České republice.

3. Požadovali jsme vyřadit z projednávání umístění radarové základny Spojených států v České republice. Po posledních vyjádřeních pana Obamy se ukazuje, že nad základnou je otazník i v USA a vážné pochyby vyjadřují také naši spojenci v Evropě (Sarkozy a Barosso).

Stačilo vyhovět těmto třem požadavkům a schválení programu mohlo projít. Kdo říká, že nechceme projednávat státní rozpočet? Naopak – chceme mluvit o tom, že nelze schvalovat současný návrh rozpočtu s výdaji a příjmy, které jsou zcela mimo realitu. Vládou předkládaná čísla jsou každým týdnem stále více zpochybňována. Naposledy zástupcem Mezinárodního měnového fondu, který při své návštěvě Prahy oproti Kalouskovým 4,7 % růstu v příštím roce sdělil, že u nás nepředpokládá růst větší než 2%. A nejen o tomhle bychom nad rozpočtem opravdu rádi jednali.

Stejně tak jsme připraveni jednat o osudu naší vojenské mise v Afghánistánu. Pouze si nepředstavujeme, že budeme jen tak zvedat ruce pro dalších 200 vojáků. Nesouhlasíme se zvyšováním počtu vojáků, ale chceme hledat způsob, jak zajistit co nejbezpečnější podmínky pro těch zhruba více než 600 vojáků, které dnes v Afghánistánu máme.

A tak dále a tak podobně.

Takže nemá valnou cenu vyhrožovat ve sněmovně všem kolem, kteří hlasují jinak, než si zrovna stále menší skupina poslanců ODS přeje. Nejvyšší čas naučit se jednat s opozicí. Pokud to tahle vláda neumí nebo nechce, znám jediné řešení – pojďme se domluvit na termínu předčasných voleb.

20. 11.

Lži a manipulace kolem radaru v České republice

Lubomír Zaorálek Přečteno 13182 krát

Velmi tvrdě vystoupil včera večer v Poslanecké sněmovně známý americký fyzik Theodore Postol (profesor vědy, techniky a národní bezpečnostní politiky na Massachusetts Institute of Technology, nositel řady cen, jako je cena Leo Szilarda z roku 1990, cena Miliarda Rodericka z roku 1995 a Norbert Wiener Award z roku 2001).

Jeden z největších expertů na systém protiraketové obrany prohlásil na své pražské přednášce, že cítí potřebu se omluvit za americkou vládu, za to, jakým způsobem v České republice bylo manipulováno a mystifikováno veřejné mínění ve věci radaru, který tu chtějí Spojené státy umístit.

„Jsem velmi znepokojen, že představitelé mé země se zde pokoušeli manipulovat nepřesnými a nepravdivými informacemi. Jsem rozčilen, když zjišťuji, že ředitel naší Agentury pro protiraketovou obranu pan Obering zde říkal věci, o kterých stoprocentně musí vědět, že nejsou pravdivé a že vás vodí za nos. Pan Obering nesmí jen tak odejít do důchodu, pan Obering se bude muset zodpovídat z toho, jak poškodil jméno Spojených států ve světě.“

Theodor Postol mluvil o tom, že má v úctě americké vojáky, že si váží řady lidí v amerických ozbrojených silách, ale že naprosto nesouhlasí s tím, jak se projevuje a působí MDA – Agentura pro protiraketovou obranu v USA. Podle něj je to naprosto specifická organizace, která v roce 2000 pod patronací Donalda Rumsfelda získala zcela mimořádnou pozici a při své činnosti se úplně vymkla z režimu, kterému se musí podřizovat většina ostatních vojenských a vědeckovýzkumných projektů ve Spojených státech.

Podle něj existuje několik hlavních informací, které nám v České republice od našich amerických partnerů nebyly sděleny. Především bylo naprosto zavádějící mluvit o tom, že v Česku budovaný radar je namířen proti Íránu, a přitom tajit, že plánovaný radar nemá pro tento účel požadovaný dosah. Zatímco se nám tvrdilo, že dosah radaru je 4,5 tisíce kilometrů, v některých materiálech bylo uváděno 2,5 tisíce kilometrů, ve skutečnosti je dosah plánovaného radaru pouze 600-800 kilometrů.

Debata, která se tu vedla o hrozbách ze Severní Koreje a Íránu, byla tím pádem úplně nesmyslná a snadno vyvratitelná jednoduchým fyzikálním výpočtem. Po vládě a vládních odbornících bychom asi takový výpočet sotva mohli chtít. Širší odborná veřejnost se ale snažila udělat si v těchto výpočtech jasno. Naši odborníci ovšem počítali marně, protože jim byly poskytnuty nepravdivé údaje. Navíc americká reprezentace poskytla České republice klamné informace o íránské hrozbě. Podle profesora Postola ani veřejné zdroje, ani tajné služby nenaznačují informace, že by existovala bezprostřední hrozba íránských raket pro Evropu (to platí i pro blízkou budoucnost). Podle Postola všechny rakety, kterými disponuje Írán nebo Severní Korea dramaticky zaostávají za podobnými nosiči v USA nebo v Rusku. Íránské rakety jsou třikrát hmotnější a větší, protože Íránci podobně jako Severokorejci nezvládají miniaturizaci těchto zařízení, která mají obecně nízkou technickou úroveň a malý dolet.

Za politováníhodnou lež Postol pokládá tvrzení, která jsou nám předkládána, že Írán vyvíjí rakety, které budou schopny doletu dva až tři tisíce kilometrů. Problém je v tom, že tohoto cíle budou schopny dosáhnout pouze bez příslušné zhruba tisícikilogramové nukleární nálože. S takovouto náloží nejsou schopny íránské nebo severokorejské rakety doletět o moc dále než tisíc kilometrů. Když nám američtí představitelé uváděli ony tisíce kilometrů, snažili se nás samozřejmě vystrašit. Podle Postola jde o příklad hrubé manipulace s veřejným míněním, pokud se uvádí dolety raket, které letí bez odpovídající nukleární nálože, jakoby naprázdno. Takové “slepé“ rakety by se totiž sotva někdo bál.

(Jen pro upřesnění: U mezikontinentálních balistických střel se konvenční nálož nikdy neuvažuje, protože na vícestupňovou raketu se samozřejmě nevyplatí umisťovat pouze konvenční nálož.)

Bylo toho samozřejmě více, co zaznělo v přednášce profesora Postola. Zajímavá byla např. informace, že stejně tak je nepravdivé, když se mluví o deseti antiraketách (interceptorech) umístěných v Polsku, protože ve skutečnosti jde o deset sil, ve kterých každé silo obsahuje čtyři rakety a každá raketa ještě může mít několik válečných hlavic.

Obvinění, která zazněla z úst uznávaného amerického vědce jsou mimořádně vážná a sotva se dají odbýt tak, jak to učinil premiér Topolánek, který na tiskové konferenci nad nimi mávl rukou a řekl, že ho vůbec nezajímá, pokud někdo jako pan Postol si sem přijel udělat vánoční nákupy.

Vládní koalice se určitě bude příští týden pokoušet zařadit na program sněmovny schvalování radarových smluv. Tuším, že panu premiéru Topolánkovi je možná úplně jedno, jaký má být dosah radaru a jaká je reálnost hrozeb, o kterých se mluví, že proti nim má být radar instalován. Ale teď tu padla vážná obvinění z úst významného amerického vědce, která nelze ignorovat, protože zásadně zpochybňují smysl a funkčnost celého projektu a potvrzují podezření, že systém protiraketové obrany pouze vytváří zlou krev, snižuje důvěru a bezpečnost střední Evropy a nepřináší žádnou přidanou hodnotu.

07. 11.

Radar to má nahnuté

Lubomír Zaorálek Přečteno 8841 krát

Nelze pochybovat o tom, že dvojice Vondra – Topolánek bude vbrzku masírovat lidi kolem nového prezidenta Baracka Obamy, aby probůh neodkládali k ledu stavbu protiraketové obrany v Česku.
Není divu. Tahle vláda spojila s radarem svůj osud.Jak řekl pan premiér na minulém kongresu ODS, radar je hlavním důvodem existence této vlády. Zdá se, že pro některé by byl takovým pomníkem přátelství, jak tomu bývalo za starých časů. Nicméně skutečné argumenty pro stavbu radaru budou hledat těžko.

Proč to má radar nahnuté? Protože byl součástí z gruntu vadné zahraniční politiky Bushovy administrativy, která byla v těchto volbách poražena.

Základem této nešťastné koncepce byl pokus řešit problémy světa vytvořením drtivé vojenské převahy USA podle Bushova hesla „Kdo není s námi, je proti nám“. V roce 2001 USA vypověděly Smlouvu o zákazu budování protiraketové obrany a opustily politiku kontroly zbraní a odzbrojování ve světě. Politika založená na vytváření obrazu nepřítele nás dovedla do dvou bezvýchodných válek, k vážnému narušení mezinárodních vztahů a zhoršení obrazu Spojených států.
I když hlavním tématem voleb byla špatná ekonomická politika USA, to, co bylo odmítnuto, bylo i fiasko Bushovy zahraniční politiky. Bushův způsob války s terorem se diskvalifikoval. Nový americký prezident sice sotva provede obrat o sto osmdesát stupňů, ale ke změně dojít musí. Barack Obama stojí před úkolem pokusit se nastolit nové vztahy a skutečný dialog.

Neštěstí české politiky je, že naprosto slepě sledovala kroky Bushovy administrativy bez minimálního kritického odstupu.Dnes by Topolánkova vláda nejraději přesvědčovala Obamu, že se má co nejvíc držet staré Bushovy politiky.

Proč jsme vstupovali do EU a NATO, když dnes chceme zakládat naši bezpečnost na dvoustranných dohodách?

Generální tajemník Severoatlantické aliance Scheffer v neděli v ČT řekl: „Rozhodnutí o radaru je na české straně a není to záležitostí nás v NATO.“ Přesvědčivější doklad, že neexistuje shoda mezi našimi spojenci v Severoatlantické alianci ve věci protiraketové obrany, sotva můžeme hledat. Není divu, že Martin Schulz, předseda sociálnědemokratických poslanců Evropského parlamentu, Obamu vyzval, aby zrušil plány na výstavbu protiraketového štítu v Evropě. O tom, jak budeme budovat evropskou bezpečnost, bychom měli rozhodovat především my sami, tady v Evropě.

Bushova administrativa často podléhala pokušení štěpit Evropu. Jednotná Evropa se jí nehodila. Věřím, že nový americký prezident ji v tomhle nebude následovat.

MF Dnes 7.11.2008

05. 11.

ODS a komunisté opět spolu

Lubomír Zaorálek Přečteno 7089 krát

Mirek Topolánek zrušil slib, který dal německé kancléřce Angele Merkelové. Před dvěma týdny jí veřejně řekl, že v Česku budeme Lisabonskou smlouvu do konce roku ratifikovat. Nyní naopak prohlásil, že v ODS je taková situace, že je nemožné prosadit ratifikaci smlouvy dřív, než bude prohlasováno schválení smluv s USA o umístění americké protiraketové obrany v ČR.

Co zbývá z oné nabídky spolupráce s opozicí, kterou Topolánek učinil na poslední schůzi Sněmovny? Na čem chce Topolánek ještě spolupracovat? Schválit Lisabon, to je první předpoklad jakékoli smysluplné úvahy o tom, co chceme dělat v průběhu českého předsednictví.

Nejsme schopni řešit základní problémy EU, pokud se sami stáváme problémem. V prosinci se sejde Evropská rada, která bude řešit postup ratifikace Lisabonské smlouvy. Místo abychom navrhli cestu k řešení, tak se všechny zraky obrátí na nás a budou se ptát: Co vlastně ČR hodlá s Lisabonskou smlouvou dělat? Na to pan Vondra namítá: Je tady ještě Irsko. Ale to je jinak. Václav Klaus se mýlí, pokud si myslí, že navštíví Irsko a pokusí se vytvářet euroskeptickou alianci. Irové dávají jasně najevo, že nechtějí zůstat bokem. Pravděpodobně přijdou s návrhem čtyř oblastí, které jsou problémem pro veřejnost. A EU řekne – ano, pomůžeme, musíme najít řešení.

Tak se stane, že posledním černým vzadu zůstane sama Česká republika. My, kteří máme vést Evropu při řešení tří základních problémů v příštím roce, kterými jsou finanční krize, Lisabonská smlouva a klimatické změny, nejen že tato témata zpochybňujeme, ale dokonce v případě smlouvy jsme jediní, kteří si s ratifikací nevědí rady. Vypadá to, že každý druhý by byl k předsednictví vybaven lépe než my. I v případě finanční krize si pan Topolánek s panem Klausem notuje: Jen proboha žádnou regulaci a státní zásahy, ochrání nás česká koruna! V odborném světě je ovšem představa stabilního ostrůvku národní měny v téhle krizi opravdová rarita. Není divu, že pondělní International Herald Tribune nazval Čechy v titulku na první straně „dubiózními“. Jsme prý stále „dubióznější“, čím víc se předsednictví blíží: podivně nespolehliví a pochybní teď už skoro pro všechny zbylé členy EU. Včera jsem seděl ve Sněmovně s delegací poslanců zahraničního výboru polského Sejmu. Ujišťovali mě, že Lisabonskou smlouvu podporuje 80% Poláků a kroutili nad manévrováním české vlády hlavou.

Mirek Topolánek svými vyhlášeními poškozuje zájmy České republiky. Lisabonská smlouva je v zájmu naší země. Je to pokus vytvořit instrumenty, jak společně s ostatními členy unie reagovat na globální hrozby a výzvy. Lisabonská smlouva má umožnit společnou reakci na hrozbu klimatických změn, energetické nedostatečnosti, ale také na rizika v oblasti terorismu a bezpečnosti v Evropě. V drtivé většině evropských států, včetně těch nejmenších, se tomu rozumí. Zde vláda spolu s prezidentem obsah smlouvy pouze zamlžuje. Tvrdí, že proces další integrace oslabuje pozici ČR a omezuje její suverenitu. Místo abychom využívali Evropskou unii jako nástroj prosazování našich zájmů, vytváříme nedůvěru ku všemu, co se v EU děje. Výsledkem je naprostá pasivita. Místo abychom se snažili proniknout do kuchyně, kde se něco vaří, tak lelkujeme, klábosíme a pomlouváme na zápraží. Stejně přistupuje tato vláda i k českému předsednictví.

Česká vláda zpochybňuje všechna klíčová témata unie. Ať je to reakce na finanční krizi, Lisabonská smlouva nebo reakce na klimatické změny. Jsme typický kandidát na to, abychom buď klub opustili, nebo byli vyřazeni. Je to paradox a schválnost, že právě tato vláda má unii řídit.

Nikdo si neumí představit, jak takováto bokem stojící země naplní roli předsednictví, která spočívá v tom, že příslušná země má použít všechen svůj řídící um, své schopnosti a veškerou svou sílu k tomu, aby napomohla konsolidaci EU, napomohla procesu integrace tam, kde je shoda, že ji potřebujeme.

Nedůvěra ostatních členů vyplývá z toho, že si těžko představit, jak někdo bez základní loajality dokáže úspěšně půl roku vykonávat úlohu starostlivého pečlivého správce. Proto nám hrozí, že o tuto roli přijdeme. Hrozí nám, že budeme předsednictví vykonávat pouze nominálně, bez skutečného vlivu. Za obsah převezmou záruku jiní. To je ostudné.

Jaký je zájem České republiky v Evropě? Chceme být plnohodnotnými členy, mít uznání ostatních a přirozenou autoritu. Každý člen si přeje být co nejvlivnější a nejsilnější. Tomu by se měla podřizovat politika každé vlády. Topolánkova politika nás posouvá k druhořadosti. Dnes dáváme vsázku postavení ČR na řadu let. A nejde jen o nás. Reprezentujeme všechny „nově příchozí“ a především postkomunistické země. Svým selháním a oslabováním evropských institucí posunujeme Evropskou unii k dalším ad hoc schůzkám - například čtyř nejsilnějších zemí, na které tak rádi žehráme. Podezřívám Mirka Topolánka, že na schůzce s prezidentem Sarkozym si sice prosadil formální výkon předsednictví, ale ve skutečnosti řadu svých kompetencí ponecháme Francouzům.

Situace, která vznikla Topolánkovým prohlášením, je důvodem ke svolání mimořádné schůze Sněmovny. Je ovšem zřejmé, že pro podobný bod programu nenajdeme ve Sněmovně dostatečnou podporu. V této chvíli v parlamentu existuje koalice ODS a komunistické strany, která spolehlivě pokračování ratifikace Lisabonské smlouvy zabrání. Tato koalice dnes ohrožuje životní zájem naší země. Nenápadné spojenectví ODS a KSČM je daleko nebezpečnější než transparentní spolupráce s komunisty na krajské úrovni, kde budeme rozhodovat o údržbě cest II. a III. třídy, investicích do školských zařízení a podobně.

Vytvářet antievropskou koalici s komunisty je pro Topolánka viditelně snazší než zvládnout řídit vlastní stranu. Sice se tvrdí, že má podporu devadesáti procent poslanci a senátorů v boji o předsednictví ODS, ale když je má použít ve věci, v níž jde o prestiž a kredibilitu České republiky, tak dá přednost pohodlné dohodě s komunisty. Tak je to nakonec vždy – když jde o volbu prezidenta, vstup do EU, Lisabonskou smlouvu a podobné „maličkosti“, které se týkají základní orientace této země.

Topolánek dnes bojuje o funkci předsedy ODS a před kongresem vše podřizuje svému znovuzvolení. Možná proto se rozhodl zrušit slib, který dal německé kancléřce a Evropské unii. Celá republika a její zájmy se stávají rukojmím vnitřního sporu v Občanské demokratické straně.

02. 11.

Generální tajemník NATO zapřel nos mezi očima

Lubomír Zaorálek Přečteno 7631 krát

Nos mezi očima zapřel generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer ve svém rozhovoru s Václavem Moravcem v České televizi. Nechápu, jak mohl prohlásit, že situace v Afghánistánu se oproti roku 2006 a 2007 nezhoršila.

Za letošní rok zahynulo při násilnostech v této zemi 4700 lidí (ČTK 9.10.2008). Ozbrojenci Talibanu spáchali o třicet procent více útoků než v roce 2007. O tom, jak se zhoršuje situace, informoval deník The New York Times, který v průběhu října citoval ze souhrnné zprávy amerických tajných služeb. Bují obchod s narkotiky, pozice oficiální vlády slábne. Vláda Hamída Karzáího v Kábulu je stále více v pozici obležené pevnosti a ztrácí důvěru doma i v cizině. Vliv a postavení afghánského i pákistánského Talibanu roste, stejně tak roste chaos a krize v obou zemích.

Absurdní se stává pozice našich vojáků, kteří v bojové jednotce 601 pronásledují bojovníky Talibanu v afghánských horách, ale zároveň současná oficiální afghánská vláda zahájila v září letošního roku v Mekce jednání s představiteli Talibanu pod záštitou saúdskoarabského krále Abdulláha. Když měl generální tajemník NATO na tuhle skutečnost reagovat, odmítl jakýkoli komentář s tím, že jde o suverénní vládu. To je nesmysl, prezident Karzáí dnes přestavuje námi podporovanou vládu, která bohužel ztrácí poslední zbytky kredibility doma i v cizině. Bratr Karzáího se musel zodpovídat z podezření na napojení na obchod s drogami, stejně jako se mluví o korupci vlády a o tom, že v parlamentu sedí lidé přímo spojení s obchodem s narkotiky.

U.S. Government Accountability Office (GAO) nedávno kritizoval ministerstvo zahraničí i obrany Spojených států za nedostatek jakékoli udržitelné strategie v Afghánistánu. Tento jakýsi nejvyšší kontrolní úřad USA vyčetl vládě, že utratila 16,5 mld. $ za investice do afghánské národní armády a policie s naprosto mizerným výsledkem. Ze 105 jednotek afghánské armády jsou pouze dvě plně schopné nasazení v boji. Mluví se sice o tisících policistů, ale mnozí z nich prý vypadají jako bandité a není divu, že řada z nich po vycvičení utíká k Talibanu.

Je evidentní, že vojáci jsou k ničemu v prostředí, kde nemáme základní obecnou politickou strategii a nevíme, čeho vlastně chceme v tomto prostoru dosáhnout. Nevíme to my Češi s naším rekonstrukčním týmem v Lógaru, stejně jako to neví NATO v celém Afghánistánu.

Armáda a vojáci se mohou pouze snažit zajistit bezpečné prostředí, ale v Afghánistánu chybí komplexní řešení. Afghánistán nelze řešit jako izolovaný problém, je průsečíkem zájmů velkých regionálních hráčů, kteří si vůbec nejsou jisti, že chtějí mír v Afghánistánu. Do Afghánistánu se promítá spor mezi Indií a Pákistánem, napětí mezi USA a Ruskem, prosazují se zde zájmy Číny a obavy Íránu, že by se Afghánistán mohl stát modelovým řešením situace v Íránu. Barnett Rubin a Ahmed Rashid v posledním čísle časopisu Foreign Affairs navrhují jako první krok vytvoření kontaktní skupiny pro tento region, která by získala pověření Rady bezpečnosti OSN a zahrnovala by pět stálých členů Rady bezpečnosti, zástupce NATO a Saúdské Arábie.

Předpokladem jakéhokoli pokroku v tomto regionu je politické řešení, kterým se ostatní nebudou cítit ohrožení. Teprve ve spolupráci všech zainteresovaných, kteří musí překonat nedůvěru a nepřátelství, může vzniknout politické řešení, které pak bude mít šanci proti militantním členům Talibanu, představitelům Al-Káidy a drogové mafii. Měli bychom mít odvahu si přiznat, že dosavadní strategie vede k tomu, že tyto zločinné skupiny posilují.

Čekal jsem, že něco podobného pan Scheffer aspoň naznačí. Že si je vědom toho, že není možné chtít další vojáky do akce, která může trvat deset let a mít sto tisíc mrtvých, jak předpovídá vlivný Alžířan Abdulláh Anas, který bojoval v Afghánistánu proti sovětské okupaci v osmdesátých letech a nyní se pokouší odvést část Talibanu od Al-Káidy a pomoci míru v Afghánistánu.

Vypadá to, že generální tajemník NATO nedokázal říci v České televizi ani to, co letos říjnu řekl v Londýně vrchní velitel sil NATO americký generál John Craddock, který prohlásil, že v Afghánistánu nelze vojensky zvítězit. Tohle je mantra, kterou dnes slyšíme ve všech světových médiích. Chápu, že generálnímu tajemníkovi Aliance bylo zatěžko něco takového opakovat do České televize, když ví, že právě nyní český parlament jedná o tom, zda schválí posílení českého kontingentu o dvě stě vojáků. Není ale možné chtít další vojáky, dokud si neujasníme, co chceme vlastně v Afghánistánu dělat. Pokud to nedokážeme, je lépe odejít sami, než nakonec muset odejít jako před námi odešli Britové či Rusové.

Je ale jedna věc, kterou generální tajemník NATO v rozhovoru pro Českou televizi řekl jasně. Na otázku Václava Moravce, jak se staví NATO k radaru v České republice, odpověděl: „Je to věc České republiky.“ Aliance se dohodla, že o hrozbách balistických střel bude diskutovat, nicméně výsledek těchto diskusí je v nedohlednu. Ani slovo o tom, že si Aliance tento americký projekt vezme za svůj.

Vypadalo to, jako když se nabízí pejsek z útulku. Jestli si ho chcete vzít, bude váš. Prostě rozmlouvat vám to nebudeme, je to určitě užitečná věc, ale sami si to pořizovat nebudeme. Pan generální tajemník nám v přímém přenosu předvedl, jak vlažný vztah k radaru na českém území NATO má.

Archiv článků: listopad 2008